Kam až oko dohlédlo, nikdo v Seraně se ani nepodíval na tři dvojice stráží s barevnými pruhy na kyrysech, přejíždějící na koních sem a tam asi čtvrt míle od vesnice. Jezero, o dost širší než vesnice, účinně chránilo čtvrtou stranu. Hlídky zřejmě byly přijímány jako každodenní záležitost, stejně jako seančanský tábor, díky němuž byla Serana dvakrát větší než dřív.
Ituralde nepatrně zavrtěl hlavou. On by tábor těsně vedle vesnice nepostavil. Střechy seranských domů byly taškové, červené, zelené a modré, ale budovy samotné byly ze dřeva. Oheň se z vesnice mohl až příliš snadno rozšířit do tábora, kde plátěné stany velké jako dům a nacpané zásobami počtem převyšovaly menší stany, ve kterých přespávali lidé, a velké hromady sudů, soudků a beden zabíraly dvakrát tolik prostoru jako všechny stany dohromady. Udržet zlodějské vesničany mimo prostě nešlo. Každá osada měla pár zlodějských strak, a i poměrně poctivé lidi mohla lákat blízkost takového bohatství. Umístění znamenalo, že vodu z jezera nebylo nutné tahat zbytečně daleko, a vojáci mimo službu to měli blízko na pivo a víno ve vesnici, ale ukazovalo to na velitele, jenž příliš nedbá na disciplínu.
Nedostatek disciplíny však neznamenal, že se v táboře nic neděje. Vedle vojáků vypadali sedláci málem jako lenoši. Muži kontrolovali koně, praporečníci prohlíželi vojáky nastoupené v řadách, stovky dělníků vykládaly nebo nakládaly vozy, pacholci zapřahali spřežení. Každý den přijížděly do tábora z východu i západu karavany vozů a jiné odjížděly. Ituralde obdivoval seančanskou výkonnost, s jakou zajišťovali, aby jejich vojáci měli, co potřebují, kdy to potřebují a kde to potřebují. Dračí spřísahanci tady v Tarabonu, ti nejzatrpklejší muži věřící, že jim Seančané ukradli jejich sen, byli ochotní mu prozradit, co věděli, když už s ním odmítli vyjet. V táboře bylo všechno, holínky, meče, šípy, podkovy, čutory, a všeho bylo dost pro vybavení několika tisíc mužů. Tuto ztrátu pocítí.
Odložil dalekohled, aby zahnal zelenou masařku, která mu bzučela před obličejem. Okamžitě ji nahradily další dvě. Tarabon byl plný much. To se vždycky objevují tak brzy? Až se vrátí do Arad Domanu, tam se teprve začnou líhnout. Tedy, pokud se vrátí. Ne, žádné pesimistické myšlenky. Až se vrátí. Tamsin by se jinak naštvala, a ji nebylo moudré příliš rozčilovat.
Většina mužů tam dole byli najatí dělníci, ne vojáci, a z nich byla jen asi stovka ze Seančanu. Nicméně včera v poledne dorazila kumpanie tří set Taraboňanů v pruhované zbroji, což téměř zdvojnásobilo jejich počty, a on musel změnit plány. Další oddíl Taraboňanů se objevil při západu slunce, právě včas na večeři a uložit se, kam to jenom půjde. Svíčky a lampový olej byly pro vojáky přepychem. V táboře byla i jedna z těch žen na vodítku, damane. Ituralde by byl raději, kdyby mohl počkat, dokud neodejde – museli ji někam odvést, protože k čemu by jim byla damane v zásobovacím táboře? – ale dneska byl určený den a on si nemohl dovolit zavdat Taraboňanům příčinu myslet si, že se drží zpátky. Někteří by skočili po příležitosti jít si po svých. Věděl, že za ním už moc dlouho nepůjdou, ale potřeboval je ještě pár dní zdržet.
Přenesl pohled k západu, ale s dalekohledem se už ani neobtěžoval.
„Teď,“ zašeptal, a jako na jeho povel vycválaly z lesa dvě stovky mužů s kroužkovými závěsy přes obličej. A okamžitě se všichni zastavili, dováděli na místě, mávali kopími a jejich velitel před nimi přejížděl sem a tam a divoce mával rukama ve snaze nastolit jakýs takýs pořádek.
Z této vzdálenosti by Ituralde nerozeznal jejich obličeje ani dalekohledem, ale uměl si představit, jak je Tomay Lanasiet vzteklý, že musí hrát takovou habaďůru. Sporý Dračí spřísahanec se nemohl dočkat, až se bude moct pustit do Seančanů. Jakýchkoliv Seančanů. Bylo těžké přesvědčit ho, aby nezaútočil hned v den, kdy překročili hranici. Včera byl radostí bez sebe, že konečně může z kyrysu seškrábat ty nenáviděné pruhy svědčící o věrnosti Seančanům. Naštěstí zatím poslouchal rozkazy do puntíku.
Když hlídka nejblíž k Lanasietovi obrátila koně a vyrazila k vesnici a seančanskému táboru, Ituralde obrátil pozornost tím směrem a znovu zvedl dalekohled. Hlídky zjistí, že jejich varování je nadbytečné. Všechen pohyb ustal. Někteří muži už ukazovali na jezdce na druhé straně vesnice, zatímco jiní jen civěli, vojáci i dělníci bok po boku. Poslední, co čekali, byli nájezdníci. Bez ohledu na aielské nájezdy považovali Seančané Tarabon za svůj a zabezpečený. Rychlý pohled na vesnici ukázal lidi stojící v ulicích a hledící na cizí vojáky. Ani oni nečekali nájezdníky. Ituralde usoudil, že Seančané měli pravdu, což byl názor, o který se v nejbližší budoucnosti nehodlal dělit s žádným Taraboňanem.
U dobře vycvičených mužů však šok nikdy netrvá dlouho. V táboře se vojáci rozběhli ke koním, z nichž mnozí dosud nebyli nasedlaní, třebaže se pacholci okamžitě pustili do práce. Asi osmdesát seančanských pěšáků s luky se seřadilo a klusem se rozběhlo přes Seranu. To lidi přesvědčilo, že opravdu něco hrozí, takže začali odchytávat menší děti a starší hnali do poměrného bezpečí v domech. Ve chvilce byli v ulicích jenom běžící lučištníci v lakované zbroji a podivných přílbách.
Ituralde otočil dalekohled na Lanasieta. Ten už hnal své muže vpřed. „Počkej si,“ zavrčel Ituralde. „Počkej si na ně.“
Znovu to vypadalo, jako kdyby Taraboňan zaslechl jeho rozkaz, a konečně zvedl ruku a zastavil svoje muže. Byli stále asi půl míle od vesnice. Ten horkokrevný hňup měl být nejméně míli daleko na kraji lesa a stále ve zdánlivém zmatku, aby to vypadalo, že je bude snadné zahnat, ale půl míle bude muset stačit. Potlačil nutkání přetřít si prstem levé ucho. Bitva už začala a v bitvě musíte přesvědčit své podřízené, že máte naprosto chladnou hlavu a jste zcela nezaujatý. Nesmíte vypadat, že byste své údajné spojence nejraději třískali po hlavách. Z velitele se na muže přenášejí pocity a rozhněvaní muži se chovají hloupě, nechávají se zabít a prohrávají bitvy.
Sáhl si na půlměsíčnou mušku na tváři – muž má v takovýto den vypadat co nejlépe – a pomalu, odměřeně dýchal, dokud si nebyl jistý, že je uvnitř stejně klidný, jak se tvářil navenek, načež se znovu zadíval na tábor. Většina Taraboňanů už byla na koních, ale čekali, až se budou moct zařadit za dvacítku Seančanů pod vedením vysokého chlapíka s tenkým chocholem na podivné přílbě, kteří přicválali do vesnice. Včerejší nově příchozí se drželi vzadu.
Ituralde studoval postavu v čele zástupu. Viděl ji v mezerách mezi domy. Jeden chochol označoval poručíka nebo možná podporučíka. To mohlo znamenat chlapce s chmýřím pod nosem na prvním postu nebo prošedivělého veterána, jenž vám při první chybě utrhne hlavu. Zvláštní, damane, označená stříbrným vodítkem, které ji spojovalo se ženou na jiném koni, hnala své zvíře stejně jako ostatní. Podle všech zpráv byly damane vězeňkyně, ale ona se tvářila stejně dychtivě jako druhá žena, sul’dam. Možná—