Napadlo ji, že na Tervaila počká ve stanu – mohl sem koně dovést během chvíle – jenomže když nyní čas opravdu nastal, zřejmě ji opustily poslední zbytky trpělivosti. Přehodila si plášť přes ramena a zhasla lampu. Venku se přinutila stát na jednom místě, místo aby přecházela sem a tam po chodníku. Přecházení by přivolalo pozornost, a některou sestru by možná napadlo, že se bojí. Pravdou bylo, že se opravdu trochu bála. Když vás může zabít nějaký muž, aniž by ho bylo možné vidět či nějak odhalit, bylo velmi rozumné se bát. Ale po společnosti netoužila. Natáhla si kapuci, dávajíc tak znamení, že si přeje mít soukromí, a přitáhla si plášť těsněji k tělu.
O komiky se jí otřela hubená šedá kočka s natrženým uchem. Tábor byl plný koček. Objevovaly se všude, kde se sešlo pár Aes Sedai, krotké jako domácí mazlíčci, ať byly předtím sebedivočejší. Když ji nepoškrábala za ušima, kočka za chvíli odešla, hrdá jako královna, hledající někoho, kdo se o ni postará. Měla tu spoustu kandidátů.
Před chvílí byli venku jen hrubě odění dělníci a vozkové, ale teď už tábor kypěl činností. Hloučky bíle oděných novicek, takzvané „rodiny“, spěchaly po chodnících do výuky, pořádané v každém trochu větším stanu, do něbož se vešly, nebo i pod širým nebem. Ty, které procházely kolem ní, ustávaly v dětském žvanění a dělaly pukrlata. Z toho nikdy nepřestávala žasnout. A zlobit se kvůli tomu. Značný počet těchto „dětí“ byl ve středních letech či starší – nemálo jich mělo šedé vlasy, a některé byly dokonce babičky! – ale staré rutině se podvolovaly stejně jako dívky přicházející do Věže. A bylo jich tolik. Zdánlivě nekonečný proud. Kolik jich Věž ztratila kvůli tomu, že se soustředila na děvčata narozená s jiskrou a ta, která již byla na pokraji usměrňování díky vlastnímu úsilí, a zbytek ponechávala, aby si našly cestu do Tar Valonu, jenom pokud budou chtít či pokud to dokážou? Kolik jich ztratila, když trvala na tom, že se disciplíně nedokáže podvolit žádná žena starší osmnácti let? Ona nikdy netoužila po změně – život Aes Sedai ovládaly právo a zvyklosti pevné jako skála – a některé změny, jako tyto rodiny novicek, byly poněkud radikální, ale kolik toho Věž ztratila?
Po chodnících proplouvaly sestry, obvykle po dvojicích či trojicích, obyčejně se strážci v závěsu. Proud novicek se kolem nich rozestupoval ve vlnkách pukrlat, jež se zadrhávaly na ostrých pohledech sester, které předstíraly, že si toho nevšímají. Jenom málo Aes Sedai kolem sebe nemělo záři jediné síly. Beonin málem mlaskala podrážděním. Novicky věděly, že Anaija a Kairen jsou mrtvé – nikoho nenapadlo skrýt pohřební hranice – ale nikdo jim neřekl, jak zemřely, protože by to jen vyvolalo strach. I ty nejnovější, zapsané do knihy novicek až v Murandy, nosily bílou dost dlouho, aby poznaly, že je značně neobvyklé, aby se sestry jen tak procházely v záři saidaru. To samo je určitě vyděsilo, a navíc zbytečně. Vrah zřejmě nezaútočí na veřejnosti, když jsou kolem desítky sester.
K východu pomalu odjíždělo pět sester na koních, ale žádná nezářila. To ji upoutalo. Za každou se vezl malý doprovod, obvykle tajemnice, služka či sluha pro případ nošení těžkých nákladů, a nějací strážci. Všichni jeli s kapucemi na hlavě, ale jí nedělalo potíže poznat, kdo je kdo. Varilin, ze šedého jako ona sama, byla vysoká jako muž a hnědá Takima zase mrňavá. Saroija měla plášť samou bílou výšivku – musela použít saidar, aby byla tak jasná a lesklá – a dva strážci courající se za Faiselle ji prozrazovali stejně jasně jako zelený plášť. Což znamenalo, že poslední, zabalená do šedého pláště, je žlutá Magla. Co najdou, až dorazí do Dareinu? Určitě ne vyjednavačky z Věže, ne dnes. Možná si myslí, že tam stejně musí jet. Lidé často pokračovali v něčem, co už nějakou dobu probíhalo, i když to dávno ztratilo veškerý smysl. U Aes Sedai to ale málokdy vydrželo dlouho.
„Ani to nevypadá, že jsou spolu, že, Beonin? Mohla by sis myslet, že jen náhodou jedou stejným směrem.“
Tolik pro kapuci ukazující na touhu po soukromí. Naštěstí uměla potlačovat vzdychání i všechno ostatní, co by mohlo prozradit víc než by ráda. Dvě sestry, které se zastavily vedle ní, byly stejně velké, obě s drobnými kostmi, tmavými vlasy a hnědýma očima. Tady ovšem podobnost končila. Ašmanaille měla úzký obličej se špičatým nosem a málokdy dávala cokoliv najevo. Hedvábné šaty měla prostříhávané stříbrem a jako by byly čerstvě vyžehlené, a kožišinou podšitý plášť s kapucí měla na okrajích vyšívaný stříbrem. Faedrine měla šaty z tmavého sukna pomačkané, nemluvě o skvrnách, a její vlněný plášť bez ozdob potřeboval zašít. Často se mračila, jako právě nyní. Bez toho by mohla být hezká. Zvláštní párek kamarádek, obvykle neupravená hnědá a šedá, která věnovala pozornost všemu včetně svých šatů.
Beonin se ohlédla za odjíždějícími přísedícími. Opravdu vypadaly, že spíš jedou stejným směrem, než že jedou spolu. Že si toho nevšimla, ukazovalo, jak je dnes ráno rozčilená. „Možná,“ pravila, obracejíc se k nechtěným návštěvnicím, „přemýšlejí nad následky minulé noci, co, Ašmanaille?“ Nevítané nebo ne, zdvořilost bylo třeba zachovat.
„Aspoň že je amyrlin naživu,“ opáčila druhá šedá, „a podle toho, co jsem slyšela, zůstane naživu a… zdravá. Ona i Leana.“ Ani s tím, jak Nyneiva vyléčila Siuan a Leanu, nedokázaly sestry mluvit o utišení klidně.
„Naživu a v zajetí je asi lepší než přijít o hlavu. Ale ne o moc.“ Když ji Morvrin probudila, aby jí sdělila tu novinku, bylo dost těžké sdílet její nadšení. Hnědá se dokonce usmívala. Beonin však ani nenapadlo měnit plány. Bylo třeba čelit faktům. Egwain byla vězenkyně a konec. „Copak ty nesouhlasíš, Phaedrine?“
„Pochopitelně,“ odpověděla hnědá stroze. Stroze! Taková však byla Phaedrine, vždycky ponořená do toho, co upoutalo její pozornost, až zapomínala na dobré vychování. A ještě neskončila. „Kvůli tomu jsme tě ovšem nevyhledaly. Ašmanaille říkala, že se docela dobře vyznáš ve vraždách.“ Náhlý prudký závan větru jim zachytil pláště. Beonin a Ašmanaille ty svoje okamžitě uchopily, avšak Phaedrine nechala svůj plášť vlát a oči upírala na Beonin.
„Třeba jsi přemýšlela i o těch našich vraždách, Beonin,“ pokračovala Ašmanaille. „Podělíš se s námi o své myšlenky? S Phaedrine jsme daly hlavy dohromady, jenže jsme se nikam nedostaly. Já se vyznám spíš v občanských záležitostech. Vím, že ty ses dobrala až na dno několika nepřirozených úmrtí.“