Až bude pryč, najde způsob, jak to zvládnout. Bude muset. Nějak. „A co nebezpečného dělám?“ Snažila se mluvit nezávazně, ale bylo to těžké. Světlo, co s ní bez něj bude?
„Tito Šaidové jsou slepí, i když nejsou opilí, Faile Bašere,“ odtušil klidně. Shrnul jí kapuci a jednu květinu jí zasunul do vlasů za levé ucho. „My Mera’din používáme oči.“ Další květina skončila v jejích vlasech na druhé straně. „Poslední dobou sis udělala mnoho nových přátel a plánuješ s nimi uprchnout. Smělý plán, jenže nebezpečný.“
„A povíš to moudrým nebo Sevanně?“ Překvapilo ji, jak klidně to zní. Žaludek se ji pokoušel zavázat do uzlů.
„Proč bych to dělal?“ podivil se a přidal další květinu. „Džoradin si myslí, že s sebou odvede Lacile Aldorwin do Trojí země, i když je zabiják stromů. Věři, že ji přesvědčí, aby mu k nohám položila svatební věnec.“ Lacile si našla ochránce tak, že vlezla do pokrývek Mera’din, jenž z ní udělal svou gai’šainku, a Arella udělala totéž s jednou z Děv, které ji zajaly, avšak Faile pochybovala, že se Džoradinovi jeho přání splní. Obě ženy se soustředily na útěk jako šíp na terč. „A já na to myslím taky. Jestli odejdeme, mohl bych tě vzít s sebou.“
Faile na něj zírala. Déšť jí smáčel vlasy. „Do Pustiny? Rolane, já miluju svého manžela. Řekla jsem ti to a je to pravda.“
„Já vím,“ odtušil a pokračoval s květinami. „Ale prozatím stále nosíš bílou, a to, co se stane, zatímco nosíš bílou, je zapomenuto, jakmile ji svlékneš. Tvůj manžel ti to nemůže dávat za vinu. Kromě toho, jestli odejdeme, až se přiblížíme k nějakému mokřinskému městu, nechám tě jít. Vůbec jsem z tebe neměl udělat gai’šainku. Na tom obojku a opasku je dost zlata, aby ses dostala bezpečně zpátky k manželovi.“
Faile spadla ohromením brada. Překvapilo ji, když ho udeřila pěstí do prsou. Gai’šainové nesměli páchat násilí, ale on se na ni jenom zazubil. „Ty—!“ Praštila ho znovu a silněji. Začala ho tlouct. „Ty—! Nenapadá mě dost hrozné slovo. Nechal jsi mě, abych si myslela, že mě necháš mezi Šaidy, a ty jsi mi zatím chtěl pomoct k útěku?“
Konečně ji chytil za ruku a snadno ji udržel ve své obrovské dlani. „Jestli půjdeme, Faile Bašere,“ zasmál se. Ten chlap se smál! „Ještě to není rozhodnuto. A muž nesmí v žádném případě dovolit ženě, aby si myslela, že po ní příliš touží.“
Znovu překvapila samu sebe, když se rozesmála i rozplakala zároveň, a to tak, že se o něj musela opřít, aby neupadla. Ten zatracený aielský smysl pro humor!
„S květinami ve vlasech jsi tuze krásná, Faile Bašere,“ podotkl a zastrčil jí do vlasů další. „I bez nich. A prozatím stále nosíš bílou.“
Světlo! Měla tu hůl, studila ji na ruce, ale nemohla ji Galině dát, dokud jí Therava nedovolí zase volně chodit, a neměla jistotu, že ji ta ženská ze zoufalství nezradí. Rolan jí nabízel útěk, jestli se Mera’din rozhodnou odejít, ale dokud bude nosit bílou, bude se ji snažit vlákat do pokrývek. A jestli se Mera’din rozhodnou, že zůstanou, nevyzradí někdo z nich její plány na útěk? Pokud se dá věřit Rolanovi, tak to vědí všichni! Naděje a nebezpečí, nerozlučitelně propletené. Takový zmatek.
Ukázalo se, že s Theravinou reakcí měla úplnou pravdu. Těsně před polednem byli všichni gai’šainové vyhnáni na otevřené prostranství a museli se svléknout donaha. Faile se zakrývala rukama, jak to jen šlo, a choulila se s ostatními ženami nosícími Sevannin opasek a obojek – hned si je musely zase navléknout – a snažily se zachovat alespoň ždibec slušnosti, zatímco Šaidové prohledávali gai’šainské stany a vyhazovali všechno do bláta. Faile mohla pouze myslet na svou skrýš ve městě a modlit se. Naděje a nebezpečí, a nebylo, jak oddělit jedno od druhého.
6
Tyč a břitva
Mat vlastně ani nečekal, že Luka opustí Jurador už po jediném dni – solniční město s kamennými hradbami bylo bohaté a Luka rád viděl, jak mu do dlaní padají zlaťáky – takže nebyl zvlášť zklamaný, když mu muž sdělil, že tady Velkolepý kočovný cirkus a úžasná výstava divů a zázraků Valana Luky zůstane nejméně další dva dny. Nebyl tak úplně zklamaný, nicméně doufal, že mu jeho štěstí či to, že je ta’veren, vydrží. Ale zase pokud věděl, být ta veren mu nikdy nepřineslo nic jiného než trable.
„Fronty u vchodu jsou stejně dlouhé jako včera,“ prohlásil Luka a máchl rukou kolem sebe. Byli v jeho obrovském, křiklavými barvami natřeném voze brzy ráno po Rennině smrti a dlouhán seděl v pozlaceném křesle u úzkého stolu – skutečného stolu, pod nímž byly zasunuté stoličky pro hosty. Ve většině ostatních vozů měli jen desky pověšené na provazech ze stropu a lidé při jídle sedávali na postelích. Luka si dosud neoblékl jeden ze svých nápadných kabátců, nicméně tento nedostatek nahrazoval rozmáchlými gesty. Jeho žena Latelle vařila ke snídani kaši na malých cihlových kamínkách se železnou plotnou, zabudovaných do rohu vozu bez oken, a pronikavě zde vonělo koření. Latelle měla nevlídný výraz a do všeho, co vařilo, dávala tolik koření, že se jídlo podle Mátová odhadu nedalo pozřít, nicméně Luka vždycky zhltl všechno, co před něj postavila, jako kdyby to byla hostina. Musel mít železný jazyk. „Dneska čekám dvakrát tolik návštěvníků, možná třikrát tolik, a zítra taky. Lidi nestačí všechno zhlídnout během jedné návštěvy, a tady si můžou dovolit přijít dvakrát. Zprávy se šíří, Cauthone. Zprávy se šíří. Přilákají tolik lidí jako Aludřiny noční květy. Podle toho, jak se věci vyvíjejí, se skoro cítím jako ta’veren. Velké publikum a vyhlídka na ještě větší. Záruka ochrany od vznešené paní.“ Luka náhle skončil a zatvářil se trochu rozpačitě, jako by si právě vzpomněl, že na té záruce je zmíněno Matovo jméno a douška, že na něj se ochrana nevztahuje.
„Kdybys byl doopravdy ta’veren, moc by se ti to nelíbilo,“ zamumlal Mat, načež po něm druhý muž vrhl zvláštní pohled. Mat zastrčil prst za černý šátek, jímž zakrýval jizvu po oběšení, a zatahal za něj. Na okamžik ho šátek škrtil zdály zlé sny o mrtvolách plujících ve vodě, a když se probudil, rachotily otáčející se kostky ještě silněji než dřív. „Můžu ti zaplatit tolik, kolik vyděláš při každým představení odtud až po Lugard, bez ohledu na to, kolik lidí přijde. To jsem ti slíbil za to, že nás dopravíš do Lugardu.“ Kdyby se cirkus nikde nezastavoval, mohli by do Lugardu dorazit třikrát rychleji. A možná ještě dřív, kdyby Luku přesvědčil, aby na cestě strávili celý den místo jen poloviny, jako to dělali dosud.
Luku ten nápad zřejmě nadchl, zamyšleně přikývl, ale pak smutně, což očividně hrál, zavrtěl hlavou a rozhodil rukama. „A jak to bude vypadat, když se kočovný cirkus nikde nezastaví k představení? Podezřele, tak to bude vypadat. Mám záruku a navíc se za mě vznešená paní přimluví, ale rozhodně k nám nechceš přilákat Seančany. Ne, takhle to pro tebe bude bezpečnější.“ Ten chlap nemyslel na bezpečí Mata Cauthona, myslel na to, jak by mu ten jeho zatracený cirkus mohl vydělat víc, než mu Mat platil. A navíc byl sám středem pozornosti, což pro něho jako pro účinkujícího bylo skoro stejně důležité jako zlato. Někteří z cirkusáků hovořili o tom, co budou dělat, až odejdou na odpočinek. Luka nikdy. On hodlal pokračovat, dokud nepadne mrtvý uprostřed výstupu. A zařídí si to tak, aby přitom měl co největší obecenstvo.