„Cech byl celý můj život od chvíle, kdy jsem ještě byla malá holka.“ Rychle škrtla tyčinkou o bok krabičky a ta se vzňala! Byla cítit sírou. „Teď jsou můj život draci. Draci a pomsta na Seančanech.“ Sklonila se a přiložila plamínek k zápalné šňůře, táhnoucí se pod plátno. Jakmile šňůra chytila, zamávala tyčinkou, dokud oheň nezhasl, a zahodila ji. Plamen se s prskáním hnal podél šňůry. „Myslím, že ti věřím.“ Natáhla ruku. „Až odejdeš, půjdu s tebou. A ty mi pomůžeš vyrobit spoustu draků.“
Když si s ní potřásal rukou, byl si jistý, že se kostky na kratičký okamžik zastavily. Vzápětí už ale chřestily dál. Musel si to jenom představovat. Nakonec by tato dohoda s Aludrou mohla pomoct Bandě a následně i Matu Cauthonovi zůstat naživu, i když se stěží mohla nazývat osudovou. Pořád bude muset vybojovat všechny ty bitvy, a i když je naplánuje sebelépe, jakkoliv dobře vycvičené muže bude mít, i v bitvách hraje svou roli štěstí nebo smůla, dokonce i v jeho případě. Draci na tom nic nezmění. Ale rachotily předtím kostky tak hlasitě? Myslel si, že ne, jenomže si nebyl jistý. Ještě nikdy předtím se nezpomalily, aniž by hned nato zastavily. Musela to být jen jeho představivost.
Za plátěnou ohrádkou to zadunělo a vítr přinesl štiplavý kouř. Vzápětí ve tmě nad Runnienským Brodem rozkvetl noční květ, velká zelená koule z červených a zelených světýlek. V jeho snech tu noc vykvétal pořád dokola, avšak tady kvetl mezi útočícími jezdci a stojícími pikenýry a rval z nich maso, jako když kdysi viděl jeden květ, jak trhá kámen. Ve snu se snažil chytat rachejtle do rukou, zastavit je, jenže ony pršely dál, nekonečné šmouhy světla na bezpočtu bitevních polí. Ve snu plakal pro všechnu tu smrt a zkázu. A měl dojem, že kostky v jeho hlavě znějí jako smích. Ne jeho smích. Smích Temného.
Příštího rána, když slunce vyšlo na bezmračnou oblohu, seděl na schůdcích svého zeleného vozu a nožem přepečlivě ořezával hůl – musel si dávat dobrý pozor, neboť špatný řez mohl celý luk zničit – když ven vyšli Egeanin a Domon. Kupodivu se dnes zřejmě oblékli se zvláštní péčí do nejlepších šatů, jaké zatím měli. Mat nebyl jediný, kdo musel v Juradoru nakoupit látky, ale bez Matova zlata, které by je popohnalo, by švadleny šaty pro Domona a Egeanin dosud nedokončily. Modrooká Seančanka měla jasně zelené šaty, na vysokém límci a na rukávech hustě vyšívané bílými a žlutými kvítečky. Dlouhou černou paruku jí přidržoval květovaný šátek. Domon vypadal rozhodně divně s tím strništěm na hlavě a plnovousem s vyholeným horním rtem. Svůj obnošený hnědý kabát kartáčoval, až skoro připomínal čistý kus oděvu. Oba se protáhli kolem Mata a beze slova spěchali dál. Mat je pustil z hlavy, dokud se asi o hodinu později nevrátili a neoznámili, že byli ve vesnici a nechali se matkou Darvale oddat.
Matoví spadla brada. Egeanin měla přísný výraz a pronikavé oči, což přesně odpovídalo její povaze. Co pro všechno na světě mohlo přimět Domona, aby si tu ženskou vzali To by snad bylo lepší oženit se s medvědicí. Mat si uvědomil, že se na něj llliánec začíná mračit, a tak honem vyskočil a přes tyč se uklonil. „Blahopřeju, pantáto Domone. Blahopřeju, panímámo Domonovic. Světlo na vás oba sviť.“ Co jiného mohl říct?
Domon se mračil dál, jako kdyby Matovi četl myšlenky, a Egeanin zafrkala. „Jmenuju se Leilwin Bez lodi, Cauthone,“ protáhla. „To jméno jsem dostala a s tímto jménem také zemřu. A je to dobré jméno, protože mi pomohlo učinit rozhodnutí, které jsem měla udělat už před mnoha týdny.“ Zamračila se a loupla okem po Domonovi. „Chápeš, proč si nemůžu vzít tvoje jméno, že ano, Bayle?“
„Ne, holka,“ odpověděl Domon mírně a položil jí masitou ruku na rameno, „ale vezmu si tě pod jakýmkoliv jménem, co budeš chtít používat, pokud budeš moje žena. To jsem ti řekl.“ Egeanin se usmála, položila ruku na jeho, a on se také usmál. Světlo, ti dva byli nechutní. Jestli se po svatbě začne muž usmívat jako ospalý sirup… No, Mat Cauthon tedy rozhodně nikoliv. Už jako by byl ženatý, ale nikdy se nezačne chovat jako blázen.
Proto skončil v zeleně pruhovaném stanu, ne příliš velkém, který patřil dvěma hubeným domanským bratrům, polykačům ohně a mečů. Dokonce i Tom připouštěl, že Balat s Abarem jsou dobří, a u ostatních účinkujících byli oblíbení, takže najít jim místo k táboření bylo snadné, i když jejich stan stál tolik co celý vůz! Všichni věděli, že Mat má zlata na rozhazování, a ti dva si jenom povzdychli, když se vzdali svého útulného domova, ačkoliv se on snažil smlouvat. Novomanželé potřebují soukromí, a on jim ho velice rád poskytl, pokud to znamenalo, že se nebude muset dívat na jejich přitroublé výrazy. Kromě toho už ho nebavilo spát každou chvíli na zemi. Ve stanu měl alespoň každou noc vlastní kavalec – úzký a tvrdý, pravda, ale byl měkčí než podlaha – a jelikož byl sám, měl tu víc místa, i když mu sem přestěhovali ostatní šaty a dvě mosazí obité truhlice. Měl vlastni stojan s umyvadlem, židli, která nebyla příliš vachrlatá, pevnou stoličku a stůl dost velký, aby se na něj vešel talíř, hrnek a dvě mosazné lampy. Truhlu zlata nechal v zeleném voze. Jen slepý hlupák by se pokoušel okrást Domona. Jen šílenec by se pokoušel okrást Egeanin. Leilwin, když na tom trvala, ačkoliv si byl Mat jistý, že nakonec se přece jen vzpamatuje. Po první noci strávené poblíž vozu Aes Sedai, kdy ho liščí hlava půlku noci studila, si nechal stan postavit vedle Tuonina vozu jednoduše tak, že se stanem poslal Rudé paže dřív, než mohl místo zabrat kdokoliv jiný.
„Teď se stavíš jako moje stráž?“ zeptala se Tuon chladně, když stan uviděla poprvé.
„Ne,“ odpověděl. „Jenom doufám, že tě uvidím častěji.“ To byla pravda Světla – no, částečně se chtěl dostat pryč od Aes Sedai, ale i tak to byla pravda – a přece ta ženská zakmitala prsty a se Selucii dostaly záchvat smíchu, než se vzpamatovaly a vrátily se do vybledlého purpurového stanu s důstojností královského průvodu. Ženské!
Ve stanu nebyl moc často sám. Po Naleseanově smrti přijal Lopina za svého osobního sluhu, a podsaditý Tairen, s hranatým obličejem a plnovousem dosahujícím téměř na prsa, vstrčil každou chvíli plešatou hlavu dovnitř a zeptal se, jestli si „můj pán“ nepřeje další jídlo či zda nepotřebuje víno nebo čaj nebo zda by nechtěl kandované sušené fíky, které někde sehnal. Lopin byl pyšný na to, že dokáže najít lahůdky i tam, kde žádné nejsou. Také se neustále probíral truhlicemi a hledal šaty, které by potřebovaly opravit nebo vyčistit nebo vyžehlit. Pokaždé si něco našel, třebaže Matovi připadaly šaty v pořádku. Často ho doprovázíval hubený, šedovlasý Cairhieňan Nerim, Talmanesův trudnomyslný osobní sluha, hlavně proto, že se nudil. Mat nechápal, jak se může někdo nudit, když nemá nic na práci, avšak Nerim neustále vedl truchlivé řeči, jak zle se musí Talmanesovi vést bez něj, asi pětkrát denně lítostivě vzdychal, že Talmanes už musel jeho místo dát někomu jinému, a v případě potřeby byl ochotný poprat se s Lopinem o svůj díl šití a praní. Dokonce chtěl Matovi leštit boty!
Zaskočil i Noal se svými příběhy a Olver na hru Hadi a lišky, když zrovna nehrál s Tuon. Tom začal hrát taky, aby se mohl podělit o klepy, které nasbíral ve městech a vesnicích, a nad šťavnatějšími sousty si uhlazoval kníry. Juilin také přinášel zprávy a vždy přicházel s Amatherou. Bývalá panarcha Tarabonu byla docela hezká, takže Mat chápal, proč se o ni chytač zlodějů zajímá. Měla našpulené rty stvořené k líbání a na Juilinovi visela, jako kdyby jeho city opětovala, avšak velké oči neustále ustrašeně obracela k Tuoninu vozu, i když byli všichni v Matově stanu, a Juilin měl co dělat, aby nepadala na kolena a nezabořila nos do země pokaždé, když Tuon nebo Selucii jen zahlédne. Totéž dělala i s Egeanin a taky s Bethamin a Setou. Vzhledem k tomu, že Amathera byla da’covale pár měsíců, Matoví z toho naskakovala husi kůže. Tuon přece nemohla chtít udělat da’covale z něj, až se za něj vdá. Nebo ano?