Pochopitelně že o těch vraždách přemýšlela. Copak by se v táboře našla sestra, která by o nich nepřemýšlela? Ani ona by se tomu nevyhnula, i kdyby se snažila. Najít vraha byla radost – mnohem uspokojivější než urovnat pohraniční rozmíšku. Vražda je tím nejodpomějším zločinem, krádeží něčeho, co nikdy nelze nahradit, všech těch nedožitých let, všeho, co se ještě dalo udělat. A tady šlo navíc o smrt Aes Sedai, což bylo pro každou sestru v táboře osobní. Počkala, až projde poslední bílé hejno – dvě ženy měly šedé vlasy! – udělá pukrle a ztratí se. Počet mladších novicek na chodnících konečně začínal řídnout. A za nimi šly kočky. Novicky si s nimi hrály častěji než většina sester.
„Muž, který někoho probodne z chamtivosti,“ promluvila, když byly novicky z doslechu, „žena, která otráví ze žárlivosti, to je jedna věc. Tohle je něco zcela jiného. Došlo ke dvěma vraždám, určitě je spáchal stejný muž, ale uběhl mezi nimi týden. To ukazuje na trpělivost a plánování. Motiv není jasný, ale není pravděpodobné, že by si oběti vybíral náhodně. Je o něm známo pouze to, že dokáže usměrňovat, takže musíte hledat, co spojuje oběti. V tomto případě byly Anaija i Kairen obě z modrého adžah. Proto se ptám, co spojuje modré adžah s mužem, který dokáže usměrňovat? Odpověď je Moirain Damodredovna a Rand al’Thor. A Kairen s ním taky byla ve spojení, že?“
Phaedrine se zamračila téměř opovržlivě. „Nemůžeš naznačovat, že vrahem je on.“ Opravdu to začíná přehánět.
„Ne,“ opáčila Beonin chladně. „Chci říct, že musíte sledovat spojení. Což nás dovádí k aša’manům. Mužům, kteří dokážou usměrňovat. Mužům, kteří dokážou usměrňovat a umějí cestovat. Mužům, kteří mají všechny důvody bát se Aes Sedai, možná konkrétních Aes Sedai víc než ostatních. Spojení není důkaz,“ připustila neochotně, „ale je to zajímavé, že?“
„Proč by sem nějaký aša’man přišel dvakrát a pokaždé zabil jednu sestru? To zní, jako by vrah chtěl jenom ty dvě a nikoho jiného.“ Ašmanaille kroutila hlavou. „Jak mohl vědět, kdy budou Anaija a Kairen o samotě? Nemůžete si myslet, že tady číhá převlečený za nějakého dělníka. Podle toho, co jsem slyšela, jsou na tohle aša’manové moc nafoukaní. Podle mě tu máme nějakého dělníka, který dokáže usměrňovat a chová jistou zášť.“
Beonin opovržlivě zafrkala. Cítila, že se Tervail blíží. Musel běžet, aby byl zpátky tak rychle. „A proč by čekal až doteď? Poslední dělníky jsme nabíraly v Murandy, což je déle než měsíc.“
Ašmanaille otevřela ústa, ale Phaedrine se do toho vrhla jako vrabec po drobku. „Mohl to zjistit teprve teď. Mužská divoženka. Slyšela jsem dělníky, jak se baví. Aša’many jich obdivuje stejně tolik, kolik se jich bojí. Dokonce jsem slyšela, že by rádi měli kuráž odejít do Černé věže sami.“
Druhá šedá zacukala levým obočím. Jiná žena by ho zvedla až k vlasům. Ty dvě byly přítelkyně, ale ji nemohlo těšit, že ji Phaedrine takhle bere slova od úst. Řekla jen: „Aša’man by ho určitě dokázal najít.“
Beonin cítila Tervaila, čekajícího několik kroků za ní. Pouto přenášelo klid a trpělivost pevné jako hory. Jak si přála, aby toho mohla využít stejně jako jeho tělesné síly. „To je málo pravděpodobné, jak budete určitě souhlasit,“ namítla chabě. Romanda a ostatní mohly souhlasit s tím nesmyslným „spojenectvím“ s Černou věží, ale od té chvíle se jenom praly jako opilí vozkové kvůli tomu, jak to provést, jak sepsat dohodu, jak ji předložit, a každou podrobnost rozebraly na kusy, daly ji dohromady a zase ji rozebraly. Díky Světlu byla celá ta věc předem odsouzená k zániku.
„Musím jít,“ oznámila jim, obrátila se a vzala si od Tervaila Čečetčiny otěže. Jeho vysoký ryzák byl silný a rychlý, cvičený válečný oř. Její hnědka byla menší, ne tak rychlá, ale ona odjakživa dávala přednost vytrvalosti před rychlostí. Čečetka ji ponese dlouho poté, co vyšší a údajně silnější zvířata dávno odpadnou. Vložila nohu do třmene a zastavila se s rukama položenýma na sedle. „Dvě sestry jsou mrtvé, Ašmanaille, a obě modré. Najdi sestry, které je znaly, a zjisti, co měly společného. Abyste odhalily vraha, musíte sledovat spojení.“
„Silně pochybuju, že to povede k aša’manovi, Beonin.“
„Důležité je najít vraha,“ odtušila Beonin, vytáhla se do sedla a otočila Čečetku dřív, než mohla druhá žena pokračovat. Náhlý a nezdvořilý konec hovoru, ale už jim nemohla nic poradit a začínal na ni tlačit čas. Slunce bylo nad obzorem a stoupalo. Zanedlouho na ni bude tlačit velmi silně.
Jízda k pozemku pro cestování používanému k odchodům byla krátká, ale v řadě před vysokou plátěnou stěnou čekal skoro tucet Aes Sedai, některé s koňmi, jiné bez plášťů, jako by předpokládaly, že budou za chvíli zpátky, a jedna nebo dvě měly z nějakého důvodu šátek. Asi polovinu doprovázeli strážci, někteří v barvoměnivých pláštích. Sestry měly společné to, že kolem všech zářila jediná síla. Tervaila cíl jejich cesty pochopitelně v nejmenším nepřekvapil, ale navíc se i z pouta nesl naprostý klid. Věřil jí. Za zástěnou se objevil stříbrný záblesk a po nějaké době, než napočítaly do třiceti, vstoupil párek zelených, které by samy průchod nezvládly; vstoupily společně se čtyřmi strážci s koňmi. Pro cestování se již ujal zvyk soukromí. Pakliže některá sestra o své vůli neukázala, jak splétá průchod, snažit se zjistit, kam má namířeno, se považovalo za stejně nevhodné jako otevřeně se jí ptát na její záležitosti. Beonin trpělivě čekala na Čečetce s Tervailem tyčícím se nad ní na Kladivoví. Aspoň že tady sestry respektovaly její nasazenou kapuci. Nebo možná měly vlastní důvody k mlčení. V každém případě se nemusela s nikým bavit. V této chvíli by to pro ni bylo nesnesitelné.
Řada před ní se rychle zkracovala a ona s Tervailem brzy sesedali před třemi čekajícími sestrami. Tervail jí podržel plátno, aby mohla vstoupit první. Plátěná stěna byla napnutá na vysokých tyčích a obklopovala prostor dvacet kroků na dvacet. Na zemi byla zamrzlá břečka, nerovný povrch plný otisků nohou a kopyt, uprostřed rozrytá jako břitva tenkou čárou. Všechny používaly střed. Země se leskla, snad že začínalo tát, což zase všechno změní v břečku, která možná znovu zamrzne. Jaro tady v Tarabonu přicházelo pozdě, ale už se blížilo.
Jakmile nechal Tervail plátno sklouznout, Beonin uchopila saidar a téměř s láskou spletla ducha. Toto tkanivo ji fascinovalo, znovuobjevení něčeho, co bylo považováno za navěky ztracené, a určitě největší objev Egwain al’Vere. Pokaždé, když ho splétala, žasla, což dělala často jako mladší a přijatá novička, ale od získání šátku se jí to nestalo. Bylo to něco nového a úžasného. Objevila se před ní svislá stříbrná čára, která se náhle rozšířila, a díra se zvětšovala, jako by otvor rotoval, až před sebou měla čtvercovou díru ve vzduchu dva kroky na dva, v níž byly vidět zasněžené duby s mohutnými větvemi. Z díry vál lehký vánek a rozvlnil jí plášť. Ráda chodívala do toho háje nebo sedávala na nízké větvi a celé hodiny si četla, třebaže nikdy ne ve sněhu.
Tervail místo nepoznal a s mečem v ruce vrazil dovnitř, táhna Kladiva za sebou. Kůň na druhé straně vyhazoval obláčky sněhu. Beonin ho následovala pomaleji a téměř neochotně nechala tkanivo rozpustit. Opravdu to bylo úžasné.
Tervail se díval na to, co se v dálce zvedalo nad vrcholky stromů, světlý sloup tyčící se proti obloze. Bílá věž. Tvář měl nehybnou a i z pouta se nesl klid. „Myslím, že máme v plánu něco nebezpečného, Beonin.“ Pořád třímal v ruce meč, ač ho již sklonil.