Jel na Okovi vedle vozu Aes Sedai uprostřed dlouhé řady a trhl sebou pokaždé, když ho liščí hlava zastudila na prsou, což začalo už asi po míli jízdy. Joline zřejmě nemamila čas. Fergin, sedící na kozlíku, klábosil s Metwynem o koních a ženách. Oba byli šťastní jako prasata v žitě, ale oni také netušili, co se děje ve voze. Naštěstí medailonek vždycky jenom zchladl, nic víc. Používaly malé množství jediné síly. Přesto se mu nelíbilo být u toho tak blízko. Podle jeho zkušeností nosily Aes Sedai potíže za pasem a málokdy se bály je rozhazovat kolem sebe, bez ohledu na to, kdo se jim mohl ocitnout v cestě. Ne, s kostkami v hlavě by se bez Aes Sedai klidně obešel.
Byl by jel vedle Tuon, aby si s ní mohl promluvit, i když by Selucia a Gorderan slyšeli každé slovo, jenže nechtěl, aby si nějaká ženská myslela, že je příliš dychtivý. Jednou to udělá, a ona toho pak buď využije, nebo zmizí jako kapka vody na rozpálené pánvi. Tuon si už nyní našla dost způsobů, jak ho využít, a on měl příliš málo času na to, aby ji sváděl. Dříve nebo později pronese slova, kterými dokončí svatební obřad, to bylo jisté, jako že je voda mokrá, a proto bylo tak důležité, aby zjistil, jaká je, což zatím nebylo snadné. Vedle té mrňavé ženy byl kovářský hlavolam jednoduchá záležitost. Jak může být muž sezdaný se ženou, kterou vlastně vůbec nezná? Horší bylo, že ji musel přimět, aby v něm viděla něco víc než jen Tretku. Svatba se ženou, která si ho v nejmenším neváží, byla jako nosit ve dne v noci košili z žahavek. A ještě horší než to, musel zajistit, aby jí na něm začalo záležet, jinak se bude muset schovávat před vlastni ženou, aby jí zabránil udělat si z něj da’covale! A navrch to musel stihnout do té doby, než ji bude muset poslat zpátky do Ebú Daru. Pěkná kaše, a bezpochyby chutné sousto pro nějakého hrdinu z pověstí, něco, čím by se mohl zabavit, než se vrhne splnit nějaký velký úkol, akorát že Mat Cauthon není žádný zatracený hrdina. Přesto to ale musel zařídit, a neměl čas ani prostor na chyby.
Poprvé vyrazili takhle brzo, ale naděje, že Seančané přimějí Luku k rychlejšímu tempu, brzy pohasla. Jak se slunce šplhalo výš, míjeli kamenné statky přilepené na svazích a občas i malou vesničku s domky s taškovými nebo doškovými střechami, uhnízděnou vedle silnice a obklopenou políčky ohrazenými kamennými zídkami, vyrvanými lesu. Lidé si je prohlíželi s otevřenou pusou a děti běžely podél vozů, dokud je rodiče neodvolali, ale odpoledne dorazili k větší osadě. Runnienský Brod poblíž řeky stejného jména, kterou bylo možné přebrodit pouhými dvaceti kroky, aniž by se člověk namočil víc než do pasu, i když vedle stál kamenný most, se sice Juradoru zdaleka nevyrovnal, ale byly tu čtyři hostince, kamenné, dvouposchoďové, se střechami ze zelených či modrých tašek, a mezi vesnicí a řekou bylo skoro půl míle udusané hlíny, kde kupci stavěli vozy na noc. Statky s ohrazenými poli, sady a pastvinami vypadaly jako prošívaná pokrývka na dobrou ligu podél silnice, a možná víc v kopcích za vsí. Rozhodně pokrývaly svahy po obou stranách vesnice. To Lukovi stačilo.
Rozkázal, aby na palouku u řeky, kde bude snazší napájet zvířata, postavili plátěnou stěnu, a pyšně si vyrazil do vesnice v kabátci a plášti dost rudých, aby z toho Mata rozbolely oči, a s vyšitými zlatými hvězdami a kometami, že by cikán zaplakal hanbou, kdyby si měl něco takového obléknout. Než se vrátil v doprovodu tří mužů a tří žen, byl nad vchodem natažený obrovský modročervený praporec, každý vůz byl na svém místě, pódia vyložená a stěna kolem cirkusu téměř vztyčená. Vesnice nebyla daleko od Ebú Daru, ale podle šatů jako kdyby lidé pocházeli z jiného státu. Muži měli krátké soukenné kabátce v jasných barvách, se stlačenými spirálami vyšívanými na ramenou a rukávech, a tmavé, pytlovité kalhoty zastrčené do holínek. Ženy, s vlasy spletenými do copu a stočenými na temeni do drdolu, měly šaty téměř stejně barevné jako Luka a úzké sukně zkrášlené květy od pasu k lemu. Všichni měli u pasu dlouhé nože, jen většinou s rovnou čepelí, a kdykoliv se na ně někdo podíval, hned hladili jílce. To bylo stejné, když došlo na nedůtklivost, Altara byla prostě Altara. Objevil se vesnický starosta, čtyři hostinští a hubená, ošlehaná, bělovlasá žena v červeném. Ostatní ji uctivě oslovovali matko. Protože byl břichatý starosta stejně šedivý jako ona, ač téměř plešatý, a všichni hostinští měli ve vlasech hodně bílých pramenů, usoudil Mat, že to bude vesnická vědma. Když šla kolem, usmál se a cvrnkl do klobouku, a ona ho sjela pohledem a zafrkala stejně dokonale jako Nyneiva. Určitě vědma, to bylo jisté.
Luka je prováděl se širokým úsměvem a rozmáchlými gesty, složitými poklonami a máváním pláštěm, a občas se zastavoval, aby přiměl žongléra či skupinku akrobatů, aby jeho hostům něco předvedli, jenže když odešli, jeho úsměv se změnil v pořádně kyselý výraz. „Volný vstup pro ně, jejich manželky a manžely a všechny jejich děti,“ vrčel před Matem, „a musím to sbalit, jakmile se na silnici objeví kupci. Nebyli tak neomalení, ale dali to jasně na srozuměnou, zvlášť matka Darvale. Jako kdyby tenhle zapadákov někdy přitáhl dost kupců, aby to tu zaplnili. Jsou to zloději a lumpové, Cauthone. Všichni venkovani jsou zloději a lumpové, a počestný muž jako já je jim vydaný na milost a nemilost.“
Brzy už počítal, kolik by tu mohl vydělat i přes volný vstup, ale nepřestal si úplně stěžovat, i když se řada u vchodu táhla skoro tak daleko jako v Juradoru. Právě přišel ještě se stížností na to, kolik by v solničním městě vydělal za další tři nebo čtyři dny. Teď to byly tři nebo čtyři dny, nejspíš by však byl zůstal, dokud by se davy neztratily. Ti tři Seančané možná byli dílem ta veren. Nejspíš ne, ale bylo příjemné pohlížet na ně takto. Ale to všechno už byla minulost.
A tak pokračovali. Přinejlepším dvě ligy, možná tři, neuspěchaným tempem, a Luka si obvykle našel nějaké malé město nebo několik vesnic, které podle něj vyžadovaly zastávku. Lépe řečeno, slyšel, jak ho volá jejich stříbro. I když narazili jen na zapadákovy nestojící ani za námahu, jakou vyžadovalo vztyčení plátěné stěny, stejně neujeli víc než čtyři ligy, než Luka nechal zastavit. Nechtěl riskovat, že bude muset tábořit podél silnice. Když už nemělo být představení, rád si našel palouk, kam bylo možné postavit vozy, aniž by se musely příliš tlačit, třebaže, pokud k tomu byl donucen, smlouval i se sedlákem, aby se mohl zastavit na nepoužívané pastvině. A celý další den remcal, jak to bylo drahé, i když si sedlák řekl jen o stříbrnou penci. Na svůj měšec byl náramně opatrný, to tedy ano.
V obou směrech je míjely karavany kupeckých vozů, jedoucí docela slušnou rychlostí a zvedající na udusané silnici obláčky prachu. Kupci chtěli dostat svoje zboží na trh, jak nejrychleji to bude možné. Občas zahlédli i karavanu cikánů, jejichž krabicové vozy byly stejně křiklavé jako u cirkusu, s výjimkou Lukova povozu, který byl mnohem křiklavější. Všichni kupodivu mířili do Ebú Daru, avšak postupovali stejně pomalu jako Luka. Nebylo pravděpodobné, že pokud někteří miřili opačným směrem, cirkus předjedou. Dvě, tři ligy za den, a kostky rachotily dál, takže Mat si stále říkal, co asi leží za dalším ohybem cesty nebo co se k nim blíží zezadu. Stačilo to, aby z toho dostal kopřivku.
První noc u Runnienského Brodu zašel za Aludrou. Vedle svého jasně modrého vozu si postavila malou plátěnou ohrádku, čtyři lokte vysokou, odkud odpalovala své noční květy, a když odtáhl chlopeň a vklouzl dovnitř, narovnala se se zlobným zamračením. Na zemi u stěny stála uzavřená lucerna a vydávala právě dost světla, aby viděl, že drží tmavou kouli velkou jako pořádný meloun. Runnienský Brod byl právě dost velký, aby si zasloužil jediný noční květ. Otevřela ústa, aby ho vyhodila. Sem nesměl dokonce ani Luka.