Před krámem s vyloženými meči a dýkami zahlédl pod pozorným dohledem mohutného chlapíka se zapadlými klouby a nosem, který mu nejednou zlomili, a pevnou palicí pověšenou u pasu vedle nevyhnutelné dýky, sud plný silných obušků a holí. Muž drsným hlasem oznamoval, že všechny vystavené čepele jsou andorské, ale každý, kdo nevyráběl vlastní čepele, vždycky tvrdil, že jsou andorské nebo z Hraničních států. Občas také tairenské. V Tearu vyráběli dobrou ocel.
Ke svému překvapení a radosti Mat v sudu zahlédl tenkou hůl, zřejmě z černého tisu, o půl lokte vyšší, než byl sám. Vytáhl ji a prohlédl si jemné, téměř zrnité žilkování. Byl to skutečně černý tis. Vlákna poskytovala lukům jejich sílu, byly dvakrát pevnější než z jiného dřeva. Člověk si sice nemohl být jistý, dokud nezačne dřevo ořezávat, ale hůl vypadala dokonale. Jak se pod Světlem dostal černý tis do jižní Altary? Byl si jistý, že roste výhradně ve Dvouříčí.
Když se objevila majitelka, štíhlá žena s barevným peřím vpleteným do copánků a výšivkou až pod prsa, a hned začala vychvalovat své čepele, Mat se zeptaclass="underline" „Kolik za tu černou tyč, paní?“
Žena zamrkala, překvapená, že muž v hedvábí a krajce chce hůl – jak byla tyč tenká, ona si zatraceně myslela, že ta zatracená věc je bojová hůl! – a uvedla cenu, již Mat bez smlouvání zaplatil. Na to zamrkala znovu a zamračila se, jako by ji napadlo, že si mohla říct o víc. S tyčí na luk přes rameno šel Mat dál. Zhltl zbytek koláčku a utřel si ruku do kabátu. Ale nepřišel sem kvůli snídani, luku ani hazardu. Jeho zajímaly stáje.
V nájemných stájích měli vždycky dva tři koně na prodej, a pokud byla cena slušná, obvykle byli ochotní prodat i nějakého, jenž na prodej nebyl. Aspoň to dělali, pokud jim je už Seančané nesebrali. Naštěstí se v Juradoru objevovali jen sporadicky. Mat chodil od stáje ke stáji a prohlížel si ryzáky a jablečňáky, myšáky a grošáky, šedáky, hnědáky, vraníky, bělouše, strakáče a plaváky, všechno klisny či valachy. Hřebec by mu neposloužil. Ne každé zvíře, které viděl, mělo úzká prsa či dlouhá bedra, ale žádný neodpovídal tomu, co chtěl. Dokud nevstoupil do úzké stáje vmáčknuté mezi velký kamenný hostinec U Dvanácti solných pánví a krám s koberci.
Myslel by si, že rachotící stavy budou koně plašit, ale ti byli všichni klidní, očividně na hluk zvyklí. Stáj se táhla dál, než čekal, ale lucerny, pověšené na vysokých sloupcích, poskytovaly dobré světlo i dál od vrat. Vzduchem se ze seníku nahoře snášel prach a vonělo tu seno, oves a koňský hnůj, ale čerstvý. Stání kydali tři muži s lopatami. Majitel si potrpěl na čistotu. Díky tomu se hůř šířily nemoci. Z některých stájí vypadl, jen zavětřil.
Černobílá klisna byla venku ze stání na provazové ohlávce, zatímco ji stájník sypal čerstvou slámu, stála pevně a uši natočené dopředu ukazovaly na ostražitost. Byla asi patnáct dlaní vysoká, vepředu delší, s hlubokým hrudníkem slibujícím vytrvalost, dokonale tvarovanýma nohama s krátkými a dobře zaúhlenými spěnkami. Plece měly správný sklon a zadek byl v jedné rovině s kohoutkem. Měla linie stejně dobré jako Oko, dokonce lepší. A víc než to, o plemeni, z něhož pocházela, Mat zatím jenom slyšel, nicméně nedoufal, že ho někdy uvidí. Domanská břitva. Takové zbarvení nemělo žádné jiné plemeno. Černá srst se u ní stýkala s bílou v dokonale rovné čáře, že by je bylo možné oddělit břitvou – odtud jméno. Její přítomnost zde byla stejně záhadná jako černý tis. Vždycky slýchal, že žádný Domanec by břitvu nikdy neprodal cizinci. Zalétl pohledem za ni a prohlížel si ostatní zvířata ve stáních. Nezpomalily se mu kostky v hlavě? Ne, to jen zapůsobila jeho představivost. Byl si naprosto jistý, že se otáčejí stejně rychle jako v Lukově voze.
Přistoupil k němu šlachovitý muž s chomáčkem šedých vlasů a sklonil hlavu nad sepjatýma rukama. „Toke Fearnim, můj pane,“ představil se. Měl drsný přízvuk a pochybovačně si prohlížel hůl na Matově rameni. Muži v hedvábných kabátech a se zlatými pečetními prsteny se s takovými věcmi obvykle netahali. „Jak můžu posloužit? Chce si můj pán půjčit koně? Nebo ho koupit?“ Výšivka z drobných kvítků mu pokrývala ramena vesty, kterou měl oblečenou přes košili, jež mohla kdysi být bílá. Mat se pohledu na kytky vyhýbal. Za pasem měl muž zakřivenou dýku a na ošlehaném obličeji dvě bílé jizvy. Staré jizvy. Pokud v poslední době bojoval, utržil zranění někde, kde to nebylo vidět.
„Koupit, pane Fearnime, pokud máš něco na prodej. A pokud najdu něco slušnýho. Nabízeli mi víc loudů se špánkama jako šestiletý, když jim přitom bylo nejmíň osmnáct, než bych dokázal spočítat.“ Usmál se. Jeho táta tvrdil, že handlování jde lépe, když druhého člověka dokáže rozesmát.
„Mám tři na prodej, můj pane, a žádný nemá spánky,“ opáčil šlachovitý muž s další úklonou a bez úsměvu. Ukázal rukou. „Jedna kobyla je támhle. Pět let, a skvělý kůň, můj pane. Za deset korun je skoro zadarmo. Zlatých korun,“ dodal neslaně nemastně.
Matoví spadla brada. „Za strakáče? Vím, že Seančani vyhnali ceny, ale tohle je směšný!“
„To není obyčejný strakáč, můj pane. To je břitva. Na těch jezdí domanští urozenci.“
Krev a zatracený popel! Tolik k uzavření výhodné dohody. „Nepovídej,“ zamumlal Mat a položil jeden konec hole na kamennou podlahu, aby se o ni mohl opřít. Bok ho málokdy bolel, jen když toho hodně nachodil. Což dnes ráno udělal, a trochu ho v něm píchalo. No, dohoda nedohoda, musel hrát s sebou. Koňský handl měl svá pravidla. Porušíte je a už se divíte, proč se vám najednou tak vyprázdnil měšec. „Já o koni zvaným břitva jaktěživ neslyšel. Co ještě máš? Ale jenom valachy nebo kobyly.“
„Kromě té břitvy mám jenom valachy, můj pane,“ odtušil Fearnim a na slovo břitva položil trochu důraz. Obrátil se ke stáni a zařvaclass="underline" „Adelo, přiveď toho velkého ryzáka, co je na prodej.“
Zezadu přiběhla hubená mladá žena s uhrovitou tváří, ve spodcích a prosté tmavé vestě. Fearnim ji nechal, aby v lepším světle u dveří na ohlávkách předvedla ryzáka a pak bílého grošáka. Koně nebyli špatní, to mu Mat musel přiznat, ale ryzák byl příliš velký, přes sedmnáct dlaní, a grošák klopil uši a pokusil se Adelu dvakrát hryznout do ruky. Ona to však se zvířaty uměla a výpadům nevrlého koně se snadno vyhnula. Odmítnout je by bylo snadné, i kdyby si už nedělal zálusk na břitvu.
Objevil se hubený mourovatý kocour, podobný horské kočce ve zmenšeném vydání, posadil se Feamimovi k nohám a začal si olizovat krvavý šrám na rameni. „Letos jsou krysy horší, než co pamatuju,“ zamumlal majitel stáje a zadíval se na kocoura. „A taky zuřivější a víc se brání. Budu muset sehnat další kočku, možná dvě.“ Hned se však vrátil k obchodu. „Když se tihle pánovi nelibí, nechtěl by se podívat na mou perlu?“
„Asi se teda na toho strakáče kouknu, pane Fearnime,“ zabručel Mat pochybovačně. „Ale ne za deset korun.“
„Ve zlatě,“ zdůraznil Fearnim. „Hurde, proveď břitvu tady pro pána.“ Znovu zdůraznil plemeno. Zpracovat ho bude těžké. Pokud mu pro změnu trochu nepomůže to, že je taveren. V něčem tak přímočarým jako handlování mu ale štěstí nikdy nepřispělo.