„Proč? Ani Asunawa teď nesmí zasáhnout. To by bylo proti zákonu.“
Bylo těžké znovu si nepovzdechnout. Mladý Dain byl dítětem mnohem déle než on a jeho otec u sboru sloužil celý život, přesto mladík zřejmě věděl méně o dětech, než se o nich dozvěděl Galad. Pro tazatele bylo zákonem to, co řekli. „Prostě na ně dávej pozor.“
Trom se postavil doprostřed nádvoří s obnaženým mečem nad hlavou, čepel vodorovně, a na rozdíl od Valdy pronesl slova tak, jak byla napsána. „Pod Světlem jsme se tu shromáždili, abychom se stali svědky soudu pod Světlem, posvátného práva každého dítěte Světla. Světlo svítí na pravdu a tady Světlo osvítí spravedlnost. Ať nikdo nepromluví krom těch, kdo na to mají právo, a každý, kdo se pokusí zasáhnout, bude okamžitě sražen. Tady bude spravedlnost nalezena pod Světlem, silou paže a z vůle Světla. Bojovníci se setkají beze zbraně na místě, kde nyní stojím,“ pokračoval a spustil meč k boku, „a promluví si soukromě. Kéž jim Světlo pomůže nalézt slova, jimiž by ukončili toto krveprolití, protože pokud to neudělají, jedno z dětí bude dnes muset zemřít, jeho jméno bude vymazáno ze svitků a zapomenuto. Pod Světlem, tak se stane.“
Když Trom odcházel stranou, Valda zamířil do středu nádvoří a šel krokem nazývaným Kočka přechází nádvoří, což je nafoukané loudání. Věděl, že prolití krve žádná slova nezabrání. Pro něj už boj začal. Galad mu jenom vyšel vstříc. Byl téměř o hlavu vyšší než Valda, ale druhý muž se nesl, jako kdyby byl vyšší, a věřil ve své vítězství.
Tentokrát se usmíval opovržlivě. „Nemáš mi co říct, kluku? Není divu, vzhledem k tomu, že ti za chvilku srazí mistr šermíř hlavu. Ale než tě zabiju, chci, aby byla jedna věc jasná. Když jsem tu ženskou viděl naposledy, byla živá a zdravá, a jestli je teď mrtvá, tak toho lituju.“ Usmál se ještě víc, vesele i opovržlivě. „Byla to ta nejlepší štětka, jakou jsem kdy měl, a doufám, že si na ní ještě zarajtuju.“
Galada se zmocnil doruda rozžhavený vztek, ale podařilo se mu otočit se k Valdovi zády a odejít. Už v mysli přenášel vztek do plamenů, jak ho to jeho dva učitelé naučili. Muž, jenž bojuje ze vzteku, ve vzteku umírá. Než došel k mladému Bornhaldovi, podařilo se mu dosáhnout jednoty, jak to nazývali Gareth s Henrem. Vznášel se v prázdnotě a vytáhl z pochvy meč, který mu nabídl Bornhald. Lehce zakřivená čepel se stala součástí jeho těla.
„Co říkal?“ zeptal se Dain. „Chvilku ses tvářil jako vrah.“
Byar popadl Daina za ruku. „Neruš ho,“ napomenul mladíka.
Galad byl klidný. Jasně slyšel každé zavrzání sedla, každé dupnutí kopyta. Slyšel i mouchy o dva sáhy dál, jako by mu bzučely do ucha. Měl dojem, že dokonce vidí pohyb jejich křídel. Byl jedno s mouchami, s nádvořím, se dvěma muži uprostřed. Všichni byli jeho součástí, a sám sebe rušit nemohl.
Valda čekal na druhém konci nádvoří, než se Galad obrátí, a teprve pak tasil meč. Pohnul se rychle, meč se mu zablýskl v levé ruce a přeskočil do pravé. Znovu ho roztočil a pak ho pevně sevřel obouruč. Vykročil, znovu Kočka přecházející nádvoří.
Galad také zvedl meč a vyšel mu naproti, aniž by zaujal nějakou polohu, jak byl ovlivněný svým duševním rozpoložením. Nazývalo se prázdnota, a jen cvičené oko by poznalo, že prostě jenom nedává jednu nohu před druhou. Pouze cvičené oko by poznalo, že je dokonale vyrovnaný s každým stahem srdce. Valda svůj meč s volavkou nezískal po známosti. Pět mistrů šermířů sedělo v radě, aby posoudili jeho schopnosti, a jednomyslně mu ten titul přiřklo. Hlasování muselo být vždycky jednomyslné. Další způsob byl zabít nositele meče s volavkou v boji muž proti muži. Valda byl tenkrát mladší než Galad teď. Ale to nebylo důležité. Galad se nesoustředil na Valdovu smrt. Nesoustředil se na nic. Chtěl však Valdu zabít, i kdyby to znamenalo schovat meč, dobrovolně přivítat čepel s volavkou v těle, aby toho dosáhl. Klidně by to tak mohlo skončit.
Valda nemámil čas manévrováním. V okamžiku, kdy byl na dosah, udeřil na Galadův krk sekem zvaným Sekání nízko visícího jablka, jako kdyby mu opravdu chtěl srazit hlavu. Existovalo několik možných reakcí, všechny mu intenzivním tréninkem vešly do krve, ale v koutku se vznášelo Byarovo varování i to, že ho právě na tohle upozornil sám Valda. Dvakrát. Galad si bez přemýšlení zvolil jinou cestu, ukročil trochu dopředu ve chvíli, kdy se Sekání nízko visícího jablka změnilo v Pohlazení leoparda. Valda překvapeně vykulil oči, když o kus minul Galadovo levé stehno, a vykulil je ještě víc, když mu po Roztínání hedvábí zůstal na pravém předloktí šrám, ale okamžitě provedl Vzlétající holubici tak rychle, že Galad musel uskočit, aby mu čepel neskončila v těle, a stěží útok odrazil Ledňáčkem kroužícím nad rybníkem.
Tancovali kolem sebe, prováděli jednotlivé figury a klouzali po dláždění. Ještěrka v trní se střetla s Trojitým bleskem. Lístek ve větru odrazil Úhoře mezi lekníny a Dva skákající zajíci potkali Kolibříka líbajícího medovou růži. Pohybovali se plavně sem a tam, jako by ukazovali, co umějí. Galad zkoušel útok za útokem, ale Valda byl rychlý jako had. Tančící tetřev mu způsobil mělkou ránu na levém rameni a Luňák chytá holubici další, o něco hlubší, na levé paži. Řeka světla ho mohla stát celou ruku, kdyby neprovedl zoufale rychlý Déšť v prudkém větru. Sem a tam, čepele se neustále blýskaly a vzduchem se neslo řinčení oceli.
Galad netušil, jak dlouho bojují. Čas neexistoval, jenom tahle chvíle. Měl dojem, že se s Valdou pohybuji jako pod vodou a jejich pohyb zpomalují mořské proudy. Valdovi na obličeji vyrazil pot, ale dál se sebevědomě usmíval a šrám na předloktí, stále jediné zranění, jež mu Galad způsobil, mu zdánlivě nedělal sebemenší starosti. Galad cítil, jak se mu řine po obličeji pot a pálí ho v očích. A po ruce mu stékala krev. Ty rány ho nakonec zpomalí, možná už se tak stalo, a schytal ještě dvě do levého stehna, které byly obě mnohem vážnější. V holínce měl mokro a nevyhnul se lehkému kulhání, jež postupně zesilovalo. Jestliže měl Valda zemřít, muselo k tomu dojít brzy.
Schválně se zhluboka nadechl, pak ještě jednou, ústy, a znovu. Ať si Valda myslí, že mu dochází dech. Provedl Navlékání nitě, míře na Valdovo levé rameno, ale ne tak rychle, jak by byl mohl. Druhý muž ho snadno odrazil Vzlétající vlaštovkou, načež přešel do Skákajícího lva. Tím si Galad vysloužil třetí zásah do stehna. Neodvažoval se být rychlejší v obraně než v útoku.
Znovu zamířil na Valdovo rameno Navlékáním nitě, a pořád dokola, a celou dobu lapal otevřenými ústy po dechu. Jenom štěstí ho ochránilo před vážnějším zraněním. Nebo na tento boj možná skutečně svítilo Světlo.
Valdův úsměv se rozšířil. Byl přesvědčený, že je Galad na pokraji sil, vyčerpaný a v podstatě vyřízený. Když začal Navlékání nitě popáté a příliš pomalu, druhý muž vyrazil Vzlétající vlaštovkou už téměř ledabyle. Galad sebral všechny zbývající síly, změnil výpad a Kosením ječmene Valdovi přejel těsně pod hrudním košem.
Chvíli to vypadalo, že si Valda ani neuvědomuje, že je zraněný. Udělal krok, začal něco, co mohly být Kameny padající z útesu, pak vytřeštil oči, zavrávoral a meč mu vypadl z ruky a zachrastil na dláždění ve chvíli, kdy sám klesl na kolena. Rukama si hmatal po dlouhé sečné ráně na trupu, jako kdyby se snažil udržet vnitřnosti v břiše, otevřel ústa a upřel na Galada skelný pohled. Ať už chtěl říct cokoliv, jenom mu ze rtů stekla krev na bradu. Přepadl na zem a zůstal ležet.