Brzy je požádal, ať přestanou nosit zprávy o Randovi. Bojovat s barvami před očima ho stálo velké úsilí, a boj v polovině případů stejně prohrál. Občas to bylo v pořádku, ale občas zahlédl Randa s Min, a zdálo se, že ti dva provádějí něco hrozného. V každém případě byly klepy pořád stejné. Drak Znovuzrozený je mrtvý, zabily ho Aes Sedai, zabili ho aša’manové, Seančané, půl tuctu jiných vrahů. Ne, schovává se, sbírá tajné vojsko, dělá tu či onu pitomost, což se od vesnice k vesnici, a obvykle i od hospody k hospodě lišilo. Jasné bylo jen to, že Rand už není v Cairhienu a nikdo nemá tušení, kde vlastně je. Drak Znovuzrozený zmizel.
Bylo zvláštní, kolika altarským sedlákům, vesničanům i měšťanům to zřejmě dělalo starosti, a stejně tak kupcům na cestách a lidem, kteří pro ně pracovali. Nikdo z nich o Randovi nevěděl víc než historky, které roznášeli, a přece je jeho zmizení děsilo. Tom s Juilinem o tom mluvili pořád, dokud jim to Mat nezarazil. Jestli je Drak Znovuzrozený mrtvý, co si svět počne? Tuto otázku si lidé kladli ráno nad snídaní a večer nad pivem a nejspíš i cestou do postele. Mat jim mohl říct, že Rand žije – ta zatracená vidění ho o tom ujišťovala – avšak vysvětlovat, jak to ví, byla jiná věc. Dokonce i Torna s Juilinem barvy znepokojovaly. Kupci a ostatní by ho považovali za šílence. A kdyby uvěřili, jen by o něm začali roznášet drby, nemluvě o tom, že by na něho poštvali Seančany. On chtěl jenom dostat ty zatracené barvy z hlavy.
Po přestěhování do stanu se na něj cirkusáci dívali divně, a nebylo divu. Nejdřív uteče s Egeanin – Leilwin, když na tom trvá – a Domon měl být její sluha, ale ona se teď vdala za Domona a Mat se úplně vystěhoval z vozu. Někteří cirkusáci si očividně mysleli, že si to zaslouží, když se tahá s Tuon, ale překvapivě velký počet jich s ním soucítil. Několik mužů ho politovalo kvůli ženské přelétavosti – přinejmenším když nebyly v doslechu žádné ženy – a některé nezadané ženy, hadí ženy, akrobatky a švadleny, na něj začínaly pohlížet s až příliš velkou něhou. Docela by se mu to líbilo, kdyby po něm nevrhaly žhavé pohledy přímo před Tuon. Když k tomu došlo poprvé, byl Mat tak překvapený, že mu málem oči vypadly z důlků. Tuon to zřejmě připadalo ze všech věcí zábavné! Zřejmě. Ale jenom hlupák si myslí, že ví, co má žena v hlavě, jen proto, že má na tváři úsměv.
Dál s ní každý den obědval, pokud cirkus stál, a začal přicházet na večerní hru časně, aby ho taky musela nakrmit. Pravdou Světla bylo, že když necháte ženu, aby vás pravidelně krmila, tak už má napůl vyhráno. Přinejmenším s ní večeřel, když ho pustila do vozu. Jednou večer našel dveře na závoru a ani ji, ani Selucii nepřesvědčil, aby mu otevřely. Ve dne vlétl do vozu pták, což zřejmě bylo zvlášť nepříznivé znamení, a ony musely strávit celou noc na modlitbách a v rozjímání, aby odvrátily to či ono zlo. Polovinu života se zřejmě řídily takovými pověrami. Obě dělaly divná znamení, kdykoliv zahlédly roztrženou pavučinu s pavoukem, a Tuon mu vysvětlila, smrtelně vážně, jako kdyby to mělo dávat smysl, že jistý důsledek vymetení pavučiny, pokud nejdřív nevyženete pavouka, je smrt někoho blízkého do měsíce. Když uviděly hejno ptáků zakroužit víc než jednou, věštily bouři nebo přejely prstem přes zástup mravenců, spočítaly, jak dlouho jim potrvá, než zástup znovu spojí, a z toho předpovídaly, kolik dnů dobrého počasí je čeká, přičemž jim vůbec nevadilo, že to tak nefunguje. Po ptácích – na smůlu to byly vrány – za tři dny pršelo, ale žádná bouřka, jen šedivý den s mrholením.
„Selucia se s mravenci očividně přepočítala,“ prohlásila Tuon a postavila bílý kámen na desku podivně a zároveň půvabně ohnutými prsty. Selucia se jí dívala přes rameno. Měla na sobě bílou halenu a rozdělenou hnědou sukni a jako obvykle i uvnitř měla krátké zlaté vlasy zakryté šátkem, dnes kusem červenozlatého hedvábí. Tuon byla v modrém hedvábném brokátu, měla divně střižený kabátec zvláštního střihu, který zakrýval boky, a rozdělenou sukni tak úzkou, až vypadala jako širší kalhoty. Hodně času strávila u švadleny, které dávala přesné příkazy, jak chce mít co ušité, a švadlena šila něco, co dosud nikdy ani neviděla. Mat usoudil, že to bude seančanská móda. Měla však i několikery jezdecké šaty, které nevyvolávaly připomínky, když vyšla ven. Na střechu vozu tiše bušil déšť. „Je zřejmé, že to, co nám řekli ptáci, bylo upraveno mravenci. Nikdy to není jasné, Tretko. Musíš se tyto věci naučit. Nechci, abys byl hloupý.“
Mat kývl, jako kdyby to dávalo smysl, a položil černý kámen. A ona nazývala to, že ho vrány a krkavci vyvádějí z míry, pověrami! Vědět, kdy má mít zavřenou pusu, se v přítomnosti žen vyplácí. V přítomnosti mužů taky, ale u žen to platí dvojnásob. Mohl si být celkem jistý tím, co tak asi namíchne muže.
Povídat si s ní bylo docela nebezpečné i jiným způsobem. „Co víš o Drakovi Znovuzrozeném?“ zeptala se ho jednou večer.
Mat se zakuckal vínem a vířící barvy se rozplynuly v záchvatu kašle. Víno chutnalo skoro jako ocet, jenže i Nerim měl v těchto dnech potíže najít něco slušného k pití. „No, je to Drak Znovuzrozený,“ prohlásil, když zase mohl mluvit, a rukou si utíral víno z brady. Na okamžik spatřil Randa u velkého tmavého stolu. „Co ještě chceš vědět?“ Selucia mu rychle dolila.
„Hodně, Tretko, hodně. Kupříkladu musí před Tarmon Gai’donem pokleknout před Křišťálovým trůnem. Proroctví jsou v tomto ohledu jasná, jenomže já nedokázala zjistit, kde se nachází. A je to ještě naléhavější, jestli je tím, kdo zatroubil na Valerský roh, jak si myslím.“
„Valerský roh?“ zopakoval chabě. Co říkala Proroctví? „Takže už ho našli?“
„Museli, ne, když na něj někdo zatroubil,“ protáhla suše. „Hlášení, která jsem obdržela z místa, kde k tomu došlo, z místa zvaného Falme, jsou velmi znepokojivá. Velmi znepokojivá. Zabezpečit toho, kdo zatroubil na Valerský roh, ať to byl muž či žena, může být stejně důležité jako zabezpečit samotného Draka Znovuzrozeného. Tak položíš už ten kámen, Tretko?“
Mat položil kámen, ale byl natolik otřesený, že všechny barvy zavířily a vybledly, aniž by vytvořily obraz. Vlastně dokázal stěží uhrát remízu, třebaže to původně vypadalo na jasné vítězství.
„Ke konci jsi hrál bídně,“ zamumlala Tuon a zamračila se na desku, nyní rozdělenou mezi černé a bílé kameny. Úplně ji viděl, jak se snaží přijít na to, o čem se bavili, když začal hrát jako pitomec. Mluvit s ní bylo jako kráčet po drolící se římse na vysokém útesu. Jeden špatný krok, a byl by mrtvý jako loňské skopové. Akorát že on na tu římsu musel. Neměl na vybranou. Vlastně se mu to i líbilo. Jistým způsobem. Čím delší čas s ní strávil, tím víc příležitostí měl, aby si zapamatoval její srdcovitý obličej. Teď už mu stačilo jen zavřít oči, aby ho viděl. Ale pořád hrozil ten špatný krok. I ten skoro viděl.