Tím to pochopitelně neskončilo. Když se žena chce hádat, pokračuje v tom, i když je sama, a tady se chtěly hádat všechny. Edesina se přidala na stranu Joline, stejně jako panímáma Anan, jako kdyby měla co mluvit do záležitostí Aes Sedai. A ze všech věcí se Bethamin a Seta připojily k Teslyn a popíraly, že se chtějí učit usměrňovat, mávaly rukama a řvaly stejně hlasitě jako ostatní. Mat moudře využil příležitosti, vyklouzl z vozu a tiše za sebou přitáhl dveře. Nemusel se jim připomínat. Přinejmenším Aes Sedai si na něj určitě brzy vzpomenou. Aspoň si může přestat lámat hlavu s tim, kam se poděly ty zatracené a’damy a jestli se je sul’dam nepokusí znovu použít. Tahle záležitost byla vyřízená jednou provždy.
S Blaerikem a Fenem měl pravdu. Čekali pod schůdky a jejich výrazu se nemohla rovnat ani bouřková mračna. Bezpochyby věděli přesně, co se Joline stalo. Ne však, čí je to vina, jak se ukázalo.
„Co se tam stalo, Cauthone?“ vyštěkl Blaerik a modrýma očima mohl klidně prorážet díry. Byl o něco vyšší než Fen, oholil si svůj šajnarský pramen na temeni a strniště na lebce ho rozhodně netěšilo.
„Můžeš za to ty?“ otázal se chladně Fen.
„Jak bych mohl?“ opáčil Mat a seběhl ze schůdků, jako by ho nic na světě netížilo. „Je přece Aes Sedai, pokud sis nevšiml. Jestli chcete vědět, co se stalo, tak by ses měl zeptat jí. Nejsem takový pitomá, abych o tom mluvil. To vám povídám. Akorát bych se jí neptal hned teď. Ještě pořád se tam hádají. Využil jsem příležitosti a zmizel, dokud mám kůži celou.“
Možná že to nebyla nej lepší volba slov. Strážcům potemněly tváře ještě vic, jakkoliv to původně vypadalo nemožné. Nechali ho však jít, aniž by se musel uchýlit k nožům. Bylo to. A ti dva s návštěvou vozu také nijak nespěchali. Místo toho se posadili na schůdky a čekali, hlupáci. Mat pochyboval, že k nim bude Joline vstřícná, ale mohla by si na nich vybít vztek, protože věděli, co se stalo. Být jimi, našel by si nějakou práci, která by mu nedovolila přiblížit se k vozu na… řekněme, měsíc nebo dva. To by mohlo pomoct. Trochu. Ženy mají na jisté věci dlouhou paměť. Odteď se bude muset kvůli Joline sám ohlížet přes rameno. Ale stejně to stálo za to.
Když naproti přes cestu tábořili Seančané, Aes Sedai se hádaly, ženy usměrňovaly, jako kdyby nikdy neslyšely o Seančanech, a v hlavě mu rachotily kostky – ani dvojnásobná výhra nad Tuon ho toho večera nemohla uklidnit. Šel spát – na podlahu, protože s druhou postelí byla řada na Domonovi, první měla Egeanin jenom pro sebe – a kostky se mu odrážely od vnitřku lebky, ale byl si jistý, že zítra musí být lépe než dnes. No, nikdy netvrdil, že musí mít pokaždé pravdu. Jen si přál, aby se nemýlil tak často.
8
Dračí vejce
Příštího rána Luka rozkázal zrušit tábor, strhnout velkou plátěnou stěnu kolem cirkusu a sbalit všechno do vozů ještě za tmy. Mata, nejistého a ztuhlého ze spaní na podlaze, probudilo řinčení a rachocení. Stejně nemohl pořádně spát kvůli kostkám, co mu chřestily v hlavě. Míval z nich sny, které spánek prostě zabíjely. Luka kolem pobíhal jen v košili, v ruce lucernu, vykřikoval rozkazy a s největší pravděpodobností spíš překážel, než že by věci urychloval, jenže Petra, dost rozložitý, aby vypadal podsaditý, třebaže nebyl o moc menší než Mat, se při zapřahání čtyřspřeží do svého vozu zastavil a vysvětlil mu, o co se jedná. Ubývající měsíc stál nízko nad obzorem, zpola zakrytý stromy, a lucerna na kozlíku vlastně poskytovala jediné světlo, mihotavou kaluž žluté záře, jíž podobné byly vidět po celém táboře. Clarine šla na procházku se psíky, protože většinu dne měli všichni strávit na voze.
„Včera…“ Silák zakroutil hlavou a poplácal koně vedle sebe, který trpělivě čekal, až zapne poslední přezky, jako kdyby zvíře projevovalo nervozitu. Možná byl sám trochu napjatý. Noc byla chladná, nebyla skutečná zima, ale on na sobě měl tmavý kabát a pletenou čapku. Jeho žena se bála, že se nachladí z průvanu či chladu, a dohlížela, aby k ničemu takovému nedošlo. „Jsme cizinci všude, víš, a spousta lidí si myslí, že může cizince zneužívat. Když to ale necháme projít jednomu, zkusí to deset dalších, pokud ne stovka. Občas místní soudce, nebo co v tom kterým městě mají, se nás zastane podle zákona, ale jenom občas. Protože jsme cizinci a zítra nebo pozítří budeme pryč a vůbec, každý ví, že cizinci obvykle nemají za lubem nic dobrýho. Takže se musíme bránit sami, bojovat za to, co je naše, když už to musí být. Ale jak to jednou uděláš, je čas vyrazit dál. Je to stejný teď, jako když nás bylo s Lukou jen pár tuctů, a to včetně koňáků, i když za těch časů bychom zmizeli hned potý, co odešli ti vojáci. Za těch dob bychom při odjezdu narychlo nepřišli o tolik peněz,“ dodal suše a potřásl hlavou, snad nad Lukovou hamižností, snad nad tím, jak se cirkus rozrostl.
Ti tři Seančani mají přátele nebo aspoň společníky, kterým se nebude líbit, že někdo usadil jejich lidi. Sice to udělala ta ženská, ten jejich praporonoš, ale můžeš si být jistý, že to budou dávat za vinu nám, protože si myslí, že na nás si to můžou vybít a na ní ne. Jejich důstojníci možná uplatní zákon, nebo jejich pravidla nebo co to mají, stejně jako ona, ale nejsme si tím jistí. Jistý ale je, že ti chlápci budou dělat potíže, pokud tu zůstaneme dýl. Nemá smysl zůstávat, když to znamená pranici s vojáky, a mohlo by dojít i ke zranění a lidi by pak nemohli vystupovat. A taky by to určitě vyvolalo potíže se zákonem, ať tak nebo tak.“ Byl to nejdelší proslov, jaký kdy Mat od Petry slyšel, a silák si navíc odkašlal, jako by ho taková řeč uvedla do rozpaků. „No,“ zamumlal a znovu se sklonil k postroji, „Luka bude chtít co nejdřív vyrazit. Měl bys dohlídnout na svoje koně.“
Mat nic takového udělat nechtěl. Nejúžasnější na penězich není to, co si může člověk koupit, ale to, za jakou práci může zaplatit jiným, aby to udělali za něj. Jakmile pochopil, že se cirkus chystá na cestu, vzbudil čtyři Rudé paže ve stanu, ve kterém muži přebývali s Chelem Vaninem, aby zapřáhli koně k jeho a Tuoninu vozu, opatřili břitvu a osedlali Oka. Zavalitý zloděj koní – co ho Mat znal, žádného koně neukradl, ale býval jím – se probudil na dost dlouho, aby oznámil, že vstane, až se ostatní vrátí, překulil se na druhý bok a už zase chrápal, dřív než si Harnan s ostatními stačili natáhnout boty. Vanin byl tak schopný, že nikdo nic nenamítal kromě obvyklého žehrání na časnou hodinu, a to by stejně žehrali všichni kromě Hamana, i kdyby je vzbudil až v poledne. Navíc všichni včetně Fergina věděli, že až budou Vanina potřebovat, on jim to splatí desateronásobně. Fergin, hubený mužík, nebyl příliš bystrý, pokud se zrovna nejednalo o vojákování, ale v tom se vyznal náramně. No, docela dobře.
Cirkus opustil Jurador, ještě než se slunce vyhouplo nad obzor, dlouhý had vozů hrkotajících tmou po široké silnici, s Lukovým křiklavě barevným vozem taženým šestispřežím v čele. Tuonin vůz se zařadil jako druhý. Na kozlíku seděl Gorderan, jenž měl tak široká ramena, až sám vypadal skoro jako cirkusový silák. Tuon a Selucia, zahalené a s kapucemi, se vmáčkly z obou stran vedle něho. Vozy se zásobami a zvířecími klecemi byly až vzadu. Seančanské hlídky se dívaly, jak odjíždějí, mlčící obměnci obcházející celou noc kolem tábora. V samotném táboře pochopitelně nebylo ticho. Mezi stany stály nehybně nezřetelné postavy, zatímco zvučný hlas vyvolával jména přítomných a další mu odpovídaly. Mat málem zadržoval dech, dokud volání neutichlo v dálce. Disciplína je úžasná věc. Aspoň pro jiné muže.