Položila mu ruku na paži. To by ho mělo uklidnit. Nikdy by mu nesahala na ruku s mečem, kdyby hrozilo skutečné nebezpečí. „Není to o nic nebezpečnější než…“
Slova se vytratila, když o třicet kroků dál zahlédla ženu. Pomalu se k ní blížila mezi mohutnými kmeny. Musela se schovávat za stromem. Aes Sedai ve staromódně střižených šatech s rovnými bílými vlasy, přidržovanými síťkou ze stříbrného drátku s perlami, spadajícími až k pasu. To není možné. Ta výrazná tvář s tmavýma, šikmýma očima a zahnutým nosem však byla nezaměnitelná. Nezaměnitelná, ale Turaine Merdagon zemřela, když byla Beonin ještě přijatá. Žena uprostřed kroku zmizela.
„Co se děje?“ Tervail se otočil a zvedl meč, aby se podíval směrem, jímž se dívala. „Co tě polekalo?“
„Temný se dotýká světa,“ opáčila tiše. To není možné! Není, ale ona přece nemívá halucinace. Viděla, co viděla. Netřásla se proto, že stála po kotníky ve sněhu. V duchu se modlila. Kéž na mě Světlo svítí po všechny mé dny a kéž najdu přístřeší ve Stvořitelově dlani, v jistotě a jisté naději na spasení a znovuzrození.
Když Tervailovi řekla, že spatřila sestru, která je čtyřicet let mrtvá, nesnažil se to přejít jako halucinaci, a jen se polohlasem pomodlil. Necítila z něj však strach. Ona sama se bála, on nikoliv. Mrtvá nemohla vyděsit muže, který každý den považoval za svůj poslední. Když mu vyjevila, co má v plánu, nebo alespoň část, nebyl už zdaleka tak klidný. Při řeči se dívala do zrcátka a pečlivě splétala. Nebyla v iluzích zběhlá tak, jak by ráda, avšak tvář v zrcátku se změnila, když se tkanivo usadilo. Nebyla to velká změna, nicméně tvář už nepatřila Aes Sedai, už to nebyla Beonin Marinje, jenom žena, která ji matně připomínala a měla mnohem světlejší vlasy.
„Proč chceš jít za Elaidou?“ zeptal se Tervail poněkud podezíravě a z pouta se neslo napětí. „Hodláš se k ní dostat tak blízko, abys iluzi sňala, správně? Ona na tebe zaútočí a – Ne, Beonin. Jestli se to musi udělat, tak to nech na mně. Ve Věži je příliš mnoho strážců, aby je všechny znala od vidění, a ani ji nenapadne, že by na ni nějaký strážce mohl zaútočit. Můžu jí vrazit dýku do srdce dřív, než zjistí, co se děje.“ Ukázal jí to, krátká čepel se mu objevila v pěsti rychle jako blesk.
„To, co udělám, musím udělat sama, Tervaile.“ Obrátila iluzi a zavázala ji, a pak si připravila několik dalších tkaniv čistě pro případ, že by se věci zvrtly, taky je obrátila a pustila se do dalšího, velmi složitého, jež položila na sebe. To zakryje její schopnost usměrňovat. Odjakživa ji zajímalo, proč některá tkaniva, kupříkladu iluze, lze použít na sebe, kdežto jiná, jako léčení, se nedají přimět, aby se dotkla vlastního těla. Když se na to jako přijatá zeptala, Turanine jí tím pozoruhodným hlubokým hlasem odpověděla: „To se můžeš ptát, proč je voda mokrá a písek suchý, dítě. Věnuj se tomu, co je možné, a ne tomu, proč některé věci možné nejsou.“ Dobrá rada, ale ona tu druhou část nějak nikdy nedokázala přijmout. Mrtví chodí. Kéž na mě světlo svítí po všechny mé… Zavázala poslední tkanivo, stáhla si prsten s Velkým hadem a strčila ho do měšce. Teď mohla stát vedle každé Aes Sedai, ale nikdo by ji nepoznal. „Vždycky jsi mi důvěřoval, že vím, co je nejlepší,“ pokračovala. „Platí to ještě?“
Tvář měl stejně hladkou jako sestra, ale z pouta se nesl šok. „No ovšem, Beonin.“
„Tak vezmi Čečetku a jdi do města. Najmi pokoj v hostinci, dokud za tebou nepřijdu.“ Otevřel ústa, ale ona zvedla ruku. „Jdi, Tervaile.“
Dívala se za ním, jak mizí mezi stromy s oběma koňmi, a pak se otočila k Věži. Mrtví chodí. Důležité však bylo jen to, aby se dostala k Elaidě. Jenom to.
Závan větru zarachotil okny. Oheň v bílém mramorovém krbu ohříval vzduch natolik, že na skleněných tabulkách se srážela vlhkost a stékala dolů jako kapky deště. Elaida do Avriny a’Roihan, strážkyně pečetí, plamen Tar Valonu, amyrlin, seděla za svým pozlaceným psacím stolem s rukama položenýma na desce a zachovávala klidnou tvář, zatímco poslouchala, jak muž před ní žvaní, ramena svěšená, a mává pěstí.
„… svázaný a s roubíkem skoro celou cestu, ve dne v noci zavřený v kajutě, která nebyla větší než skříň! Za to žádám, aby byl kapitán té lodi potrestaný, Elaido. A víc, žádám omluvu od tebe a od Bílé věže. Ať se propadnu, amyrlin už nemá právo unášet krále! Bílá věž na to nemá právo! Žádám…“
Už se zase opakoval. Skoro se nenadechoval. Bylo těžké věnovat mu pozornost. Oči jí zalétly k barevným nástěnným kobercům a úhledně naaranžovaným červeným růžím na bílých podstavcích v rozích. Bylo únavné zachovávat během celé té tirády navenek klid. Nejradši by vstala a vrazila mu pořádnou facku. Jakou ten má drzost! Takhle mluvit s amyrlin! Ale klidně to snášet jí poslouží lépe. Nechá ho, ať se vyčerpá.
Mattin Stepaneos den Balgar byl velmi svalnatý a v mládi mohl být i pohledný, jenomže léta se k němu nezachovala laskavě. Bílou bradku měl úhledně zastřiženou, horní ret oholený, ale většina vlasů mu dávno vypadala, nos měl nejednou přeražený, a jak se mračil, vrásky na zruměnělém obličeji se mu prohlubovaly, což rozhodně nepotřeboval. Zelený hedvábný kabátec se zlatými včelami Illianu vyšitými na rukávech měl vykartáčovaný a vyčištěný, téměř jako by na to sestry vzaly jedinou sílu, ale byl to na celou cestu jeho jediný kabát, a ne všechny skvrny pustily. Loď plula pomalu a dorazila včera pozdě večer, ale jí pro jednou něčí pomalost nevadila. Jen Světlo ví, jaký zmatek by v tom nadělala Alviarin, kdyby byl dorazil včas. Ta ženská si zasloužila skončit na popravčím špalku za bahno, do kterého Věž uvrhla, bahno, které musí Elaida vykopat, a navíc se opovážila vydírat amyrlin.
Mattin Stepaneos se náhle odmlčel a couvl. Elaida se přestala mračit. Pomyšlení na Alviarin u ní vždycky vyvolávalo mračení, pokud si nedala pozor.
„Pokoje máš dost pohodlné?“ zeptala se do ticha. „Sluhové jsou poslušní?“
Muž nad náhlou změnou tématu zamrkal. „Pokoje jsou pohodlné a sluhové poslušní,“ odvětil mnohem mírnějším tónem, možná proto, že si vybavoval její mračení. „Ale stejně žádám—“
„Měl bys být vděčný Věži, Mattine Stepaneosi, a mně. Rand al’Thor se zmocnil Illianu jen několik dní po tvém odjezdu z města. Vzal si i Vavřínovou korunu. Přejmenoval ji na Korunu z mečů. Umíš si představit, že by ti nechal hlavu na krku, aby si mohl vzít tvou korunu? Věděla jsem, že bys dobrovolně neodjel. Zachránila jsem ti život.“ Tak. Měl by věřit, že to bylo provedeno v jeho nejlepším zájmu.
Ten hlupák měl tu drzost, že zafrkal a zkřížil ruce na prsou. „Ještě nejsem bezzubý starý pes, matko. Při obraně Illianu jsem mnohokrát čelil smrti. Myslíš si, že se tolik bojím smrti, že radši budu po zbytek života tvým ‚hostem‘?“ Bylo to však poprvé, kdy ji od vstupu do místnosti oslovil správně.
Zdobené zlacené stojací hodiny u zdi zazvonily a zlaté, stříbrné a smaltované postavičky na třech úrovních se pohnuly. Na té nejvyšší, nad ciferníkem, poklekal král s královnou před amyrlininým stolcem. Na rozdíl od široké štoly na Elaidiných ramenou měla štola amyrlin sedm pruhů. Ještě se nedostala k tomu, aby si zavolala zlatníka. Bylo zapotřebí vykonat spoustu mnohem důležitějších věcí.
Upravila si štolu na jasně rudých hedvábných šatech a opřela se, takže měla plamen Tar Valonu, vyložený měsíčními kameny na zlaceném opěradle, přímo nad hlavou. Hodlala tomu muži předvést všechny symboly svého postavení a toho, co zastupuje. Kdyby měla v ruce hůl s plamenem, byla by mu ji přidržela pod křivým nosem. „Mrtvý muž už nemůže požadovat nic, synu. Odtud, s mou pomocí, je možné, že se ti podaří získat zpět korunu i stát.“