„Je to hotové, Valane,“ oznámila Latelle láskyplně, když z plotny zvedla železný hrnec, přičemž si ruku chránila hadrem, a postavila ho na hustě tkanou podložku na stole. Už tu byla prostřená dvě místa s bíle polévanými talíři a stříbrnými lžícemi. Luca musel mít stříbrné lžíce, i když se všichni ostatní spokojili s cínovými, plechovými nebo lžícemi z rohoviny či ze železa. Latelle cvičila medvědy, měla přísný pohled, tiskla rty a vypadala divně, protože přes třpytivé modré šaty měla dlouhou bílou zástěru. Když se na svoje medvědy zamračila, nejspíš toužili po tom mít vysoký strom, na který by mohli vyšplhat. Kupodivu však manžela přímo obskakovala. „Budeš jíst s námi, pane Cauthone?“ Nezvala ho, vlastně udělala pravý opak, a nenaznačila, že by se chtěla otočit k příborníku, kde měla další talíře.
Mat se jí uklonil, což ji roztrpčilo ještě víc. Nikdy se k ní nechoval nezdvořile, jenže ona si ho prostě odmítala oblíbit. „Děkuju za laskavý pozvání, paní Luková, ale ne.“ Zabručela. Tolik k zachovávání zdvořilosti. Mat si na hlavu narazil klobouk se širokou střechou a odešel. Kostky stále rachotily.
Lukův velký vůz, třpytící se rudě a modře, celý pokrytý zlatými hvězdami a kometami, nemluvě o měsíci v různých fázích, vyvedeném ve stříbře, stál uprostřed cirkusu, co nejdál od zapáchajících klecí se zvířaty a uvázaných koní. Byl obklopený menšími vozy, domečky na kolech, většinou bez oken a většinou natřených jenom jednou barvou bez dalších ozdob, a modrými, zelenými či červenými, občas dokonce pruhovanými stany, velkými jako menší dům. Slunce již stálo kousek nad obzorem, po obloze táhly nadýchané mráčky a děti si hrály s obručemi a míči. Cirkusáci se rozcvičovali na představení, všichni se kroutili a protahovali. Mnozí měli šaty pošité třpytivými plíšky. Nad čtyřmi hadími ženami v průsvitných kalhotách zavázaných u kotníků a tak tenkých, že téměř nezbývalo místo pro představivost, jen zakroutil hlavou. Dvě si seděly na hlavách, pod sebou pokrývky rozložené na zemi vedle jejich červeného stanu, druhé dvě se zkroutily do uzlů, které snad ani nebylo možné rozvázat. Musely mít místo páteře pružiny! Silák Petra, do půli těla nahý, stál vedle zeleného vozu, v němž přebýval s manželkou, a zahříval se zvedáním činek. V každé ruce držel činku, kterou by Mat nejspíš neuzvedl ani oběma rukama. Ten chlap měl paže silnější než Mat stehna a vůbec se nepotil. Clarinini pejsci stáli v řadě na schůdcích vozu a vrtěli ocásky, jak se nemohli své cvičitelky dočkat. Mat si říkal, že, na rozdíl od Latelliných medvědů psíci vystupují proto, aby u své paní vyvolali úsměv.
Když mu tak v hlavě klechtaly kostky, nejradši by se jen tiše posadil někam do koutku a čekal, až se zastaví, a i když by se moc rád podíval na některé akrobatky, protože nejedna na sobě měla stejně málo jako hadí ženy, vydal se na cestu do Juradoru, což bylo půl míle, a pozorně si prohlédl každého na udusané silnici. Chtěl něco koupit.
Lidé se stavěli do dlouhé řady za pevným provazem, nataženým mezi plátěnými stěnami kolem cirkusu. Jenom hrstka měla na šatech nebo krátkých kabátcích větší výšivku a za několika kárami s vysokými koly, taženými koněm nebo volem, se trmáceli sedláci. V malém lese větrných mlýnů, vytahujících vodu ze solných studní v nízkých kopcích za městem, a kolem odpařovacích nádrží se pohybovalo víc lidí. Z města vyjela kupecká karavana s dvaceti povozy zakrytými plachtami a taženými šestispřežím a obchodnice v jasně zeleném plášti, jíž karavana patřila, seděla vedle vozky na prvním voze. Nad cestou přeletělo hejno krákajících vran, z čehož Mata zamrazilo, ale nikdo mu nezmizel před očima a všichni, kam až dohlédl, před sebe vrhali dlouhé stíny. Dnes po silnici nekráčely stíny mrtvých lidí, třebaže byl Mat přesvědčený, že právě tohle včera viděl.
Chodící mrtví rozhodně nemohli znamenat nic dobrého. Nejspíš měli něco společného s Tarmon Gai’donem a Randem. V hlavě mu vířily barvy a na okamžik uviděl Randa s Min, jak stojí vedle velkého lůžka a líbají se. Zakopl a málem upadl na rovné cestě. Neměli na sobě ani nitku! Musí si dávat pozor, když myslí na Randa… Barvy znovu zavířily a srazily se do obrazu, a Mat znovu klopýtl. Jsou horší věci než líbání. Musí si dávat velmi dobrý pozor na to, nač myslí. Světlo!
Dva strážní opírající se o halapartny u železem obité brány, muži s tvrdými tvářemi, v bílých kyrysech a špičatých bílých přílbách s hřebeny z koňských žíní, si ho podezíravě prohlíželi. Pravděpodobně ho považovali za opilce. Ačkoliv jim pokynul, jejich výraz se o vlásek nezměnil. Teď by se mu něco silnějšího k pití hodilo. Strážní se mu nepokoušeli zabránit ve vstupu do města, jenom si ho pozorně prohlíželi. Opilci vyvolávají potíže, zvláště když jsou namol už tak časně, ale opilec v dobrem kabátě – prostém, avšak dobře střiženém a z hedvábí – s krajkou na manžetách, to je něco jiného.
Ulice Juradoru byly dlážděné a už tu panoval ruch. Podomní obchodníci chodili s podnosy či stáli za vysokými trakaři a vyvolávali své zboží. Kramáři vedle úzkých stolů před svými krámy chválili kvalitu svých výrobků a bednáři bušili do obručí kolem sudů na přepravu soli. Rachot tkalcovských stavů téměř přehlušoval zvonění kovářských kladiv, nemluvě o flétnách, bubíncích a dulcimerech, jejichž hudba se nesla z taveren a šenků. Město nebylo stavěné podle nějakého plánu, krámy a obytné domy se tlačily vedle hospod a stájí. Všechny domy byly kamenné, se střechami z červených tašek. Dobré město, tenhle Jurador. A zvyklé na zloděje. Většina oken v přízemí měla tepané železné mříže. Mříže byly i na oknech v patře a na domech boháčů, z nichž většina obchodovala se solí. Hudba z hostinců a taveren ho lákala. Nejspíš se ve většině šenků hrají vrchcáby. Skoro cítil, jak se kostky kutálejí po stole. Už to bylo dávno, co si hodil kostky rukou, místo aby se mu otáčely v hlavě, ale dnes ráno sem nepřišel kvůli hazardu.
Ještě nesnídal, a tak přistoupil k vrásčité ženě s podnosem zavěšeným na popruhu kolem krku. Prodávala „masové koláčky z nejlepšího hovězího v celý Altaře“. Mat ji vzal za slovo a předal jí měďáky, které požadovala. Kolem Juradoru neviděl jediný statek s dobytkem, jenom ovce a kozy, ale lepší je neptat se na to, co je v koláčku, jejž si koupíte na ulici libovolného města. Na statcích poblíž mohly být krávy. Mohly. V každém případě byl koláček chutný a kupodivu ještě horký. Mat kráčel ulicí plnou lidí, pohrával si s koláčkem a z brady si utíral mastnou šťávu.
Dával si pozor, aby nevrazil do nikoho v davu. Altařané byli nedůtklivá cháska. V tomto městě člověk mohl určit postavení druhého do nejmenších podrobností podle toho, kolik výšivky měl dotyčný na kabátě, šatech či plášti – čím víc, tím měl pochopitelně vyšší postavení – dávno předtím, než došel tak blízko, aby poznal vlnu od hedvábí, třebaže si bohatší ženy zakrývaly olivovou pleť průsvitnými závoji zavěšenými na zdobených hřebenech zastrčených do pevných copů, nicméně všichni, muži i ženy, ať obchodníci se solí nebo podomní prodavači stužek, měli za pasem zastrčené dlouhé nože se zakřivenou čepelí a všichni hladili jílce, jako by hledali boj. Mat se vždycky snažil boji vyhnout, i když mu v tom obvykle štěstí moc nepřálo. Zřejmě v tom hrálo roli, že je ta’veren. Kostky ho ještě nikdy neupozorňovaly na rvačku – bitvy, to ano, jenže nikdy ne na pranici v zaprášené uličce – přesto si dával náramně dobrý pozor. Ne že by to pomohlo. Jakmile se kostky zastaví, zastaví se, a konec. Neviděl však důvod zbytečně riskovat. Nenáviděl riziko. Tedy kromě hazardních her, pochopitelně, jenomže ty pro něj nepředstavovaly riziko.