Najednou se mu zadrhl dech v hrdle a všechny myšlenky na damane ho opustily. Na ulici dosud byli lidé, sedm či osm mužů a žen, kráčeli v hloučku před ženoucím se zástupem a zřejmě neslyšeli dusot kopyt za sebou. Seančané neměli šanci zastavit, ani kdyby chtěli, a oni měli dobrý důvod nezastavovat, když je čekal nepřítel, ale vysokému chlapíkovi v čele se ruka na otěži ani nezachvěla, když ty lidi prostě přejel. Takže veterán. Ituralde odříkal modlitbu za mrtvé a odložil dalekohled. Na to, co mělo přijít, ho nepotřeboval.
Dvě stě kroků za vesnicí začal důstojník řadit svoje muže a lučištníci už měli nasazené šípy. Mával na Taraboňany za sebou a pozoroval Lanasieta dalekohledem. Od rourky se odrazilo sluneční světlo. Už vycházelo slunce. Taraboňané se hladce rozdělovali, hlavice kopí se blyštěly, skloněné pod stejným úhlem, disciplinovaní muži se řadili vedle lučištníků.
Důstojník se naklonil k sul’dam. Jestli ji teď s damane vypustí, mohlo by to skončit pohromou. Pochopitelně tak to mohlo dopadnout i bez těch dvou. Poslední Taraboňané, kteří dorazili až nyní, se stavěli do řady padesát kroků za ostatními, zaráželi kopí do země a vytahovali z pouzder jezdecké luky. Lanasiet, ať je navždy zatracen, popohnal muže do útoku.
Ituralde pootočil hlavu a promluvil, aby ho muži slyšeli. „Připravte se.“ Sedla zavrzala, muži zvedali otěže. Ituralde znovu odříkal modlitbu za mrtvé a zašeptaclass="underline" „Teď.“
Tři sta Taraboňanů jako jeden muž, seřazených v dlouhé řadě,jeho Taraboňanů, zvedlo luky a vystřelilo. Ituralde nepotřeboval dalekohled, aby viděl, že ze sul’dam, damane a důstojníka najednou trči šípy. Málem je to smetlo ze sedla, jak do každého narazila desítka šípů. Ituraldemu se ten rozkaz nelíbil, jenže ty dvě ženy byly nejnebezpečnějšími protivníky v poli. Zbytek salvy vyřídil většinu lučištníků a očistil sedla, a muži ještě padali, když vyletěla druhá salva, odrovnala zbytek lučištníků a vyprázdnila další sedla.
Taraboňané věrní Seančanům byli přistiženi nepřipravení. Pokoušeli se bojovat. Někteří z těch, kdo ještě seděli v sedlech, se obraceli a sklápěli kopí proti útočníkům. Ostatní, snad zmatení iracionálností, jaká může vojáky v bitvě přemoct, odhazovali kopí a snažili se vytáhnout luky. Ale dopadla mezi ně třetí salva, šípy s ozuby, prorážející i kyrysy, a najednou si přeživší zřejmě konečně uvědomili, že jsou ještě naživu. Většina jejich druhů ležela na zemi nebo se pokoušela vstát se dvěma i třemi šípy v těle. Ti dosud v sedlech byli v menšině. Několik mužů otočilo koně, a v mžiku všichni prchali k jihu pronásledovaní posledním deštěm šípů.
„Zadržte,“ zamumlal Ituralde.
Hrstka lučištníků znovu vystřelila, ale většina se střelby moudře zdržela. Mohli zabít pár dalších nepřátel, než se dostanou mimo dostřel, ale tato skupina byla poražena, a oni budou zanedlouho počítat každý šíp. Nejlepší bylo, že se nikdo nepustil do pronásledování.
Totéž se nedalo říct o Lanasietovi. S vlajícími plášti se on a jeho dvě stě mužů vrhli za prchajícími. Ituralde si představoval, že je slyší ječet, jako lovce na stopě za prchající kořistí.
„Myslím, že Lanasieta už neuvidíme, můj pane,“ ozval se Jaalam a zastavil vzpírajícího se bělouše vedle Ituraldeho.
„Možná, můj mladý příteli. Snad se ještě vzpamatuje. V každém případě jsem si nemyslel, že by se Taraboňané vraceli do Arad Domanu s námi. Ty snad ano?“
„Ne, můj pane,“ odvětil vyšší muž, „ale myslel jsem, že mu jeho čest vydrží přes první boj.“
Ituralde zvedl dalekohled. Lanasiet stále cválal. Úplně se zbláznil, těžko přijde k rozumu, jejž nemá. Přišel o třetinu mužů stejně jistě, jako by je zabila damane. Počítal s několika dny. Bude muset znovu změnit plány, snad změnit i příští cil.
Přestal myslet na Lanasieta a zadival se na ulici, kde měli být přejetí lidé. Překvapeně zabručel. Žádná těla tam neležela. Přátelé a sousedé je museli odnést, i když se schylující se bitvou to bylo asi stejně pravděpodobné, jako že se sami zvedli a odešli.
„Je čas spálit všechny ty seančanské zásoby,“ prohlásil. Schoval dalekohled do koženého pouzdra přivázaného k sedlu, nasadil si přilbu a pobídl koně z kopce. Jaalam a ostatní ho v zástupu následovali. Vyježděné koleje a rozryté břehy ukazovaly na brod přes potok. „Jaalame, ať muži upozorní vesničany, že si mají sbalit. Ať začnou s domy nejblíž u tábora.“ Oheň se mohl rozšířit libovolným směrem, záleželo na větru.
Pravdou bylo, že už zapálil důležitý oheň. Nebo aspoň dýchl do uhlíků. Bude-li na něj svítit Světlo, pokud se někdo nenechá přemoct nedočkavostí či se nepoddá zoufalství nad tím, jak pevně mají Seančané Tarabon v rukou, pokud nikdo nenarazí na potíže, jež mohou zničit i nejlepší plán, pak po celém Tarabonu zasadí během dneška dvacet tisíc mužů podobné údery. A zítra to udělaji zase. Teď mu stačilo pouze vrátit se přes čtyři sta mil Tarabonu, zbavit se tarabonských Dračích spřísahanců, posbírat své muže a přejet zpátky přes Almothskou pláň. Bude-li na něj světlo svítit, pak ten požár popálí Seančany natolik, aby za ním vyrazili s plnou silou. Doufal, že to bude velká síla. Tak vletí po hlavě do pasti, kterou jim nastražil, dřív, než zjistí, že tam nějaká past je. A jestli ho nebudou sledovat, potom aspoň zbaví svou domovinu Taraboňanů a přivede domanské Dračí spřísahance k boji za krále místo proti němu. Pakliže tu past uvidí…
Cestou z kopce se Ituralde usmál. Pokud ji uvidí, měl už připravený další plán a ještě další. Vždycky hleděl daleko dopředu a vždycky měl připravené plány pro každou eventualitu, jakou si uměl představit, kromě té, že se před ním z čista jasna zjeví Drak Znovuzrozený. Myslel si, že jeho plány by nakonec zvládly i něco takového.
Vznešená paní Suroth Sabelle Meldarath ležela v posteli a zirala do stropu. Měsíc zapadl a za okny s trojitými oblouky, vedoucími do palácových zahrad, byla tma, ale ona rozeznávala aspoň zdobené malované štuky. Svítat začne za pár hodin, ale ona ještě neusnula. Nespala většinu nocí od zmizení Tuon; usínala, až. když jí oči zavřelo vyčerpání, jakkoliv se je snažila udržet otevřené. Spánek přinášel noční můry, na jaké by ráda zapomněla. V Ebú Daru nikdy nebyla skutečná zima, ale v noci se přece jen trochu ochladilo, dost na to, aby jí to pomáhalo zůstat vzhůru, když ležela jenom pod tenkou hedvábnou pokrývkou. Otázka, která jí kazila spaní, byla prostá a jasná. Je Tuon naživu, neboje mrtvá?
Útěk damane Atha’an Miere a vražda královny Tylin ukazovaly na druhou možnost. Že za jednu noc došlo ke třem tak významným událostem, nemohla být pouhá shoda okolností, a první dvě byly dost děsivé, aby naznačovaly, že se Tuon přihodilo to nejhorší. Někdo se snaží zasít strach mezi Rhyagelle, Ty, kteří přišli domů, snad aby narušil celý Návrat. A jak toho lépe dosáhnout než zabitím Tuon? Horší bylo, že to musel udělat někdo z vlastních, protože Tuon dorazila pod závojem a nikdo z místních nevěděl, co je zač. Tylin byla určitě zabita s pomocí jediné síly, udělala to sul’dam se svou damane. Suroth napadlo, že vina padá na hlavy Aes Sedai, ale nakonec by někdo důležitý položil otázku, jak se mohla jedna z těch žen dostat do paláce plného damane ve městě přeplněném damane a uniknout odhalení. Přinejmenším jedna sul’dam musela sundat obojky damane Mořského národa. A dvě z jejích vlastních sul’dam zmizely přibližně v té době.