„Chování, Tretko,“ protáhla Tuon, jako když med stéká z talíře. Tvrdý med. V jeho přítomnosti, pokud zrovna nehráli s kameny, se obvykle tvářila přísně jako soudce ohlašující rozsudek smrti, a její tón odpovídal jejímu výrazu. „Zaklepeš a pak počkáš na svolení vstoupit. Pokud nejsi majetek nebo sluha. V tom případě neklepeš. Taky máš na kabátě špínu. Očekávám, že se budeš udržovat v čistotě.“ Olver se při tom napomínání přestal zubit a Noal si prohrábl dlouhé vlasy, povzdechl si a začal si prohlížet zelený talíř před sebou, jako by mezi olivami hledal smaragd.
Přes pochmurný tón se Matoví malá tmavá žena, jež se měla stát jeho manželkou, líbila. Vlastně už tak napůl byla jeho manželkou. Světlo, stačilo, aby pronesla tři věty, a bylo hotovo! Světlo ho spal, že aleje krásná. Kdysi si ji spletl s dítětem, ale to kvůli její výšce, a tvář měla tenkrát zakrytou závojem. Bez závoje bylo nad slunce jasné, že srdcovitý obličej patři dospělé ženě. Velké oči měla jako tůně, ve kterých může muž plavat celý život. Pokud se usmála, což nedělala často, měla tajemný či poťouchlý úsměv, a Mat si ho cenil. Líbilo se mu, i když ji rozesmál. Tedy, pokud se nesmála jemu. Pravda, byla trochu hubenější, než se mu vždycky zamlouvalo, ale byl přesvědčený, že pokud u toho nebude Selucia a jemu se podaří ji obejmout, bude akorát. A mohl by ji přesvědčit, aby mu věnovala pár polibků. Rty měla plné. Světlo, občas se mu o tom zdávalo! Nevadilo, že ho seřvávala, jako by už byli svoji. Tedy, skoro nevadilo. Světlo ho spal, jestli chápe, proč by měla vadit trocha špíny. Lopin s Nerimem, dva sluhové, jež měl na krku, by se klidně poprali o to, kdo mu kabát vyčistí. A pokud jednoho z nich neurčí, nejspíš se i poperou, jak neměli co na práci. To jí ale neřekl. Žena nemá nic raději, než když se muž začne bránit, a jakmile začne, ona vyhrála.
„Zkusím si to zapamatovat, Skvoste,“ opáčil se svým nejlepším úsměvem, vklouzl vedle Selucie a klobouk položil na druhou stranu. Pokrývka se mezi nimi zmačkala a byli od sebe nanejvýš půl lokte, ale člověk by si myslel, že se na ni málem tiskne. Oči měla Selucia modré, ale vzteklý výraz, jímž po něm mrštila, byl žhavý, že by mu mohl chytit kabát. „Doufám, že v tom hrnku před Olverem je víc vody než vína.“
„To je kozí mlíko,“ ohradil se chlapec vzdorně. Aha. No, možná je Olver trochu příliš mladý i na ředěné víno.
Tuon se narovnala, třebaže byla stále menší než Selucia, která nebyla žádná obryně. „Jak jsi mě to nazval?“ zeptala se tak břitce, jak jen její přízvuk dovoloval.
„Skvoste. Ty pro mě máš přezdívku, tak jsem si říkal, že bych mohl mít jednu i já pro tebe, Skvoste.“ Měl dojem, že Selucii vylezou oči z důlků.
„Chápu,“ zamumlala Tuon a zamyšleně našpulila rty. Zakmitala prsty pravé ruky, byť líně, a Selucia okamžitě sklouzla z postele a zašla k příborníku. Přesto měla čas zamračit se na něj přes Tuoninu hlavu. „Dobře tedy,“ prohlásila Tuon po chvíli. „Bude zajímavé zjistit, kdo vyhraje tuto hru. Tretko.“
Mat se přestal usmívat. Hru? Právě se snažil získat zpět rovnováhu. Ona však viděla hru, což znamenalo, že Mat může prohrát. A nejspíš i prohraje, poněvadž netušil, o jakou hru se jedná. Proč ženy vždycky všechno tak… komplikují?
Selucia se vrátila na místo a přistrčila před Mata otlučený hrnek, modře polévaný talíř se skývou tvrdého chleba, hromádkou šesti druhů nakládaných oliv a třemi druhy sýra. To mu zase trochu zvedlo náladu. Doufal v to, ač to nečekal. Když vás žena začne krmit, je pro ni těžké zabránit vám zase si přisednout k jejímu stolu.
„Potíž je,“ pokračoval zase ve vyprávění Noal, „že v těch ajjadských vesnicích uvidíte ženy každého věku, ale žádného muže nad dvacet. Ani jedinýho.“ Olver vykulil oči. Noalovy příběhy o zemích, jež stařík viděl, dokonce o zemích za Aielskou pustinou, doslova hltal, polykal je celé bez másla.
„Nejsi náhodou spřízněný s Jainem Charinem, Noale?“ zeptal se Mat, kousl do olivy a nenápadně si vyplivl pecku do dlaně. Oliva byla na chuť téměř zkažená. Ta další taky. Ale byl hladový, a tak je zhltal, a taky drobivý bílý chleba s kozím sýrem. Přitom si nevšímal, jak se na něj Tuon mračí.
Stařec strnul a Mat si utrhl kus chleba a pomalu ho sežvýkal, než Noal odpověděl. „Jsme bratranci,“ připustil nakonec neochotně.
„Ty jsi příbuzný Jaina Dalekokrokého?“ vyhrkl nadšeně Olver. Jeho nejoblíbenější knihou byly Cesty Jaina Dalekokrokého a sedával by nad ní dlouho do noci, kdyby mu to Juilin s Therou dovolili. Tvrdil, že až vyroste, chce vidět všechno, co viděl Dalekokroký, a víc.
„Kdo je ten muž se dvěma jmény?“ chtěla vědět Tuon. „Takto se mluví jenom o velkých mužích, a od tebe to zní, jako by ho měl každý znát.“
„Byl to hlupák,“ prohlásil zachmuřeně Noal, než Mat stačil otevřít ústa, ačkoliv Olver ta svá otevřel a nechal otevřená, zatímco stařík pokračoval. „Potuloval se světem a dobrou, milující ženu nechal doma zemřít na horečku a nebyl u ní, aby ji mohl držet za ruku, když umírala. Nechal ze sebe udělat nástroj Náhle znehybněl. Zíral někam za Mata a třel si čelo, jako by se pokoušel na něco rozpomenout.
„Jain Dalekokroký byl velký muž,“ vybuchl Olver. Ruce zaťal do pěstiček, jako by byl ochotný se za svého hrdinu rvát. „Bojoval s trollokama a myrddraalama a zažil víc dobrodružství než kdokoliv jiný na celým světě! Dokonce i Mat! Zajal Cowina Gemallana potý, co Gemallan zradil Malkier Stínu!“
Noal se s trhnutím probral a poplácal Olvera po rameni. „To udělal, chlapče. To se mu musí nechat. Ale kvůli jakýmu dobrodružství stojí za to, nechat svou ženu umřít samotnou?“ Mluvil tak smutně, že by mohl sám na místě umřít.
Na to neměl Olver odpověď a zatvářil se nešťastně. Jestli Noal Olvera odradí od jeho oblíbené knížky, bude si Mat muset se staříkem promluvit. Čtení je důležité – on sám rovněž občas čítával, opravdu – a zařídil, aby Olver dostal knihy, které se mu líbily.
Tuon se postavila a naklonila se přes stůl, aby mohla Noalovi položit ruku na paži. Její přísný výraz nahradila něha. Kolem pasu měla široký opasek z tmavě žluté kůže, jenž zdůrazňoval její křivky. Další Matový peníze utracené. No, peníze dokázal získat snadno, a kdyby je neutratila ona, nejspíš by je on vyhodil na nějakou jinou ženu. „Máš dobré srdce, pane Charine.“ Všem říkala jménem kromě Mata Cauthona!
„Vážně, má paní?“ optal se Noal, jako by opravdu chtěl slyšet odpověď. „Občas mám dojem—“ Ať měl jakýkoliv dojem, teď už se to od něj nedozvědí.
Rozletěly se dveře a do vozu vstrčil hlavu Juilin. Kuželovitou čapku měl tairenský chytač zlodějů jako obvykle nasazenou v rozpustilém úhlu, ale tvářil se ustaraně. „Na silnici se řadí seančanští vojáci. Jdu pro Theru. Jestli se o nich dozví od někoho jiného, vyděsí se.“ A stejně rychle zase zmizel, jen dveře nechal otevřené.