Mattin Stepaneos otevřel ústa a zhluboka se nadechl, jako člověk, který cítí domov, o němž si už nemyslel, že ho ještě někdy uvidí. „A jak to hodláš zařídit, matko? Slyšel jsem, že Město drží ti… aša’manové,“ prokleté jméno mu nešlo z úst, „a Aielové, kteří jdou za Drakem Znovuzrozeným.“ Někdo s ním mluvil a prozradil mu příliš. Informace pro něj měly být přisně omezené. Zřejmě bude nutné vyměnit jeho sluhu. Ale naděje mu spláchla hněv z hlasu, a to bylo dobré.
„Získat tvou korunu bude vyžadovat čas a plánování,“ sdělila mu, třebaže v této chvíli neměla sebemenší tušení, jak toho dosáhnout. Ale rozhodně hodlala na něco přijít. Únos krále Illianu měl ukázat její moc, ale vrátit mu ukradený trůn to ukáže ještě lépe. Znovu vybuduje plnou slávu Bílé věže z časů, kdy se amyrlin zamračila a trůny se třásly.
„Určitě jsi po cestě ještě unavený,“ prohlásila vstávajíc. Jako kdyby ji podnikl o vlastní vůli. Doufala, že je dost inteligentní, aby to také předstíral. V příštích dnech jim to poslouží oběma mnohem lépe než pravda. „V poledne spolu pojíme a probereme, co se dá podniknout. Kariandre, doprovoď Jeho Veličenstvo do jeho pokojů a sežeň mu krejčího. Bude potřebovat nové šaty. Dárek ode mě.“ Obtloustlá ghealdanská červená, která stála tiše jako myška u dveří do předpokoje, k němu připlula a položila mu ruku na loket. Mattin Stepaneos zaváhal, nechtělo se mu odejít, ale Elaida pokračovala, jako by už byl na odchodu. „Vyřiď Tarně, ať za mnou přijde, Kariandre. Mám dneska plno práce,“ dodala kvůli králi.
Mattin Stepaneos se konečně nechal otočit a ona se posadila dřív, než dorazil ke dveřím. Na stole měla přesně rozestavené tři lakované kazety. V jedné měla poslední dopisy a hlášení od adžah. Červené jí sdělovaly, co zjistili jejich špehové – aspoň si myslela, že ano – ale ostatni adžah poskytovala jen ždibíčky, ačkoliv za poslední týden dostala spoustu nevítaných informací. Nevítaných částečně proto, že ukazovaly na styky se vzbouřenkyněmi, které musely jít daleko za to fraškovité vyjednávání. Otevřela však tlusté, zlatém vykládané kožené pouzdro, které leželo přímo před ní. Sama Věž získávala dostatek zpráv, aby jí zasypaly celý stůl, kdyby se je pokoušela všechny přečíst, a Tar Valon desetkrát víc. Většinu zvládali úředníci a pro ni vybírali jen ty nejdůležitější. Přesto byla složka dost silná.
„Chtěla jsi mě vidět, matko?“ otázala se Tama chladně a zavřela za sebou dveře. Nebyla v tom žádná neuctivost. Žlutovlasá žena byla chladná od přírody a oči měla ledově modré. Elaidě to nevadilo. Rozčilovalo ji však, že jasně rudá štola kronikářky, kterou měla Tama kolem krku, je široká jenom jako stuha. Světle šedé šaty měla červeně prostříhávané natolik, aby bylo jasné, že je na své adžah hrdá, tak proč má štolu tak úzkou? Ale hodně jí důvěřovala, což bylo poslední dobou vzácné zboží.
„Jaké jsou zprávy z přístavu, Tamo?“ Nebylo třeba zdůrazňovat, z kterého. Jenom v Jižním přístavu byla naděje, že zůstane funkční bez velkých oprav.
„Vplout mohou jen říční lodě s nejnižším ponorem,“ hlásila Tama a postavila se před psací stůl. Klidně se mohla bavit o tom, že snad bude pršet. Ji nic nerozrušilo. „Ale ostatní se střídají a přirážejí k té části řetězu, co je z cuendillaru, aby mohly náklad přeložit na bárky. Lodní kapitáni si stěžují a trvá to mnohem déle, nicméně prozatím to zvládáme.“
Elaida stiskla rty a zabubnovala prsty o stolní desku. Prozatím. Nemohla začít s opravami přístavů, dokud se vzbouřenkyně konečně nepoloží. Díky Světlu zatím neprovedly žádný větší útok. Ten mohl začít jen s vojáky, ale určitě by do něj byly zataženy i sestry, čemuž se určitě chtějí vyhnout stejně jako ona. Jenže pokud zboří přístavní věže, což opravy vyžadovaly, zůstanou přístavy otevřené a bez ochrany, což by vzbouřenkyně mohlo přimět k zoufalému činu. Světlo! Boji je nutné se vyhnout, pokud to půjde. Hodlala včlenit jejich vojsko do věžové gardy, jakmile si uvědomí, že jsou vyřízené, a vrátí se do Věže. Částečně už měla pocit, jako by věžové gardě pro ni velel Gareth Bryne. Pro hodnost vrchního kapitána se hodil mnohem víc než Jimar Chubain. Svět se potom dozví o vlivu Bílé věže! Nechtěla, aby se její vojáci navzájem zabíjeli, o nic víc, než aby se Věž oslabila tím, že její Aes Sedai budou zabíjet jedna druhou. Vzbouřenkyně jí patřily stejně jako Aes Sedai ve Věži, a ona je hodlala přinutit, aby to uznaly.
Zvedla papír, který ležel nahoře ve složce, a rychle ho přelétla pohledem. „Ulice očividně nejsou poklizené i přes moje výslovné rozkazy. Proč?“
Tarně se v očích objevilo neklidné světlo, poprvé, co ji Elaida viděla ustaranou. „Lidé se bojí, matko. Neopouštějí domovy, pokud to není nezbytně nutné, a i pak jen velmi neochotně. Říkají, že vídají, jak ulicemi kráčejí mrtví.“
„Bylo to potvrzeno?“ zeptala se Elaida tiše. Náhle jí ztuhla krev. „Viděla je některá sestra?“
„Žádná červená, pokud vím.“ Ostatní s ní jako s kronikářkou sice mluvily, ale ne dobrovolně a rozhodně se jí nesvěřovaly. Jak to pod Světlem má napravit? „Ale lidé z města na tom trvají. Viděli, co viděli.“
Elaida pomalu odložila papír. Nejradši by se otřásla. Tak. Přečetla o Poslední bitvě všechno, co našla, dokonce i studie a věštění tak staré, že je nikdo nepřeložil ze starého jazyka a ležely pod vrstvou prachu v nejtemnějších koutech knihovny. Ten al’Thorovic kluk byl zvěstovatelem, ale teď to vypadalo, že Tarmon Gai’don je blíž, než si kdokoliv myslel. Několik nejstarších věštění z počátků Věže tvrdilo, že chodící mrtví se objeví jako první znamení, řídnutí reality, zatímco bude Temný sbírat síly. A brzy bude hůř.
„Ať věžová garda vyvleče schopné muže z domů, pokud to bude nutné,“ pravila klidně. „Chci ulice čisté a chci slyšet, že se s tím začalo dnes. Dnes!“
Druhá žena překvapeně zvedla světlé obočí – ztratila své obvyklé ledové sebeovládání! – ale řekla jen: „Jak přikazuješ, matko.“
Z Elaidy vyzařovala vyrovnanost, ale byla to šaráda. Co přijde, přijde. A ona pořád neměla toho al’Thorovic kluka v hrsti. To pomyšlení, že ho kdysi měla v rukou! Kdyby to jen tenkrát věděla. Prokletá Alviarin a třikrát prokleté prohlášení, zakazující každému přiblížit se k němu jinak než skrze Věž. Byla by to odvolala, jenže by to teď vypadalo jako slabost, a škoda byla v každém případě napáchaná a už ji nebylo možné napravit. Přesto bude mít brzy v rukou Elain, a královský rod Andoru bude klíčem k vítězství v Tarmon Gai’donu. To vyvěstila už kdysi dávno. A zprávy o povstání proti Seančanům po celém Tarabonu byly příjemné počtení. Ne všechno bylo spletí tmí, které ji bodalo ze všech stran.
Přečetla druhou zprávu a zaškaredila se. Nikdo neměl rád žumpy, jenže byly třetinou živé krve města, kdy druhé dvě třetiny byly obchod a čistá voda. Bez žump se Tar Valon stane kořistí desítky nemocí, jež nezvládnou ani sestry, nemluvě o smradu, jakým musí hnijící smetí už teď plnit ulice. Třebaže byl obchod prozatím téměř nulový, voda dosud přitékala na horní konec ostrova a byla rozdělována do vodárenských věží po celém městě a odtud do kašen, zdobených i prostých, které mohl použít každý, ale teď to vypadalo, že výpusti na dolním konci ostrova jsou téměř ucpané. Namočila brk do kalamáře, naškrábala na stránku CHCI JE MÍT DO ZÍTRA VYČIŠTĚNÉ a podepsala se. Pokud mají úředníci trochu rozumu, práce už probíhají, ale ona si nikdy nemyslela, že by úředníci měli rozum.