„Bylo načase,“ poznamenal a jednou rukou zvedl Tanečníkovy otěže. „Než si začne myslet, že my nepřijdeme.“
Annouře se podařilo přijet tak blízko, že mohla Berelain položit ruku na loket, než druhá žena stačila odvést svou klisnu stranou. „Měla bys mě nechat jít s tebou, Berelain. Možná budeš potřebovat mou radu, ne? Takovéto vyjednávání je moje specialita.“
„Předpokládám, že teď už Seančané poznají tvář Aes Sedai, co myslíš, Annouro? S tebou budou těžko vyjednávat. Kromě toho,“ dodala Berelain příliš sladkým hlasem, „musíš zůstat tady, abys pomáhala panu Gradymu.“
Aes Sedai naskočily na tvářích rudé skvrny a ona stiskla rty. Přinutit ji, aby souhlasila, že dnes bude přijímat rozkazy od Gradyho, musely moudré, i když Perrin byl rád, že neví, jak to dokázaly, a ona se z toho snažila od odjezdu z tábora vykroutit.
„Ty zůstaneš taky,“ prohlásil rozhodně Perrin, když Aram pobídl koně. „Poslední dobou jsi příliš zbrklý, a já nehodlám riskovat, že řekneš nebo uděláš něco nevhodného. Nebudu kvůli tobě riskovat Failein život.“ To byla pravda. Nemusel dodávat, že nehodlá riskovat, že Aram donese to, co dnes zaslechne, Masemovi. „Rozumíš?“
Z Aramova pachu se nesly bubliny zklamání, ale jenom kývl, ač neochotně, a položil ruce na sedlovou hrušku. Masemu možná téměř uctíval, ale raději by stokrát obětoval život, než riskoval, že se Faile něco stane. Tedy, záměrně by to neriskoval. To, co dělal bez přemýšlení, byla jiná otázka.
Perrin vyjel z lesa s Argandou po jedné a Berelain s Gallennem po druhé straně. Praporce následovaly, pak deset Mayenerů a deset Ghealdaňanů v dvojstupu. Když se objevili, Seančané jim vyjeli vstříc, také v zástupu, s Tallanvorem vedle vůdců, z nichž jeden jel na prokvetlém bělouši a druhý na ryzákovi. Kopyta koní nevydávala na silné vrstvě spadaného listí žádný zvuk. Les ztichl, dokonce i pro Perrinovy uši.
Mayenerové a Ghealdaňané se rozestoupili do řady a většina Seančanů ve své jasně zbarvené zbroji udělala totéž, Perrin s Berelain zamířili k Tallanvorovi a dvěma ozbrojeným Seančanům, z nichž jeden měl na lakované přílbě připomínající hmyzí hlavu tři tenké modré chocholy a druhý dva. Sul’dam a damane se také připojily. Všichni se setkali uprostřed louky, obklopení lučním kvítím a tichem. Mezi oběma oddíly zůstalo šest kroků.
Tallanvor se zastavil na kraji mezi oběma skupinami a oba Seančané si sňali přílby. Na rukou měli plechové rukavice, také s proužky. Pod přílbou se dvěma chocholy se objevil plavovlasý muž, jemuž hranatou tvář křižoval půltucet jizev. Byl zjevně protřelý a bylo z něj cítit pobavení, ale Perrina zaujal druhý jezdec. Byla to Seančanka, na ženu vysoká a širokoplecí, ač jinak byla štíhlá a ne zrovna mladá. Seděla na ryzákovi, podle Perrina určitě cvičeném válečném oři. Krátké kudrnaté černé vlasy měla na spáncích prošedivělé, pleť měla tmavou jako ornice a pouze dvě jizvy, jednu šikmo přes levou líc a druhou na čele, kde jí končila v pravém obočí. Někteří lidé považují jizvy za známku tvrdosti. Perrin zastával názor, že méně jizev znamená, že člověk spíš ví, co dělá. Vánek od ní nesl neochvějnou sebedůvěru.
Přelétla pohledem povlávající praporce. Perrin měl dojem, že se u rudého orla Manetherenu trochu zarazila, a pak i u zlatého jestřába Mayene, ale rychle se vrátila k němu. Její výraz se v nejmenším nezměnil, ale když si všimla jeho žlutých očí, vstoupilo do jejího pachu něco nepostižitelného, ostrého a tvrdého. A když spatřila těžké kovářské kladivo u jeho pasu, ten zvláštní pach zesílil.
„Představuji vám zde Perrina ťBašere Aybaru, urozeného pána z Dvouříčí, lenního pána královny Alliandry z Ghealdanu,“ oznámil Tallanvor a napřáhl ruku k Perrinovi. Tvrdil, že Seančané hrozně dají na ceremonie, ale Perrin netušil, jestli je tohle nějaký seančanský obřad, nebo zda pochází z Andoru. Tallanvor si to mohl všechno vymyslet. „Představuji vám Berelain sur Paendrag Paeron, první z Mayene, Světlem požehnanou, obránkyni vln, hlavu rodu Paeron.“ Uklonil se jim, přehodil si otěže a zvedl druhou ruku k Seančanům. „Představuji vám generálpraporečníka Tylee Chirgan ze Vždyvítězného vojska, ve službách císařovny Seančanů. Představuji vám kapitána Bakayara Miširnu ze Vždyvítězného vojska, ve službách císařovny Seančanů.“ Další úklona, poté otočil šimla a vrátil se k praporcům. Tvářil se stejně ponuře jako Aram, ale byla z něj cítit naděje.
„Jsem rád, že tě neoznačil za vlčího krále, můj pane,“ protáhla seančanská velitelka. Kvůli tomu, jak šišlala, musel Perrin napínat sluch, aby rozuměl tomu, co říká. „Jinak bych si myslela, že nadešel Tarmon Gai’don. Znáš Dračí proroctví? ‚Až vlčí král ponese kladivo, budou známy poslední dny. Až se liška ožení s krkavcem, trubky zavolají k boji.‘ Té druhé části jsem nikdy nerozuměla. A ty, má paní. Sur Paendrag. To znamená z Paendragů?“
„Moje rodina pochází od Artuše Paendraga Tanrealla,“ opáčila Berelain, hlavu vysoko zdviženou. Závan větru od ní přinesl kromě trpělivosti a voňavky nádech pýchy. Dohodli se, že mluvit bude Perrin – ona měla Seančany oslnit jako krásná mladá vládkyně, či aspoň propůjčit Perrinovi váhu svých titulů – ale na přímou otázku zřejmě odpovědět měla.
Tylee kývla, jako by očekávala přesně takovou odpověď. „Díky tomu jsi vzdálenou příbuznou císařské rodiny, má paní. Císařovna, kéž žije věčně, tě bezpochyby vyznamená. Aspoň pokud si nebudeš činit nároky na říši Jestřábího křídla.“
„Činím si nároky pouze na Mayene,“ prohlásila Berelain hrdě. „A to budu bránit do posledního dechu.“
„Nepřišel jsem sem mluvit o proroctvích, Jestřábím křídlu nebo té vaší císařovně,“ ozval se podrážděně Perrin. Podruhé za krátkou chvíli se mu v hlavě skládaly barvy, ale hned je zahnal. Neměl čas. Vlčí král? Hopsal by se zasmál, tedy nakolik se vlci dokážou smát. Každý vlk by to udělal. Zároveň ho však zamrazilo. Neuvědomil si, že je o něm zmínka v proroctvích. A jeho kladivo že je zvěstovatelem Poslední bitvy? Ale záleželo jenom na Faile. Jenom na ní. Udělá cokoliv, aby ji osvobodil. „Ujednání pro tuto schůzku znělo nanejvýš třicet lidí v obou oddílech, ale vy máte v lesích kolem nás spoustu mužů. Velkou spoustu.“
„Ty taky,“ opáčil Mišima s úsměvem pokřiveným bílou jizvou končící v koutku úst, Jinak bys o těch našich nevěděl.“ Šišlal víc než Tylee.
Perrin upíral oči na generálpraporečníka. „Dokud zde zůstanou, hrozí, že dojde k nehodám. Já žádné nehody nechci. Chci od Šaidů získat zpět svou ženu.“
„A jak se podle tebe máme vyhnout nehodám?“ zeptal se Mišima a pohazoval si otěžemi. Mluvil, jako by tato otázka nebyla nijak naléhavá. Tylee ho nechávala mluvit a sledovala Perrinovy reakce. „Máme ti věřit a poslat naše muže pryč první, nebo ty uvěříš nám, když tě požádáme, abys jako první ustoupil ty? ‚Na výšinách jsou stezky dlážděné dýkami.‘ Pro důvěru tu není moc místa. Asi bychom mohli oba vydat rozkaz mužům k ústupu zároveň, jenže jedna strana by mohla podvádět.“
Perrin zavrtěl hlavou. „Budeš mi muset věřit, generálpraporečníku. Nemám důvod na vás zaútočit nebo tě zajmout, zato spoustu důvodů to nedělat. U tebe si ale nemůžu být jistý. Možná si myslíš, že zajmout první z Mayene by ti mohlo stát za menší zradu.“ Berelain se tiše zasmála. Přišel čas na větev. Nejen aby nejdřív přinutil Seančany opustit les, ale aby je přesvědčil, že potřebují, co jim může nabídnout. Zvedl větev před sebe. „Předpokládám, že tvoji muži jsou nejspíš dobří vojáci. Moji muži nejsou vojáci, i když bojovali s trolloky a Šaidy a v obou případech si vedli dost dobře.“ Uchopil větev za spodek a zvedl ji nad hlavu. „Jsou však zvyklí lovit lvy a levharty a horské kočky, kteří přicházejí z hor a napadají naše stáda, a divoké kance a medvědy, zvířata, která napadají lidi, v lesích hodně podobných tomuto.“