„Má paní první, měla by ses vrátit do tábora,“ poznamenal Gallenne, nikoliv poprvé, a podrážděně si zamnul červený klípec. Přílbu s karmínovým chocholem měl pověšenou na hrušce u sedla, takže mu prošedivělé vlasy spadaly volně na ramena. Nechal se slyšet, a to v dosahu Berelaininých uší, že většinu bílých vlasů má díky ní. Jeho černý válečný oř se pokusil hryznout Tanečníka a on ho rychle pootočil, aniž by přestal sledovat Berelain. Od začátku byl proti tomu, aby sem jezdila. „Grady tě může odvést zpátky a vrátit se. My zatím ještě chvíli počkáme, abychom zjistili, co mají Seančané za lubem.“
„Zůstanu, kapitáne. Já zůstanu.” Berelain mluvila pevně a naprosto klidně, ale pod obvyklým pachem trpělivosti byl cítit mírný nádech obav. Nebyla si pravděpodobně tak jistá, jak mluvila. Začala používat lehký parfém vonící po květinách. Perrin občas přemýšlel, co jsou to za kytky, ale dnes se na takové myšlenky příliš soustředil.
Z Annoury byla cítit rozmrzelost, třebaže tvář Aes Sedai, rámovaná desítkami tenkých cůpků, zůstávala stejně hladká jako vždy. Ale ona zase šedá sestra s nosem jako zobák byla cítit rozmrzele od chvíle, kdy došlo k roztržce mezi ní a Berelain. Byla to její chyba, že Masemu navštívila za Berelaininými zády. I ona Berelain radila, ať zůstane v táboře. Pobídla hnědou kobylu blíž k první z Mayene, a Berelain poodvedla bílou klisnu o stejný kus dál, aniž by se na svou rádkyni byť jen podivala. Rozmrzelost znovu vyletěla.
Berelaininy šaty z rudého hedvábí vyšívané zlatými rozvilinami předváděly větší kus poprsí, než v poslední době odhalovala, i když široký náhrdelník z ohnivých i drahých opálů předstíral jistou cudnost. Kolem pasu měla široký opasek ze stejných kamenů a na něm pověšenou dýku posázenou drahokamy. Černé vlasy jí přidržovala úzká korunka Mayenne se zlatým jestřábem v letu na čele a vedle opasku a náhrdelníku vypadala obyčejně. Berelain byla krásná, a jemu připadala ještě krásnější od té doby, co ho přestala štvát, i když Faile se pochopitelně zdaleka nevyrovnala.
Annoura měla šedé jezdecké šaty bez ozdob, ale většina ostatních byla ve svých nejlepších šatech. Perrin měl tmavozelený hedvábný kabátec se stříbrnou výšivkou na rukávech a ramenou. Moc na parádní šaty nebyl – Faile ho donutila koupit si to málo, co měl, i když ho nutila jemně – ale dneska potřeboval udělat dojem. Pokud široký, obyčejný kožený opasek, zapnutý přes kabát, ten dojem poněkud kazil, tak ať.
„Musí přijít,“ zamumlal Arganda. Alliandřin první kapitán byl pomenší, rozložitý, na hlavě měl postříbřenou přílbu se třemi krátkými bílými chocholy a v sedle seděl, s mečem v pochvě uvolněným, jako by očekával útok. I kyrys měl postříbřený. Ve slunečním světle by ho bylo vidět na celé míle. „Musí!“
„Prorok řekl, že nepřijdou,“ podotkl Aram, ale ne zrovna mile, a pobídl svého nohatého bělouše vedle Tanečníka. Mosazná vlčí hlava na hrušce jeho jílce mu vyčuhovala přes rameno kabátce se zelenými pruhy. Kdysi byl na muže příliš pohledný, jenomže teď byl s každým dnem zachmuřenější. Byl rozháraný, oči měl zapadlé, a tiskl rty. „Prorok řekl, že buď tohle, nebo je to léčka. Řekl, že Seančanům nemáme věřit.“
Perrin mlčel, ale i on byl podrážděný jak kvůli sobě, tak kvůli bývalému cikánovi. Balwer mu sdělil, že Aram začal trávit hodně času s Masemou, ale Perrinovi připadalo zbytečné mu připomínat, že nemá Masemovi vykládat o všem, co Perrin dělá. Vejce se do skořápky vrátit nedá, nicméně bylo to poučení pro příště. Dělník by měl znát své nástroje a při práci je nerozbíjet. Totéž platilo o lidech. Co se Masemy týkalo, bezpochyby se bál, že potkají někoho, kdo bude vědět, že on sám jedná se Seančany.
Oddíl s Perrinem byl velký, i když většina jezdců zůstane mezi stromy. Padesát Berelaininých okřídlených gardistů v červených přilbicích a kyrysech, se šarlatovými fáborky na kopích s ocelovými hlavicemi, čekalo na koních za zlatým jestřábem na modrém poli – vlajkou Mayene – povlávajícím ve větru. Vedle nich sedělo v sedlech padesát Ghealdaňanů v leštěných kyrysech a tmavozelených kónických přílbách za ghealdanskou zástavou se třemi stříbrnými hvězdami na červeném poli. Fáborky na kopích měli zelené. Na pohled vypadali hrozivě, ale zdaleka nebyli tak nebezpeční jako Jur Grady s ošlehanou tváří, i když vedle nich vypadal nevýrazně ve svém prostém černém kabátci se stříbrným mečíkem na vysokém límci. Věděl to, ačkoliv oni možná ne, a stál vedle svého ryzáka s klidem člověka odpočívajícího před denní dřinou.
Naproti tomu Leof Torfinn a Tod al’Caar, jediní další dva muži z Dvouříčí, i po dlouhém čekání pořád ještě málem nadskakovali v sedlech vzrušením. Kdyby věděli, že byli vybráni hlavně proto, že jim na rozdíl od ostatních téměř padly vypůjčené tmavozelené kabáty z dobrého sukna, možná by se tolik netěšili. Leof nesl Perrinovu vlastní zástavu s červenou vlčí hlavou a Tod rudého orla Manetherenu. Oba praporce povlávaly na žerdich o něco delších než kopí. Málem se porvali o to, kdo který ponese. Perrin doufal, že spor nevznikl o vlčí hlavu s červeným okrajem. Leof se tvářil docela spokojeně, Tod přímo překypoval nadšením. Pochopitelně nevěděl, proč ji Perrin vleče s sebou. V každém obchodě musíte přimět toho druhého, aby si myslel, že dostal něco navíc, jak říkával s oblibou Matův otec. Perrinovi před očima zavířily barvy a na okamžik měl dojem, že vidí, jak Mat mluví s jakousi malou, tmavou ženou. Rychle ten obraz setřásl. Záleželo jen na tom, co je tady a teď. Záleželo jenom na Faile.
„Přijdou,“ štěkl Arganda na Arama, i když se přes mřížku hledí mračil, jako by čekal výzvu.
„A co když nepřijdou?“ ozval se Gallenne a jedním okem se mračil stejně vztekle jako Arganda oběma. Jeho červený kyrys nebyl o moc lepší než Argandův stříbrný a nebyla příliš velká naděje, že by se nechali přesvědčit, aby si je natřeli nějakou matnou barvou. „Co když to je léčka?“ zavrčel Arganda téměř jako vlk. Byl skoro u konce s trpělivostí.
Vítr přinesl pach koní chviličku předtím, než Perrinovy uši zachytily první zapípání modřinky, příliš vzdálené, než aby ho zaslechl někdo jiný. Ozvalo se ze stromů kolem louky. Do lesů vstupovaly velké oddíly mužů, možná nepřátelských. Další zapípání, tentokrát blíž.
„Jsou tady,“ oznámil a Arganda s Gallennem se po něm podívali. Snažil se neprozradit, jak dobrý má sluch nebo čich, ale ti dva už se málem pustili do sebe. Další pípání tak blízko, že je zaslechli i ostatní. Oba muži vedle Perrina se zatvářili zvláštně.
„Nemůžu riskovat, že se paní první něco stane, pokud tu je sebemenší možnost, že jde o léčku,” prohlásil Gallenne a připjal si přílbu. Všichni věděli, co ten signál znamená.
„Je to moje volba, kapitáne,“ upozornila ho Berelain dřív, než Perrin stačil otevřít ústa.
„A já zodpovídám za tvoje bezpečí, má paní první.“
Berelain se nadechla a tvář jí potemněla, ale tentokrát to Perrin stihl. „Řekl jsem ti, že tu past nespustíme, pokud ti jde o to. Víš, jak podezíraví Seančané jsou. Nejspíš se bojí, že my chceme ze zálohy přepadnout je.“ Gallenne si hlasitě odkašlal. Trpělivost v Berelainině pachu zeslábla, ale pak se zase odhodlaně vrátila.
„Měl bys ho poslouchat, kapitáne,“ pronesla Berelain s úsměvem určeným pro Perrina. „On ví, co dělá.“
Na druhém konci louky se objevil oddíl jezdců a zastavil. Tallanvora bylo snadné objevit. V tmavém kabátě, na grošákovi, byl jediný muž, jenž na sobě neměl zbroj s jasně rudými, žlutými a modrými pruhy. Druhá dvojice beze zbroje byly ženy, jedna v modrém s červenou na sukních a prsou, druhá v šedém. Slunce se odráželo od něčeho, co je spojovalo. Aha. Sul’dam a damane. Během vyjednávání skrze Tallanvora o nich nepadla ani zmínka, ale Perrin s tím počítal.