7
Chladný medailon
Seančanští vojáci. Krev a zatracený popel! Tohle ještě Matovi scházelo, jak se mu v hlavě točily kostky. „Noale, najdi Egeanin a upozorni ji. Olvere, ty zas varuj Aes Sedai a Bethamin se Setou.“ Těch pět bude pohromadě, nebo aspoň blízko u sebe. Dvě bývalé sul’dam chodily za sestrami jako stín, kdykoliv Aes Sedai opustily vůz, jejž obývaly. Světlo, doufal, že se žádná zase nevydala do města. To by rozhodně bylo jako vypustit lasičku do kurníku! „Já zaběhnu ke vchodu a zkusím zjistit, jestli nám něco hrozí.“
„Ona na to jméno neodpoví,“ zamumlal Noal a postavil se. Na chlapíka, jenž vypadal, že mu postupně přerazili nejmíň polovinu kostí v těle, se pohyboval náramně hbitě. „Víš, že ne.“
„Víš, koho myslím,“ štěkl Mat ostře a zamračil se na Tuon a Selucii. Ta pitomost se jmény byla jejich vina. Selucia Egeanin řekla, že se odteď jmenuje Leilwin Bez lodi, a Egeanin od té chvíle užívala výhradně toto jméno. Nehodlal se s ní kvůli tomu hádat, ani kvůli sobě, ani kvůli ní. Dříve nebo později přece musí přijít k rozumu.
„Jenom to říkám,“ zabručel Noal. „Pojď, Olvere.“
Mat se vydal za nimi, ale než došel ke dveřím, Tuon promluvila.
„Nám nenařídíš, ať zůstaneme uvnitř, Tretko? Nikdo nás nebude hlídat?“
Kostky říkaly, že by měl najít Harnana nebo někoho z Rudých paží a postavit ho ke dveřím čistě pro jistotu, ale on ani nezaváhal. „Daly jste slovo,“ prohlásil a narazil si na hlavu klobouk. Úsměv, jehož se mu v odpověď dostalo, za to riziko stál. Světlo ho spal, úplně jí prozářil tvář. Ženy byly odjakživa hazardní hráčky, ale občas byl úsměv výhrou, jež stála za to sama o sobě.
Již od vchodu viděl, že dny Juradoru bez přítomnosti seančanských vojáků skončily. Přímo naproti přes silnici si několik set mužů sundávalo zbroj, vykládalo vozy, stavělo stany v dokonalých řadách a vázalo koně. Všechno probíhalo velmi spořádaně. Mat viděl Taraboňany s kroužkovými závěsy na přílbách a modrými, žlutými a zelenými pruhy namalovanými přes kyrysy, a muže, kteří očividně patřili k pěchotě, skládající dlouhé píky k sobě a ukládající luky mnohem kratší, než byly dvouříčské, ve stejně omalované zbroji. Usoudil, že to budou Amadičané. Ani Tarabon, ani Altara na pěší vojsko příliš nesázely, a Altařané v seančanských službách měli zbroj z nějakého důvodu natřenou jinými barvami. Pochopitelně tu byli i Seančané. Mat jich zahlédl dvacet nebo třicet. Jejich malovaná zbroj z překrývajících se plátů ani divné hmyzí přílby se nedaly s ničím zaměnit.
Přes cestu se přišourali tři vojáci, hubeni, tvrdí chlapi. Jejich modré kabáty se zelenožlutě pruhovanými límci, přes barvy velmi prosté, byly odřené od zbroje a nikde žádné označení hodnosti. Nebyli to tedy důstojníci, ale stejně mohli být nebezpeční jako červené zmije. Dva z nich možná pocházeli z Amadicie nebo Murandy, dokonce možná z Dvouříčí, ale třetí měl šikmé oči jako Saldejec a pleť barvy medu. Bez zastavení vstoupili do cirkusu.
Jeden z koňáků u vchodu pronikavě zapískal tři tóny, jež ostatní po cirkuse začali opakovat, a druhý, šilhavý Bollin, jim pod nos přistrčil džbán s penězi. „Cena je stříbrná pence za každýho, kapitáne,“ pronesl s klamnou mírností. Mat slyšel, že takhle mluvil i těsně předtím, než druhého koňáka praštil stoličkou přes hlavu. „Děti jsou za pět měďáků, když mně sahají nad pás, a tři měďáky, když jsou menší, ale zadarmo chodí jenom děti, co ještě neuměj chodit.“
Seančan s medovou pletí zvedl ruku, jako by chtěl Bollina odstrčit, pak zaváhal a zatvářil se ještě ponuřeji, což se předtím zdálo nemožné. Druzí dva se postavili vedle něj, pěsti zaťaté, jak dupot ohlásil příchod snad všech mužů od cirkusu, účinkujících v barevných hadřících a koňáků v hrubém suknu. Každý třímal palici, včetně Luky v jasně rudém kabátě s vyšitými zlatými hvězdami na přehmutých manžetách, a dokonce se objevil i polonahý Petra, což byl ten nejmímější muž, jakého kdy Mat poznal. Nyní byl zachmuřený.
Světlo, tohle hrozilo masakrem, protože ostatní vojáci byli jenom sto kroků daleko a měli po ruce nejrůznější zbraně. Teď by se z toho měl Mat Cauthon vyzout. Nenápadně sáhl na vrhací nože ukryté v rukávech a pokrčil rameny, jen aby se ujistil, že má i ten na zádech. Nože pod kabátem a v holínkách si nemohl překontrolovat, aniž by to nebylo nápadné. Kostky dál duněly. Už začal vymýšlet, jak odtud Tuon a ostatní dostat. Ještě se jí bude muset chvíli držet.
Než mohlo dojít k pohromě, objevil se další Seančan – žena v modrozelenožlutě pruhované zbroji, nesoucí si u pravého boku přílbu. Měla šikmé oči a medovou pleť a v nakrátko ostříhaných černých vlasech měla množství bílých pramínků. Byla dobře o půl lokte nižší než ostatní tři vojáci a na přílbě neměla chocholy, pouze malý hřeben, jako bronzovou šipku, vepředu. Jakmile ji vojáci uviděli, okamžitě se postavili do pozoru. „Proč mě nepřekvapuje, že tě vidím u něčeho, co vypadá na začátek pořádné pranice, Murele?“ Měla protáhlý a trochu drnčivý přízvuk. „Co to má znamenat?“
„Zaplatili jsme, praporonoši,“ odpověděl muž s medovou pletí stejným drnčivým přízvukem, „a pak nám řekli, že musíme zaplatit víc, poněvadž jsme vojáci císařství.“
Bollin otevřel ústa, ale žena ho gestem zarazila. Měla velitelské vystupování. Přelétla pohledem muže shromážděné v půlkruhu, s palicemi v rukou. Když uviděla Luku, zarazila se a zakroutila hlavou. Nakonec upřela oči na Mata. „Viděl jsi, co se stalo?“
„Viděl,“ odpověděl Mat. „Chtěli jít dál bez placení.“
„To je pro tebe dobré, Murele,“ pronesla žena, na což muž překvapeně zamrkal. „Je to dobré pro vás pro všechny. Znamená to, že nezůstanete bez peněz. Protože deset dní nevytáhnete paty z tábora, a já pochybuju, že tady cirkus zůstane tak dlouho. A všichni přijdete o desetidenní žold. Máte vykládat vozy, aby si místní nemysleli, že si myslíme, že jsme něco lepšího než oni. Nebo chcete být obvinění z vyvolávání nepokojů mezi vojáky?“ Všichni tri viditelně zbledli. Očividně to bylo vážné obvinění. „Nemyslím. Teď mi zmizte z očí a dejte se do práce, než z toho místo týdne udělám celý měsíc.“
„Ano, praporonoši,“ štěkli muži jako jeden a odběhli zpět přes cestu, přičemž si stahovali kabáty. Byli to tvrdí chlapi, ale velitelka byla tvrdší.
A očividně ještě neskončila. Luka popošel blíž a rozmáchle se jí poklonil, jenže ona ho uťala dřív, než mohl začít děkovat. „Nelíbí se mi, když někdo vyhrožuje mým mužům palicemi,“ protáhla a položila si ruku na jílec, „dokonce ani Murelovi, ani za těchto okolností. Přesto to ukazuje na pevnou páteř. Netouží někdo z těchto skvělých mužů po slávě a dobrodružství? Pojďte se mnou a já vás nechám zapsat. Ty v tom červeném kabátě. Mně připadáš jako rozený kopiník. Vsadím se, že z tebe za chvíli udělám hrdinu.“ Shromáždění muži vrtěli hlavou a někteří, když pochopili, že se nic hrozného nestane, už odcházeli. Petra byl mezi nimi. Luka se však tvářil, jako by sám dostal ránu palicí. Většinu ostatních nabídka zřejmě ohromila stejně. Vystupování v cirkuse vynášelo víc než vojákování, a člověku nehrozilo, že do něho někdo vrazí ostrý meč. „No, když už tady stojíte, třeba se mi podaří vás přesvědčit. Pravděpodobně nezbohatnete, ale žold obvykle přijde včas, a pokud je vydán rozkaz, je možné drancování. Občas se to stává. Jídlo je různé, ale obvykle je teplé a obvykle je ho dost. Služba je dlouhá, což ale znamená jen to, že jste večer dost unavení, abyste usnuli zdravým spánkem. Tedy, pokud nemusíte pracovat i v noci. Už to někoho zajímá?“