„Propusť tkanivo,“ rozkázala Elaida. Měla pocit, že kdyby vstoupila na tu bárku, temnota by se táhla na všechny strany, kam až by dohlédla. Že by padala věčně. Byla z toho nesvá. Otvor – průchod – zmizel. Vzpomínka však zůstala.
Znovu se posadila za stůl a otevřela největší lakovou kazetu, ozdobenou červenými růžemi a zlatými spirálami. Z horní poličky vzala malou slonovinovou řezbu, vlaštovku zažloutlou věkem, a palcem pohladila křídla. „Nenaučíš tyhle věci nikoho bez mého svolení.“
„Ale… proč ne, matko?“
„Některé adžah se matce vzpírají stejně jako sestry za řekou,“ vysvětlila Tama.
Elaida po své kronikářce vrhla temný pohled, ale ona ho chladně vstřebala, aniž by hnula brvou, rozhodnu, kdo je… dost spolehlivý… aby se to naučil, Beonin. Chci tvůj slib. Ne, chci tvou přísahu.“
„Cestou sem jsem viděla sestry z různých adžah, jak se na sebe mračí. Mračí. Co se to stalo s Věží, matko?“
„Tu přísahu, Beonin.“
Žena se dívala do čaje tak dlouho, až už si Elaida myslela, že odmítne. Ctižádost však vyhrála. Přivázala se Elaidě k sukním v naději na povýšení, a teď se toho nevzdá. „Pod Světlem a na svou naději na spasení a znovuzrození, přísahám, že bez svolení amyrlin nenaučím tkaniva, která jsem se naučila mezi vzbouřenkyněmi, nikoho.“ Odmlčela se a napila se. „Některé sestry ve Věži jsou možná méně spolehlivé, než si myslíš. Snažila jsem se to zarazit, ale ta ‚vládnoucí rada‘ poslala deset sester, aby se vrátily do Věže a rozšířily povídačku o červeném adžah a Logainovi.“ Elaida poznala jen pár jmen, která Beonin odříkala, ale při posledním se prudce narovnala.
„Mám je nechat zatknout, matko?“ zeptala se Tarna, stále studená jako led.
„Ne. Nech je sledovat. A taky každého, s kým se stýkají.“ Takže mezi adžah ve Věži a vzbouřenkyněmi existuje spojení. Jak dalece se hniloba rozšířila? Nevadí, ona ji vyčistí!
„To by za daných okolností mohlo být obtížné, matko.“
Elaida praštila do stolu. „Neptala jsem se, jestli to bude těžké. Řekla jsem udělej to! A sděl Meidani, že ji dnes večer zvu na večeři.“ Ta žena trvala na navázání přátelství, které skončilo před mnoha lety. Teď věděla proč. „A udělej to hned.“ Tarně přelétl přes obličej stín. „Neboj se,“ prohlásila Elaida. „Tebe může Beonin naučit všechna tkaniva, jež zná.“ Tarně nakonec věřila, a ona se trochu rozzářila, když se přímo nerozehřála.
Když se za kronikářkou zavřely dveře, Elaida odstrčila kožené pouzdro, opřela se o stůl a upřela zrak na Beonin. „Teď mně ukaž všechno.“
3
V zahradách
Aran’gar se dostavila v odpověď na Moridinovo povolání, které vyslovil v jejích vzteklých snech, jenže ho tam nenašla. Na tom nebylo nic překvapivého. Měl rád velkolepé vstupy. V kruhu uprostřed na pruhované dřevěné podlaze stálo jedenáct vysokých vyřezávaných a zlacených křesel. Semirhage, jako obvykle celá v černém, se obrátila, aby viděla, kdo přišel, a potom se znovu vrátila k tlumenému rozhovoru s Demandredem a Mesaanou v rohu. Demandred se tvářil namíchnuté, díky čemuž vypadal ještě pohledněji. Ji pochopitelně nepřitahoval. Na to byl příliš nebezpečný. Ale ten dobře padnoucí kabát z bronzového hedvábí se záplavou bílé krajky u krku a na manžetách mu slušel. Mesaana byla také oblečená podle módy současného věku, v tmavším, vyšívaném bronzovém hedvábí. Z nějakého důvodu vypadala unaveně a zasmušile, skoro jako kdyby byla nemocná. I to bylo možné. V tomto věku měli značný počet ošklivých nemocí, a nebylo příliš pravděpodobné, že by se s léčením svěřila Semirhage. Graendal, jediný další přítomný člověk, stála v rohu naproti s křišťálovou číší naplněnou tmavým vínem, ale místo pití spíš sledovala trojici. Jenom pitomec si nevšímal, když ho pozorovala Graendal, ale oni jenom pokračovali v mumlání.
Křesla neladila s okolím. Místnost jako by měla výhledové panely, třebaže kamenný oblouk dveří tuto iluzi ničil. Křesla mohla být tady v Tel’aran’rhiodu cokoliv, tak proč ne něco, co se hodilo do tohoto pokoje, a proč jedenáct, když to bylo o dvě víc, než bude zapotřebí? Asmodean a Sammael museli být mrtví stejně jako Be’lal a Rahvin. Proč ne obvyklé roztahovací dveře do výhledové místnosti? Tady to vypadalo, jako kdyby byli obklopeni Ansalinskými zahradami s obrovskými sochami stylizovaných lidí a zvířat Cormalinde Masoona, tyčícími se nad nízkými budovami, které samotné připomínaly křehké sochy z předeného skla. A v zahradách se podávalo jenom nejlepší víno, nejlepší jídlo, a téměř vždy tu bylo možné udělat dojem na krásnou ženu velkými výhrami u kol chinje, třebaže neustále podvádět bylo obtížné. Obtížné, ale nutné pro učence, jemuž scházel majetek. Třetím rokem války všechno skončilo v troskách.
Zlatovlasá, neustále se usmívající zomara v rozevláté bílé blůze a těsných spodcích se plavně uklonila a nabídla Aran’gar číši vína na stříbrném podnose. Tvor, půvabný a krásně androgynní, navenek lidský i přes ty mrtvé černé oči, byl jedním z Aginorových méně nápaditých výtvorů. Přesto v jejich věku, kdy se Moridin jmenoval Išamael – Aran’gar v nejmenším nepochybovala, kdo ve skutečnosti je – těmto tvorům věřil víc než lidským sluhům, třebaže se k ničemu jinému nehodili. Někde musel najít plnou stázovou skříň. Měl jich desítky, i když je s sebou brával málokdy. Ale deset dalších stálo a čekalo, půvab sám, i když jen nehybně stály. Musel toto setkáni považovat za nej důležitější ze všech.
Aran’gar uchopila číši a odehnala zomaru pryč, ačkoliv ta se odvracela, ještě než na ni kývla. Nenáviděla schopnost těch tvorů vědět, co má v hlavě. Alespoň nemohly nikomu prozradit, co zjistily. Vzpomínky na cokoliv kromě rozkazů se brzy vytrácely. Dokonce i Aginor měl dost rozumu, aby věděl, že to bude nutné. Objeví se dneska? Osan’gar se nedostavil na žádnou schůzku od svého neúspěchu v Šadar Logothu. Skutečnou otázkou bylo, je mezi mrtvými, nebo jedná potají, snad podle příkazů Velikého pána? V každém případě jeho nepřítomnost skýtala rozkošné příležitosti, přičemž poslední možnost byla nejnebezpečnější. Ona poslední dobou hodně rozmýšlela o nebezpečí.
Nedbale zamířila ke Graendal. „Kdo podle tebe dorazí první, Graendal? Stín mě vem, ten, kdo to vybíral, zvolil pořádně depresivní prostředí.“ Lanfear dávala přednost setkáním vznášejícím se v nekonečné noci, ale tohle bylo svým způsobem horší, jako setkání na hřbitově.
Graendal se slabě pousmála. Alespoň se o to pokusila, ale ať by se snažila sebevíc, její rty nemohly být slabé. Slovo okázalé Graendal vystihovalo mnohem lépe, byla celá okázalá, svěží a krásná, což šedá mlha jejího streithu stěží zakrývala. I když možná nemusela nosit tolik prstenů, všechny až na jeden s drahokamem. Korunka posázená rubíny se srážela s jejími zlatými vlasy. Smaragdový náhrdelník, který Aran’gar opatřila Delana, mnohem lépe ladil s jejími vlastními zelenými saténovými šaty. Pochopitelně smaragdy byly pravé, avšak hedvábí bylo výplodem světa snů. Kdyby v bdělém světě chodila s tak hlubokým výstřihem, budila by příliš velkou pozornost, i kdyby jí zůstal tam, kde byl. Ataky měla rozparek, který jí odhaloval levou nohu až ke kyčli. Nohy měla hezčí než Graendal. Zauvažovala nad dvěma rozparky. Neměla tak velké schopnosti jako jiní – Egwaininy sny nedokázala najít, pokud ta holka nebyla přímo vedle ní – ale šaty, které chtěla, zvládala docela dobře. Ráda se nechávala obdivovat, a čím víc se předváděla, tím míň ji ostatní brali vážně.