Hurd byl chlapík, jenž prve dával do stání slámu, podsaditý muž, kterému zbývaly asi tak tři bílé vlasy a neměl žádné zuby. To bylo vidět, když se zakřenil, jak klisnu prováděl v kruhu. Očividně měl to zvíře rád, a taky nebylo divu.
Kobyla měla dobrý krok, ale Mat si ji přesto pozorně prohlížel. Její zuby mu prozradily, že Fearnim o jejím věku nelhal – jenom hlupák by udal věk nižší než o pár let, pokud nebyl kupec sám hlupák, ačkoliv bylo překvapivé, kolik prodávajících považovalo kupující za hlupáky – a když ji hladil po nose a prohlížel jí oči, sklopila k němu uši. Měla je čisté, nezahleněné. Osahal jí nohy a nenašel zánět ani otok. Nikde na sobě neměla žádné odřeniny či boláky, ani stopy prašiviny. Mezi hrudník a loket jí snadno nacpal pěst – bude mít dlouhý krok – a mezi poslední žebro a kyčel zase nedostal dlaň. Bude vytrvalá, i když poběží rychle, šlachu si jen tak nenatáhne.
„Vidím, že můj pán se v koních vyzná.“
„Vyznám, pane Fearnime. A deset zlatých korun je moc. Zvlášť za strakáče. Někdo tvrdí, že nosí smůlu, víš. Ne že bych tomu věřil, jinak bych se o ni vůbec nezajímal.“
„Smůlu? O tom jsem jaktěživo neslyšel, můj pane. Kolik nabízíš?“
„Za deset zlatých korun bych dostal i tairenského plnokrevníka. Pravda, ne nejlepšího, ale byla by to tairenská krev. Dám ti deset korun ve stříbře.“
Fearnim zvrátil hlavu dozadu a zařval smíchy, a když přestal, pustili se do smlouvání. Nakonec mu Mat podal pět zlatých korun, čtyři zlaté marky a tři stříbrné koruny, všechny pocházející z Ebú Daru. V truhlici pod postelí měl mince z mnoha států, ale cizí peníze obvykle vyžadovaly najít penězoměnce nebo bankéře, aby peníze převážil a spočítal, kolik to dělá v místní měně. Kromě toho, že by tím přitáhl větší pozornost, než chtěl, by nakonec za zvíře zaplatil víc, možná i celých těch deset zlatých korun. Váhy penězoměnců zřejmě vždycky fungovaly takhle. Nečekal, že to usmlouvá na tak málo, ale z Feamimova úsměvu, když se dohodli, poznal, že handlíř nikdy nečekal tolik. Tohle byl nejlepší konec koňského handlu, kdy si obě strany myslely, že si přišly na své. Vcelku začal den dobře, kostky nekostky. Měl vědět, že mu to dlouho nevydrží.
Když se v poledne vrátil k cirkusu – kvůli bolesti v kyčli jel na břitvě bez sedla – kostky mu stále chřestily v hlavě. Fronta byla delší, než když odcházel. Lidé čekali, aby mohli projít pod velkým modrým praporcem, nataženým mezi dvěma tyčemi, na němž bylo červenými písmeny vyvedeno jméno cirkusu. Zatímco návštěvníci vhazovali mince do skleněného džbánu, který držel mohutný krotitel koní v hrubém vlněném kabátě a vyprazdňoval ho do železem obité truhlice, za pozorného dohledu dalšího koňáka, jenž byl ještě větší, přicházeli další lidé a fronta se nezkracovala. Táhla se až za konec provazu a za roh. Kupodivu se nikdo nestrkal. V řadě stáli sedláci v soukenných kabátech a s hlínou zažranou do dlaní, třebaže jejich děti a manželky měly obličeje vydrhnuté. Lukovi se naneštěstí plnily naděje. Rozhodně se nenechá přesvědčit, aby zítra odjel. Kostky hlásily, že se něco stane, něco osudného pro Mata Cauthona, ale co, zatraceně? Občas se kostky zastavily a on neměl nejmenší tušení, co se vlastně stalo.
Za plátěnou stěnou kolem cirkusu, kudy procházeli lidé, aby si prohlédli účinkující po obou stranách hlavní uličky, obdržela Aludra náklady sudů všech možných velikostí. A zřejmě to nebyly jen sudy. „Ukážu ti, kde zastavit vůz,“ říkala štíhlá žena vozkovi prvního vozu, hubeňourovi s vyčnívající bradou. Po pás dlouhé copánky s vpletenými korálky se jí zhouply, jak chvíli sledovala Mata, ale rychle se zase obrátila k vozkovi. „Koně pak odvedete k ostatním, ano?“
Co mohla nakoupit v takovém množství? Určitě něco pro svoje ohňostroje. Každou noc brzy po setmění, aby přilákala pozornost lidí předtím, než si půjdou lehnout, vypouštěla noční květy; pro město velikosti Juradoru nebo několik vesnic ležících blízko u sebe dva až tři. Mat tušil, proč chce najít zvonaře, ale jediné, co zřejmě dávalo smysl, vlastně nedávalo vůbec žádný smysl.
Schoval kobylu mezi ostatními koňmi. Břitva se sice nedala jen tak schovat, ale mezi ostatními koňmi nebude tak nápadná, a zatím ještě nepřišel správný čas. Tyč na luk nechal ve voze, v němž přebýval s Egeanin a Domonem. Oba byli pryč, když zamířil k Tuoninu vybledle purpurovému vozu. Ten stál nedaleko Lukova, ačkoliv Mat by byl raději, kdyby zůstal poblíž vozů se zásobami. Jenom Luka a jeho žena věděli, že Tuon je vznešená paní a ne služka, která chtěla odhalit Matův poměr s Egeanin jejímu údajnému manželovi, ale nejeden cirkusák si už říkal, proč Mat tráví víc času s Tuon než s Egeanin. Přemýšlel o tom a neschvaloval to. Většina z nich byla překvapivě upjatá, dokonce i hadí ženy. Utéct s manželkou krutého pána bylo romantické. Muchlovat se s komornou dotyčné urozené paní bylo mrzké. Postavit Tuonin vůz na oblíbené místo mezi účinkující, kteří jsou s Lukou už celá léta a patří k jeho oblíbencům, vyvolá další řeči.
Pravdou bylo, že se mu za Tuon s kostkami bušícími v hlavě vůbec nechtělo. V její přítomnosti se kostky zastavovaly až příliš často, a on pořád ani v jediném případě nevěděl, proč se tak stalo. Nebyl si jistý. Poprvé to možná bylo jen tím, že se setkali. Z toho pomyšlení se mu ježily vlasy. Nicméně se ženami to bylo vždycky riziko. Se ženou jako Tuon ještě desetkrát větší, a člověk nikdy nevěděl, jakou má šanci, dokud nebylo příliš pozdě. Občas si říkal, proč mu se ženami jeho štěsti nepomáhá trochu víc. Ženy byly stejně nepředvídatelné jako kterékoliv poctivé vrchcáby, co kdy hrál.
Před stanem nestál na stráži nikdo z Rudých paží – toho už nechali – a tak vyběhl po schůdcích vzadu a zaklepal, než dveře otevřel a vstoupil. Nakonec za něj platil nájem a v tuto denní dobu by těžko někdo ležel svlečený v posteli. V každém případě byla na dveřích západka, pokud by se měli lidé držet venku.
Panímáma Anan byla kdesi pryč, nicméně uvnitř bylo přesto plno. Na úzkém stole visícím na provazech ze stropu byla různorodá sbírka talířů s chlebem, sýrem a olivami a jeden z Lukových vysokých stříbrných džbánů na vino, nižší džbán s červenými pruhy a hrnky s namalovanými kytičkami. Tuon, s měsíčním porostem kudrnatých černých vlasů na hlavě, byla usazená na jediné stoličce na druhém konci stolu, po jedné straně seděla na posteli Selucia a Noal s Olverem zase na druhé posteli, lokty opřené o stůl. Dnes byla Selucia v tmavomodrých ebúdarských šatech, které tak hezky zdůrazňovaly její pozoruhodné poprsí, a s květinovým šátkem ovázaným kolem hlavy. Tuon měla červené šaty jakoby celé z maličkých záhybů. Světlo, to hedvábí jí koupil teprve včera! Jak přesvědčila švadleny u cirkusu, aby jí už šaty ušily? Mat si byl celkem jistý, že obvykle to trvá déle než jeden den. Tušil, že jim slíbila značnou sumu z jeho zlata. Inu, když ženě koupíte hedvábí, musíte čekat, že zaplatíte za ušití. Tohle slýchal jako malý kluk, když ještě netušil, že si někdy nějaké hedvábí bude moct dovolit, ale byla to pravda pravdoucí.
„… mimo vesnice jsou vidět jenom ženy,“ vykládal Noal, pokroucený, bělovlasý stařík, ale když Mat vstoupil a zavřel za sebou dveře, odmlčel se. Kusy krajky, jež měl děda na manžetách, už viděly lepší časy, stejně jako dobře ušitý kabátec z hezkého šedého sukna, ale šaty měl vyprané a vyžehlené, i když s jeho křivými prsty a potlučenou tváří se příliš neslučovaly, protože to patřilo stárnoucímu hospodskému rváči, jehož zápasnické dny už jsou dávno sečteny. Olver, ve slušném modrém kabátě, který mu nechal ušít Mat, se křenil jako ogier. Světlo, byl to hodný kluk, ale s těma velkýma ušima a širokou pusou z něj nikdy žádný krasavec nebude. A jeho chování k ženám potřebovalo pořádně vylepšit, měl-li mít někdy aspoň trochu štěstí. Mat se snažil trávit s ním víc času, aby ho dostal zpod vlivu jeho „strýčků“ Vanina a Hamana a ostatních Rudých paží, a chlapci se to zřejmě líbilo. I když ne tak, jako hrát Hady a lišky s Tuon a civět Selucii na prsa. Bylo v pořádku, když ho chlapi učili střílet z luku a používat meč, ale jestli Mat někdy zjistí, kdo ho učí takhle civět…