„Tak v čem ti mám tedy být věrná?“
Lelaine namísto odpovědi pokračovala v cestě nocí a tmou a pečlivě si urovnávala šátek. Burin ji následoval jako zpola neviditelný lev. Siuan si za ní pospíšila, táhla za sebou Noční lilii a bránila té hloupé kobyle, aby se jí znovu otřela o ruku.
„Egwain al’Vere je zákonitá amyrlin,“ začala Lelaine nakonec. „A bude jí až do své smrti. Nebo utišení. Pokud dojde k něčemu takovému, vrátily bychom se zpátky na začátek, kdy by o hůl a štolu usilovala Romanda a já bych se jí v tom snažila zabránit.“ Zafrkala. „Ta ženská by byla stejně hrozná jako Elaida. Naneštěstí má dost velkou podporu, aby v tomtéž zabránila mně. Byly bychom zase tam, kde jsme byly, akorát že pokud Egwain zemře nebo bude utišena, ty a tvoje kamarádky budete stejně věrné mně, jako jste byly jí. A pomůžete mně získat amyrlinin stolec i přes to, co chce Romanda.“
Siuan měla pocit, že se jí žaludek změnil v kus ledu. Za tou první zradou určitě žádná modrá nebyla, ale přinejmenším jedna modrá teď měla důvod Egwain zradit.
2
Dotyk Temného
Beonin se probudila hned s prvním světlem, jak měla ve zvyku, i když přes zavřené stanové chlopně pronikal jen pramínek světla. Zvyky jsou dobré, když máte ty správné. Ona jich během let hodně získala. Do stanu proniklo trochu nočního chladu, ale ona ohřívadlo nezapálila. Nehodlala se zdržet dlouho. Krátce usměrnila a zažehla knot v mosazné lampě, pak si ohřála vodu v bíle polévaném džbánu a v umyvadle na rozvrzaném stolku se zrcadlem plným bublin si opláchla obličej. Téměř všechno v malém stanu bylo rozvrzané, od malého stolku po úzké polní lehátko, a jediným pevným kusem bylo křeslo s nízkým opěradlem, dost hrubé, aby se hodilo i do nejchudší kuchyně na venkově. Byla však na to zvyklá. Ne všechny rozsudky, k nimž byla povolána, se vynášela v palácích. I nejmenší víska si zasloužila spravedlnost. Spávala po stodolách i kůlnách.
Oblékla si nej lepší jezdecké šaty, jaké měla, z hladkého šedého hedvábí, dobře střižené, a k nim těsné holínky ke kolenům. Poté si rozčesala tmavě zlaté vlasy kartáčem se slonovinovým držadlem, který patříval její matce. Její odraz v zrcadle byl značně pokřivený. Z nějakého důvodu ji to dnes ráno rozčílilo.
Někdo zaškrábal na stanové plátno a jakýsi muž vesele zavolal s murandským přízvukem: „Snídaně, Aes Sedai, zlíbí-Ii se ti.“ Odložila kartáč a otevřela se pravému zdroji.
Neobstarala si vlastní služku a často měla dojem, že jí každé jídlo nosí někdo jiný, ale na podsaditého, prošedivělého muže, který se neustále usmíval a nyní vstoupil do stanu s podnosem zakrytým bílým plátnem, se rozpomněla.
„Nech to, prosím, na stole, Ehvine,“ požádala ho a propustila saidar. Byla odměněna ještě širším úsměvem a hlubokou úklonou, a další před odchodem. Příliš mnoho sester zapomínalo chovat se zdvořile k těm, kdo stáli pod nimi. Zdvořilost je mazadlem každodenního života.
Nadšeně se zadívala na podnos a pokračovala v kartáčování, což prováděla dvakrát denně jako obřad a pokaždé ji to uklidnilo. Tentokrát ji ale kartáč projíždějící vlasy neuklidnil, a musela se přimět dokončit sto tahů, než jej odložila na stolek s umyvadlem vedle stejného hřebene a zrcátka. Kdysi by mohla učit hory trpělivosti, ale od Salidaru to pro ni bylo stále těžší. A od Murandy téměř nemožné. A tak se k tomu nutila, jako se cvičila jít do Bílé věže proti přání své matky, jako se učila přijmout disciplínu Věže zároveň s její výukou. Jako mladá dívka bývala umíněná a vždycky toužila po něčem víc. Věž ji naučila, že pokud se dokáže ovládnout, dosáhne čehokoliv. Pyšnila se tou schopností.
Bez ohledu na sebeovládání, sníst pomalu dušené švestky a chleba pro ni bylo stejně těžké jako dokončit česání. Švestky byly původně sušené a nejspíš už příliš staré. Byly rozvařené na kaši, a ona snědla i ty černé kousky, které zdobily suchý chleba. Snažila se přesvědčit samu sebe, že to, co jí křupe mezi zuby, je jenom ječné nebo žitné zrno. Nebylo to poprvé, co jedla chleba plný potemníků, nicméně bylo těžké nechat si chutnat. Čaj měl také silnou pachuť, jako by se začinal kazit.
Když konečně vrátila plátno na vyřezávaný dřevěný podnos, téměř si povzdechla. Jak dlouho potrvá, než v táboře dojde jídlo? Děje se totéž i v Tar Valonu? Musí. Temný se dotýkal světa, což byla stejně bezútěšná představa jako pole plné ostrých kamenů. Ale vítězství přijde. Odmítala si připustit jakoukoliv jinou možnost. Mladý al’Thor se měl za co zodpovídat, opravdu toho bylo hodně, ale tohle dokáže – musí! Nějak. Jenže Drak Znovuzrozený byl mimo její pravomoc. Mohla jenom z dálky sledovat, jak se události vyvíjejí. Odjakživa nerada stála stranou a jen pozorovala.
Všechno to hořké přemítání nebylo k ničemu. Nastal čas jednat. Vstala tak rychle, až jí křeslo přepadlo dozadu, ale nechala je ležet na plátěné podlážce.
Vystrčila hlavu ze stanu a uviděla Tervaila, jak sedí na chodníku na stoličce, tmavý plášť odhrnutý, a opírá se o meč, který si přidržoval mezi nohama. Slunce stálo na obzoru, dvě třetiny jasně zlaté koule, ale na druhé straně kolem Dračí hory se stahovala temná mračna, ukazující na další sníh. Nebo možná déšť. Po předchozí noci slunce téměř hřálo. V každém připadě, bude-li mít štěstí, brzy bude pod střechou a v teple.
Tervail jí kývl, aniž by přestal ledabyle sledovat všechny lidi v dohledu. V této chvíli tu byli jenom dělníci, muži ve vlňácích, vláčející koše, muži i ženy stejně hrubě odění, vezoucí káry s vysokými koly, naloženými dřívím na topení, pytli dřevěného uhlí a sudy s vodou, rachotící po nerovné ulici. Přinejmenším by to ledabyle působilo na každého, kdo s ním nebyl spojen poutem. Tervail byl soustředěný jako napjatý luk s nasazeným šípem. Sledoval jenom muže a déle se věnoval těm, jež neznal osobně. Když muž, který dokáže usměrňovat, zabil dvě sestry a strážce – nebylo pravděpodobné, že by tu byli dva takoví vrahové – měli se před cizími muži všichni na pozoru. Alespoň všichni, kdo o tom věděli. Něco takového se, pravda, na veřejnosti příliš neprobíralo.
Netušila, jak si může myslet, že vraha pozná, pokud ten neponese prapor, ale nehodlala mu spílat nebo ho znevažovat za to, že plní své povinnosti. Byl hubený, měl silný nos a tlustou jizvu na bradě, kterou si vysloužil v jejích službách, a když ho našla, byl to ještě kluk, rychlý jako kočka a již jeden z nejlepších šermířů v jejím rodném Tarabonu, a během celé služby nedělal nic jiného. Nejméně dvacetkrát jí zachránil život. Kromě banditů a zlodějů, kteří byli příliš hloupí, než aby poznali Aes Sedai, mohl být zákon nebezpečný, když jedna strana začala být zoufalá, protože nechtěla vyslechnout rozsudek ve prospěch druhé strany, a on často rozpoznal nebezpečí dřív než ona.
„Osedlej mi Čečetku a přiveď si taky koně,“ nakázala mu. „Trochu se projedeme.“
Tervail nepatrně zvedl obočí, poohlédl se jejím směrem, připjal si pochvu s mečem k opasku a vykročil po chodníku ke koním. Šel dost rychle. Nikdy nekladl zbytečné otázky. Zřejmě byla podrážděnější, než si myslela.
Zalezla zpátky do stanu, pečlivě obalila zrcátko hedvábným šátkem s vetkaným černobílým tairenským bludištěm a strčila ho do jedné ze dvou velkých kapes, které měla všité do šedého pláště, ke kartáči a hřebenu. Složený šátek a krabička ze složitě vyřezávaného černého dřeva skončily v druhé kapse. V krabičce měla pár šperků, některé poděděné po matce a zbytek po babičce z matčiny strany. Ona sama šperky nenosila, kromě prstenu s Velkým hadem, ale krabičku, kartáč, hřeben a zrcátko si vždycky brala s sebou na cesty. Byla to památka na ženy, které milovala a ctila, a na to, čemu ji naučily. Babička – uznávaná advokátka v Tančiku – jí vnukla lásku ke složitostem práva, a matka jí ukázala, jak je možné neustále se zlepšovat. Advokáti málokdy zbohatli, i když Collaris se rozhodně nevedlo špatně, ale její dcera Aeldrine se přes její nesouhlas stala obchodnicí a nahromadila slušné jmění kupováním a prodáváním barev. Vždycky bylo možné se zlepšit, pokud člověk využil vhodné chvíle, jako když Elaida a’Roihan sesadila Siuan Sanče. Od té doby se pochopitelně nic nedálo tak, jak předvídala. To se ostatně stávalo málokdy. Proto měla moudrá žena vždycky v zásobě plány pro další alternativy.