„První jsem dorazila já,“ prohlásila Graendal a zamračila se do vína. „Mám na zahrady příjemné vzpomínky.“
Aran’gar se zasmála. „Já taky, já taky.“ Ta ženská byla hloupá stejně jako ostatní, žila v minulosti mezi troskami toho, co bylo ztraceno. „Zahrady už nikdy neuvidíme, ale budou podobné.“ Ona byla jediná, kdo se hodil k tomu, aby se v tomto věku stal vládcem. Byla jediná, kdo rozuměl primitivním kulturám. Před válkou to bývala její specialita. Ale i Graendal měla užitečné schopnosti a širší kontakty mezi přáteli Temného, ačkoliv by určitě neschvalovala, jak je Aran’gar hodlala využít, jakmile se o nich dozví. „Nenapadlo tě, že všichni ostatní mají spojence, kdežto my dvě jsme samy?“ A Osan’gar, pokud je naživu, ale nebylo nutné ho do toho zatahovat.
Graendaliny šaty ztmavly a naneštěstí zakryly výhled. Byl to pravý streith. Aran’gar našla dvě stázové skříně, ale většinou v nich bylo jen samé smetí. „Nenapadlo tebe, že tenhle pokoj musí mít uši? Zomary už byly tady, když jsem dorazila.“
„Graendal.“ Přímo předla. „Jestliže Moridin poslouchá, bude si myslet, že se tě snažím dostat do postele. Ví, že já nikdy s nikým spojenectví neuzavírám.“ Pravdou bylo, že jich několik uzavřela, jenže její spojence vždycky potkalo nějaké hrozné neštěstí, jakmile jejich užitečnost vypršela, a všechno, co věděli o jejích stycích, si odnesli s sebou do hrobu. Tedy ti, kteří skončili v hrobech.
Streith zčernal jako půlnoc v Larcheen a Graendal na bílých tvářích naskočily rudé skvrny. Oči měla jako modrý led. Avšak její slova neladila s její tváří a šaty jí během řeči téměř zprůhledněly. Mluvila pomalu, zamyšleně. „Zajímavá představa. Nikdy jsem se nad tím nezamýšlela. Možná bych mohla teď. Možná. Budeš mě ale muset… přesvědčit.“ Výborně. Byla stejně bystrá jako obvykle. To Aran’gar připomnělo, že se musí mít stále na pozoru. Hodlala Graendal využít a zbavit se jí, ne se nechat chytit do jedné z jejích pastí.
„Umím moc dobře přesvědčovat krásné ženy.“ Zvedla ruku, aby Graendal pohladila po líci. Rozhodně nebylo příliš brzy začít přesvědčovat ostatní. Kromě toho by z toho mohlo vzejít něco víc než jen spojenectví. Graendal se jí vždycky líbila. Už si nevzpomínala, jaké to bylo, když byla muž. Ve svých vzpomínkách nosila tělo, které měla teď, což vyvolávalo jisté zvláštnosti, ale vliv těla nezměnil všechno. Její chutě to například nezměnilo, jen rozšířilo. Moc ráda by ten streith stáhla. I všechno ostatní, co by Graendal mohla mít a co by mohlo být užitečné, ale občas se jí zdávalo, že ty šaty nosí sama. Teď je na sobě neměla pouze proto, že nechtěla, aby si druhá žena myslela, že ji napodobuje.
Streith zůstal poloprůhledný, ale Graendal couvla a podívala se za Aran’gar. Ta se obrátila a zjistila, že k nim přichází Mesaana, s Demandredem a Semirhage po boku. Stále se tvářil rozzlobeně a Semirhage chladně pobaveně. Mesaana byla pořád bledá, ale už ne zasmušilá. Zasmušilá rozhodně ne. Byla jako syčící coreer plivající jed.
„Proč jsi ji nechala jít, Aran’gar? Měla jsi ji ovládat! Měla jsi tolik práce, jak jsi s ní hrála ty své malé snové hry, že jsi zapomněla zjistit, nač myslí? Bez ní v čele jako loutkou se povstání rozpadne. Všechno moje pečlivé plánování přišlo nazmar, protože jsi nedokázala zvládnout jednu hloupou holku!“
Aran’gar se musela ovládnout. Dokázala to, když byla ochotná vynaložit jistou námahu. Místo prskání se usmála. Opravdu se Mesaana dokázala usadit v Bílé věži? Jak by to bylo nádherné, kdyby přišla na způsob, jak tu trojici rozeštvat. „Včera v noci jsem poslouchala zasedání vzbouřenecké sněmovny. Ve světě snů se můžou scházet v Bílé věži s Egwain v čele. Není taková loutka, jak si myslíš. Už jsem se ti to snažila vysvětlit předtím, jenže ty nikdy neposloucháš.“ To znělo příliš tvrdě, a ona s námahou ztišila hlas. „Egwain jim povyprávěla všechno o situaci ve Věži, jak si jdou adžah navzájem po krku. Přesvědčila je, že se Věž už už rozpadá a že by tomu mohla napomoct tam, kde je. Být tebou, tak bych si lámala hlavu, jestli Věž vydrží dost dlouho, aby ten konflikt mohl pokračovat.“
„Jsou odhodlané se udržet?“ zamumlala Mesaana potichu a kývla. „To je dobře. Pak všechno jde podle plánu. Myslela jsem si, že budu muset zařídit nějakou ‚záchranu‘, ale asi to může počkat, dokud ji Elaida nezlomí. Její návrat by potom měl vyvolat ještě větší zmatek. Musíš zasít větší rozpory, Aran’gar. Než skončím, chci, aby se tyhle takzvané Aes Sedai nenáviděly až za hrob.“
Objevila se zomara, půvabně se uklonila a nabídla podnos se třemi číšemi. Mesaana a její společníci si víno vzali, aniž by se na tvora podívali, a on se uklonil a znovu odplul.
„Rozpory ona vždycky zasévat uměla,“ poznamenala Semirhage a Demandred se zasmál.
Aran’gar ovládla hněv. Napila se vína – bylo velice dobré, opojné, i když se zdaleka nevyrovnalo tomu podávanému kdysi v zahradách – položila ruku Graendal na rameno a pohrávala si se zlatou loknou. Druhá žena nehnula brvou a streith zůstal jako světlá mlha. Buď se jí to líbilo, nebo se ovládala lépe, než se dalo čekat. Semirhage se usmívala stále pobaveněji. I ona si brala potěšení, kde ho našla, třebaže její představa, co je to potěšení, Aran’gar nikdy nepřitahovala.
„Jestli si spolu chcete hrát,“ zavrčel Demandred, „tak to dělejte v soukromí.“
„Žárlíš?“ opáčila Aran’gar a zasmála se, když se zamračil. „Kde drží tu holku, Mesaano? Nechce to říct.“
Mesaana přimhouřila velké modré oči. Byly na ní to nejhezčí, ale když se zamračila, vypadaly naprosto obyčejně. „Proč to chceš vědět? Abys ji mohla ‚zachránit‘ sama? Nic ti nepovím.“
Graendal zasyčela a Aran’gar si uvědomila, že ji zaťala ruku do vlasů a zvrátila jí hlavu dozadu. Výraz zachovávala klidný, ale její šaty vypadaly jako rudá mlha a rychle tmavly. Aran’gar pustila Graendaliny vlasy, držela je jenom zlehka. Jeden z prvních kroků byl přimět kořist, aby si zvykla na váš dotek. Tentokrát se však nepokoušela zakrýt hněv v hlase. Vycenila zuby a zavrčela: „Chci tu holku, Mesaano. Bez ní musím pracovat s mnohem horšími nástroji.“
Mesaana se klidně napila vína, než odpověděla. Klidně! „Podle tvých vlastních slov ji vůbec nepotřebuješ. Od začátku to byl můj plán, Aran’gar. Upravím ho podle potřeby, ale je můj. A já rozhodnu, kdy a kde tu holku pustí.“
„Ne, Mesaano, já rozhodnu, kdy a kde a jestli vůbec ji pustí,“ oznámil Moridin a vstoupil kamenným obloukem. Takže měl na místě špehy. Tentokrát byl celý v černé, která byla ještě tmavší než ta, již nosila Semirhage. Jako obvykle ho následovaly Moghedien a Cyndane, obě ve stejných červenočemých šatech, které ani jedné neslušely. Čím je držel v područí? Aspoň Moghedien by dobrovolně za nikým nešla. A co se té krásné, prsaté, světlovlasé panenky Cyndane týče… Aran’gar za ní zašla, jen aby zkusila, co se bude dát zjistit, a ta holka jí vyhrožovala, že jí vytrhne srdce, jestli na ni Aran’gar ještě jednou sáhne. Tak rozhodně nemluvil někdo, kdo by se snadno podvolil.
„Zřejmě se znovu vynořil Sammael,“ pokračoval Moridin a šel si sednout. Byl velký, takže zdobené křeslo s ním vypadalo jako trůn. Moghedien a Cyndane se posadily vedle něj, ale kupodivu až po něm. Vzápětí se objevily zomary ve sněhobílém šatu s vínem a jako první ho obdržel Moridin. Ať se tu dělo cokoliv, zomary to vycítily.