„Odpalovací roury,“ vyhrkl Mat a ukázal na dřevěnou, kovem obitou trubku, vysokou jako on, téměř půl lokte v průměru, stojící před ní na širokém dřevěném podstavci. „Proto chceš najít zvonaře. Aby ti odlil odpalovací roury z bronzu. Proto jsem na to nemohl přijít.“ Nápad to byl na první pohled dost směšný – dřevěné trubky zvedli s trochou námahy dva muži na vůz, na němž vozila své zásoby, ale na bronzovou trubku bude potřebovat jeřáb – nic jiného ho ale nenapadlo.
Lucernu měla za zády a obličej ve stínu, nicméně dlouho jen mlčela. „Takový chytrý mladý muž,“ poznamenala nakonec. Korálky v copáncích zachřestily, jak potřásla hlavou. Smála se tiše a hrdelně. „Měla bych si dávat pozor na jazyk. Vždycky se dostanu do problémů, když něco slíbím chytrým mladým mužům. Ale nemysli si, že ti svěřím tajemství, po kterých by ses červenal, to ani teď. Už teď to vypadá, že žongluješ se dvěma ženami, a já nedovolím, aby se mnou někdo žongloval.“
„Takže mám pravdu?“ Nedokázal zastřít svou nevíru.
„Máš,“ přiznala a nedbale mu hodila noční květ!
S kletbou ho zachytil a odvážil se dýchat, teprve až se ujistil, že ho pevně drží. Obal byl z tvrdé kůže a trčela z něho krátká rourka s rozbuškou. V menších nočních květech se trochu vyznal. Měly vybuchnout jenom tehdy, když se zapálí rozbuška nebo když se vzduch dostane k obsahu uvnitř – i když jednou jednu rachejtli rozřízl a nic se nestalo – jenže kdo mohl vědět, co noční květ odpálí? Rachejtle, kterou otevřel, se mu snadno vešla do dlaně. Něco takhle velkého by nejspíš roztrhalo jej i Aludru na kousky.
Náhle se začal cítit hloupě. Nejspíš by mu neházela něco, co by při pádu vybuchlo. Začal si koulí pohazovat. Ne že by chtěl odčinit to vyjeknutí nebo tak. Prostě jen aby se nějak zabavil.
„Proč budou bronzový odpalovací trubky lepší zbraň?“ Tohle chtěla, zbraně, které by mohla použít proti Seančanům, aby jim splatila zničení cechu ohňostrůjců. „Mně připadají už tak dost děsivý.“
Aludra mu sebrala noční květ z rukou a zamumlala něco o neohrabaných moulech. Obrátila kouli v rukou, aby přezkoumala kožený povrch. Nakonec možná nebyla tak bezpečná, jak si myslel. „Správná odpalovací trubka,“ vysvětlovala, když se nejdříve ujistila, že kouli nepokazil, „tohle se správnou náloží vyšle na tři sta kroků do vzduchu, a když je trubka skloněná pod správným úhlem, poletí to do ještě větší dálky. Ale ne tak daleko, jak bych chtěla. Nálož, která by rachejtli poslala ještě dál, by trubku roztrhla. S bronzovou trubkou bych mohla použít nálož, která by něco o málo menšího poslala na dvě míle. Menšího, ale těžšího, vyrobeného ze železa, a nebylo by v tom nic na hezké květy, jen výbušná nálož.“
Mat hvízdl mezi zuby, jak si to představoval, výbuch v nepřátelských řadách dřív, než budou dost blízko, aby je jasně viděl. Pořádně ošklivá věcička. To by bylo stejně dobré jako mít na své straně Aes Sedai nebo nějaké ty aša’many. Lepší. Aes Sedai musejí být v nebezpečí, aby mohly použít jedinou sílu jako zbraň, a i když slyšel o stovkách aša’manů, jejich počty se s každým vyprávěním zvětšovaly. Kromě toho, jestli jsou aša’manové jako Aes Sedai, tak budou rozhodovat, kde je jich zapotřebí, a pak převezmou velení docela. Začal si představovat, jak by se Aludřiny bronzové trubky daly využít, a hned si všiml pořádného problému. Veškeré výhody budou v háji, pokud se nepřítel přiblíží ze špatného směru nebo se dostane za vás, a když budete potřebovat jeřáby, abyste s tím pohnuly… „Ty bronzový odpalovací trubky—“
„Draci,“ přerušila ho. „Odpalovací trubky, aby kvetly noční květy. Pro potěchu oka. Budu jim říkat draci a Seančané budou řvát, až je mí draci kousnou.“ Mluvila ponuře a ostře.
„Tak dobře, draci. Ať jim budeš říkat jakkoliv, budou těžký a neohrabaný. Daly by se ty trubky posadit na kola? Jako vůz nebo kára? Utáhl by je kůň?“
Znovu se zasmála. „Je hezké vidět, že je na tobě víc než jen hezká tvářička.“ Vylezla po třech schůdcích k trubce a vsunula do ní noční květ rozbuškou dolů. Koule kousek sklouzla a zastavila se tak, že vyčnívala nad okraj. „Podej mi to,“ přikázala a ukázala na tyč dlouhou a silnou jako bojová hůl. Když uposlechl, zvedla tyč a kůží obaleným koncem zatlačila noční květ hlouběji. Zřejmě to vyžadovalo jistou námahu. „Už jsem nakreslila plány pro dračí vozy. Čtyři koně jeden snadno utáhnou i s druhým vozíkem na vajíčka. Ne noční květy. Dračí vejce. Víš, přemýšlela jsem dlouho a usilovně o tom, jak své draky využít, ne jen, jak je vyrobit.“ Vytáhla hůl z roury, slezla dolů a zvedla lucernu. „Pojď. Musím poněkud ozdobit oblohu, pak si chci dát večeři a jít si lehnout.“
Za plátěnou ohradou stál dřevěný stojan plný prapodivných nástrojů. Byla zde vidlice, kleště dlouhé, jak byl Mat vysoký, a další věci, stejně podivné a všechny ze dřeva. Aludra postavila lucernu na zem, vrátila tyč na stojan a z police vzala dřevěnou krabičku. „Asi by ses chtěl naučit vyrábět tajné prášky, že? No, slíbila jsem ti to. Jsem teď cech,“ dodala hořce a zvedla víko z krabičky. Krabička byla zvláštní, z jednoho kusu, s vyvrtanými dírkami. V každé dírce byla tenká tyčinka. Jednu vzala a vrátila víčko zpátky. „Takže se můžu rozhodnout, co je tajemství.“
„Ještě lepší by bylo, kdybys šla se mnou. Znám někoho, kdo ti moc rád zaplatí za tolik draků, kolik jich vyrobíš. A může přinutit každýho zvonaře od Andoru po Tear, aby přestal odlívat zvony a vrhl se na draky.“ Třebaže Randovo jméno nevyslovil, zavířily mu před očima barvy a vytvořily Randa – oblečeného, díky Světlu – jak v místnosti obložené dřevem ve světle lamp rozmlouvá s Loialem. Byli tam i další lidé, ale obraz se soustředil na Randa a zmizel příliš rychle, aby Mat stačil rozeznat, kdo to je. Byl si celkem jistý, že to, co viděl, se odehrává právě v té chvíli, jakkoliv to vypadalo nemožně. Bude dobré zase se vidět s Loialem, ale Světlo ho spal, musí existovat způsob, jak dostat ty zatracené kostky z hlavy! „A kdyby ho to nezajímalo,“ dodal a barvy znovu zavířily, ale on odolal a barvy zmizely, „můžu ti za stovku zaplatit sám. Nebo aspoň za hodně.“
Banda nakonec bude bojovat se Seančany a zřejmě i s trolloky. A on by tam měl být, až se to stane. Tomu se nemohl vyhnout. I kdyby se snažil sebevíc, ten zatracený vliv ta’veren ho šoupne přímo doprostřed. Takže byl ochotný rozlévat zlato jako vodu, pokud získá možnost, jak zabít víc nepřátel, než se dostanou natolik blízko, aby mu mohli nadělat díry do těla.
Aludra naklonila hlavu na stranu a našpulila růžové rtíky. „Kde je ten mocný muž?“
„Bude to muset zůstat naším tajemstvím. Tom a Juilin to vědí, i Egeanin a Domon a Aes Sedai, teda přinejmenším Teslyn s Joline, a taky Vanin a Rudý paže, ale nikdo jiný, a já chci, aby to tak zůstalo.“ Krev a zatracený popel, už tak to vědělo příliš mnoho lidí. Počkal, až krátce kývne, a řekclass="underline" „Drak Znovuzrozený.“ Barvy zavířily, i když je zaháněl, a opět se objevili Rand s Loialem. Nakonec to nebude tak snadné, jak to vypadalo.
„Ty znáš Draka Znovuzrozeného?“ zeptala se pochybovačně.
„Vyrůstali jsme ve stejný vesnici,“ zavrčel a už bojoval s barvami. Tentokrát se téměř srazily, než zmizely. „Jestli mi nevěříš, zeptej se Teslyn a Joline. Zeptej se Torna. Ale nikoho jinýho. Je to tajemství, nezapomeň.“