Perrin si prstem pohladil nos. Nebylo příliš pravděpodobné, že mezi gai’šainy budou Šaidové, jenže to jí nehodlal vykládat. Ať mají naději na svobodu, jakmile si odslouží svůj rok a den. „Obávám se, že to bude muset jít podle mého plánu. Sevanna bude tvrdý oříšek k rozlousknutí, ale už jsem vymyslel jak na ni. Kupříkladu s sebou má asi sto tisíc Šaidú a sbírá další. Ne každý z nich je algai’d’siswai, nicméně každý dospělý popadne oštěp, když musí.“
„Sevanna.“ Tylee se potěšeně usmála. „To jméno jsme už slyšeli. Moc ráda bych představila Sevannu z Džumai Šaido generálkapitánovi.“ Její úsměv pohasl. „Sto tisíc je mnohem víc, než jsem čekala, jenže i tak je dokážu zvládnout. S Aiely jsme už bojovali v Amadicii. Ehm, Mišimo?“
Mišima se cestou zpátky zasmál, ale byl to drsný smích, žádné veselí v něm nebylo. „To ano, generálpraporečníku. Jsou to zuřiví bojovníci, disciplinovaní a vynalézaví, ale dají se zvládnout. Obklíčíš jejich bandu nebo klan se třemi čtyřmi damane a bušíš do nich, dokud se nevzdají. Je to ošklivá práce. Mají s sebou rodiny. Ale o to dřív se vzdají.“
„Slyšel jsem, že máte asi tucet damane,“ podotkl Perrin. „Stačí to proti třem nebo čtyřem stovkám moudrých, co dokážou usměrňovat?“
Generálpraporečník se zamračil. „Už ses o nich zmiňoval, o těch moudrých, které usměrňují. U každé tlupy, kterou jsme chytili, byly moudré, ale žádná z nich nedokázala usměrňovat.“
„To proto, že všechny šaidské jsou se Sevannou,“ vysvětloval Perrin. „Jsou jich nejméně tři, spíš čtyři stovky. Moudré, které jsou se mnou, si tím jsou jisté.“
Tylee si vyměnila pohled s Mišimou a povzdechla si. „Dobře,“ zabručela nakonec, „rozkazy nerozkazy, tím je jasné, že tohle se potichu vyřídit nedá. Bude nutné vyrušit Dceru Devíti měsíců, i když se za to budu muset omluvit císařovně, kéž žije věčně. Nejspíš budu muset.“ Dcera Devíti měsíců? Zřejmě nějaká vysoko postavená Seančanka. Jak by ji ale tohle mohlo vyrušit?
Mišima se zaškaredil, což se všemi jeho jizvami byl děsivý pohled. „Četl jsem, že na obou stranách u Semaralenu bylo po čtyřech stovkách damane a že to byla hotová jatka. Polovina císařského vojska padla v poli a víc než tři ze čtyř vzbouřenců taky.“
„Přesto to musíme udělat, Mišimo. Nebo spíš někdo to udělá. Ty se možná omluvě vyhneš, ale já ne.“ Co pod Světlem je tak znepokojivého na omluvě? Byla cítit… odevzdaně. „Naneštěstí potrvá týdny, ne-li měsíce, sebrat dost vojáků a damane na proříznutí tohoto vředu. Děkuju za nabídku pomoci, můj pane. Budu si to pamatovat.“ Natáhla ruku s praporem. „Tohle budeš chtít zpátky, protože nemůžu svou stranu dohody doručit, jen ti můžu dát radu. Vždyvítězné vojsko před sebou má zatím další úkoly, ale nenecháme nikoho využít situace, aby ze sebe udělal krále. Hodláme tuto zemi znovu získat, ne ji rozdělit na parcely.“
„A my si hodláme svoje země ponechat,“ vyhrkla Berelain ohnivě a přinutila klisnu přeskočit suchou trávu mezi sebou a Seančany. Jak se klisna snažila uprchnout před větrem, měla Berelain potíže ji zastavit. I cítit byla ohnivě. Už žádná trpělivost. Byla jako vlčice bránící svého zraněného druha. „Slyšela jsem, že to vaše Vždyvítězné vojsko je pojmenované špatně. Slyšela jsem, že vás Drak Znovuzrozený na jihu na hlavu porazil. Nemysli si, že Perrin Aybara nedokáže totéž.“ Světlo, a jemu dělala starosti Aramova horkokrevnost!
„Nechci porážet nikoho kromě Šaidů,“ prohlásil Perrin rázně a zaháněl obraz, který se mu vytvářel v hlavě. Sepjal ruce na sedlové hrušce. Tanečník se konečně uklidnil. Občas se zachvěl, ale přinejmenším přestal koulet očima. „Dá se to províst a potichu, aby ses nemusela omlouvat.“ Jestli je to pro ni důležité, tak to využije. „Dcera Devíti měsíců může klidně odpočívat. Říkal jsem ti, že jsem si to promyslel. Tallanvor mi vyprávěl, že máte nějaký čaj, který ženu, co dokáže usměrňovat, srazí na kolena.“
Tylee po chvíli položila prapor na sedlo a znovu si ho prohlížela. „Ženu i muže,“ protáhla nakonec. „Slyšela jsem, že takhle chytili několik mužů. Jak ale chceš ten čaj nalít do čtyř set žen, když je kolem nich sto tisíc Aielů?“
„Tak, že ho naliju do všech tak, aby nevěděli, že ho pijou. Potřebuju ale toho odvaru co nejvíc. Asi tak několik vozů. Voda se nedá ohřát, takže to bude dost slabý čaj.“
Tylee se tiše zasmála. „Smělý plán, můj pane. Asi by mohli mít několik vozů ve výrobně toho čaje, ale je to hodně daleko odtud v Amadicii, skoro u hranic Tarabonu, a já dostávám pouze několik liber, pokud budu chtít víc, budu muset někomu vysoko postavenému vysvětlovat, nač ho chci. Potom už to nebude možné vyřídit potichu.“
„Aša’manové znají věc zvanou cestování,“ sdělil jí Perrin, „to je způsob, jak se dá překročit jedním krokem sto mil. A ohledně toho čaje, třeba pomůže tohle.“ V ruce svíral umaštěný, složený kousek papíru.
Tylee při čtení zvedla obočí. Perrin znal ten krátký text zpaměti. NOSITEL TOHOTO LISTU JE POD MOU OSOBNÍ OCHRANOU. VE JMÉNU CÍSAŘOVNY, KÉŽ ŽIJE VĚČNĚ, DEJ MU, CO ŽÁDÁ, VE SLUŽBÁCH CÍSAŘOVNĚ, A NIKOMU KROMĚ MĚ O TOM NEŘÍKEJ. Neměl tušení, kdo je ta Suroth Sabelle Meldarath, ale pokud se podepsala pod něco takového, musela být náramně důležitá. Možná je ona ta Dcera Devíti měsíců.
Tylee podala papír Mišimovi a upřela zrak na Perrina. Ten ostrý, tvrdý pach byl silnější než dřív. „Aes Sedai, aša’manové, Aielové, tvoje oči, to kladivo, a teď tohle! Kdo vlastně jsi?“
Mišima si hvízdl mezi zuby. „Sama Suroth,“ zamumlal.
„Jsem prostě muž, který chce zpátky svou ženu,“ opáčil Perrin, „a vyřídím i samotného Temného, abych ji dostal.“ Pohledu na sul’dam a damane se vyhnul. Byl takhle daleko od toho, aby uzavřel dohodu se samotným Temným. „Dohoda platí?“
Tylee se zadívala na jeho napřaženou ruku a přijala ji. Měla pevný stisk. Dohoda s Temným. Byl však ochotný udělat cokoliv, aby osvobodil Faile.
5
Něco… divného
Déšť bušící skoro celou noc do plachty zeslábl, když se Faile přiblížila k Sevannině křeslu, silně vyřezávanému a zlacenému trůnu umístěnému uprostřed na barevných kobercích tvořících podlážku stanu. Oči měla sklopené, aby se vyhnula urážce. Jaro dorazilo rychle, ohřívadla nebyla zapálená a ranní vzduch byl chladný. Faile udělala hluboké pukrle a předložila stříbrný podnos. Aielanka si vzala zlatý pohár s vínem a napila se, aniž by se na ni byť jen podívala, nicméně Faile předvedla další pukrle, než couvla a položila podnos na mosazí obitou modrou truhlu, na níž už stál stříbrný džbán s vínem a další tři poháry. Poté se vrátila k ostatním jedenácti gai’šainům, stojícím mezi kandelábry u stěny stanu z červeného hedvábí. Byl to prostorný stan a vysoký. Sevanna neměla žádný nízký aielský.
Často bylo těžké považovat ji za Aielanku. Dnes ráno se tu rozvalovala v županu z červeného hedvábného brokátu, zavázaném tak, že měla výstřih skoro až do pasu a předváděla polovinu svého pozoruhodného poprsí, třebaže měla dost náhrdelníků se smaragdy, ohnivými opály a drahými opály a šňůry perel, aby působila skoro slušně. Aielové nenosili prsteny, avšak Sevanna měla na každém prstě nejméně jeden. Široký zlatý pásek s ohnivými opály přes složený modrý hedvábný šátek, který jí přidržoval žluté, po pás dlouhé vlasy, vypadal jako korunka, ne-li přímo jako koruna. Nebylo na ní nic aielského.