Pár dní poté, co jí dal kytičku hedvábných květů, jí nepřinesl žádný dárek a měl dojem, že rozeznává náznaky zklamání, když se objeví s prázdnýma rukama. Pak, čtyři dny po odjezdu z Juradoru, právě když slunce vyšlo na téměř bezmračnou oblohu, ji se Selucii dostal z vozu. Chtěl jít jenom s Tuon, ale Selucia byla jako její stín, když se je pokoušel rozdělit. Jednou se o tom zmínil, řekl to jako vtip, a obě ženy pokračovaly v hovoru, jako kdyby ani neotevřel ústa. Naštěstí věděl, že se Tuon umí zasmát žertu, protože občas to vypadalo, že nemá smysl pro humor, ani co by se za nehet vešlo. Selucia, zabalená v zeleném vlněném plášti s kapucí zakrývající červený šátek, si ho podezíravě prohlížela, ale to ona dělala pořád. Tuon se se šátkem neobtěžovala, protože když měla kapuci svého modrého pláště nasazenou, nebylo moc vidět, jak krátké vlasy má.
„Zakrej si oči, Skvoste,“ řekl jí. „Mám pro tebe překvapení.“
„Mám ráda překvapení,“ opáčila a zakryla si oči rukama. Na okamžik se v očekávání usmála, ale jen na okamžik. „Některá překvapení, Tretko.“ To znělo jako varování. Selucia stála za ním, a i když tato prsatá žena vypadala klidně, něco mu říkalo, že je napjatá jako kočka před skokem. Tušil, že ona překvapení ráda nemá.
„Počkej tady,“ pokračoval Mat a obešel purpurový vůz. Když se vrátil, vedl Oka a břitvu, oba nasedlané a nauzděné. Klisna našlapovala živě, těšila se na vyjížďku. „Už se můžeš podívat. Napadlo mě, že by ses chtěla projet.“ Měli několik hodin. Cirkus mohl být klidně opuštěný podle toho, kolik lidí bylo vidět mezi vozy. Jenom z hrstky komínů stoupal kouř. „Je tvoje,“ dodal a strnul, jak mu slova málem zamrzla v hrdle.
Tentokrát nebylo pochyb. Řekl, že kůň je její, a kostky mu náhle v hlavě netloukly zdaleka tak hlasitě jako předtím. Ne že by se zpomalily, tím si byl jistý. Spíš jako kdyby se jedna sada vytratila. Jedna se zastavila, když uzavřel dohodu s Aludrou, druhá, když řekl Tuon, že kůň je její. To bylo divné samo o sobě – ale jak pro něj mohlo být osudové, že jí obstaral koně? – ale Světlo, zlé to bylo, už když mu varování poskytovala jen jedna sada kostek. Kolik sad se mu odráží v hlavě? Kolik osudových okamžiků čeká, aby ho zdrtilo?
Tuon ihned vyrazila k břitvě a s úsměvem si ji prohlížela stejně pozorně jako předtím on. Cvičila koně pro zábavu. Koně a damane. Světlo mu pomáhej. Uvědomil si, že Selucia si prohlíží jeho se zcela bezvýraznou tváří. Kvůli koni, nebo kvůli tomu, že ztuhl jako kolík?
„Je to břitva,“ vysvětloval a poplácával Oka po nose. Valach měl hodně pohybu, ale nadšení břitvy se zřejmě přeneslo i na něj. „Domanští urození dávají přednost břitvám, a není pravděpodobný, že nějakou uvidíš mimo Arad Doman. Jak ji pojmenuješ?“
„Přináší smůlu pojmenovat koně, než se na něm projedeš,“ odsekla Tuon a vzala si otěže. Pořád zářila. Velké oči jí svítily. „Je to moc hezké zvíře, Tretko. Úžasný dar. Buď máš dobré oko, nebo jsi měl ohromné štěstí.“
„Mám dobrý oko, Skvoste,“ opáčil ustaraně. Tvářila se nadšeněji, než by se patřilo.
„Když to říkáš. Kde je Seluciin kůň?“
No výborně. Stálo to za zkoušku. Chytrý muž se zajišťuje na více stranách, takže Mat hvízdl, a Metwyn klusem přivedl osedlaného grošáka. Mat si nevšímal jeho širokého úsměvu. Cairhieňan si byl jistý, že mu neprojde nechat Selucii v táboře. Mat usoudil, že grošovaný desetiletý valach bude pro Selucii dost mírný – podle jeho vzpomínek nebývaly komorné urozených dam zrovna dobré jezdkyně – ale ona zvíře prohlédla stejně důkladně jako Tuon před ní. A když skončila, upřela na Mata pohled, jenž prozrazoval, že na tom koni pojede, aby nedělala potíže, ale rozhodně ji nepřipadá vhodný. Ženy dokážou do jednoho pohledu nacpat opravdu hodně.
Když vyjeli z pole, na kterém tábořil cirkus, Tuon chvíli vedla břitvu po silnici krokem, pak ji naklusala a nakonec nacválala. Povrch tu byl z udusaného žlutého jílu, z něhož vyčnívaly staré dlažební kameny. Pro dobře okutého koně to ale neznamenalo žádný problém, a on se ujistil, že břitva má dobré podkovy. Držel Oka vedle Tuon hlavně pro potěšení z jejího úsměvu. Když se Tuon bavila, byla přísná soudkyně zapomenuta a tvář jí zářila čistou radostí. Ne že by na ni pořádně viděl, protože Selucia se nacpala mezi ně. Žlutovlasá žena byla pozoruhodná komorná, a podle toho, jak po něm loupala pohledem a usmívala se, jí dělalo velkou radost pít mu krev.
Zpočátku měli silnici až na pár žebřiňáků jenom sami pro sebe, avšak po chvíli se před nimi objevila cikánská karavana, řada křiklavě barevných vozů pomalu se valící k jihu po druhé straně cesty. Kolem klusali mohutní psi. Ti psi byli jediná skutečná ochrana, jakou cikáni měli. Vozka na prvním voze, rudém jako Lukův kabát, se žlutými rohy a se zelenožlutými koly, se pozvedl, aby na Mata lépe viděl, potom se zase posadil a řekl něco ženě vedle sebe. Bezpochyby ho přítomnost dvou žen vedle Mata uklidnila. Cikáni byli z nezbytí opatrní. Celá karavana by pobídla koně a prchala před jediným mužem, kdyby si mysleli, že jim chce uškodit.
Mat kývl na chlapíka na voze a projel kolem. Hubený šedovlasý muž měl kabát s vysokým límcem stejně zelený jako kola vozu a žena měla šaty s modrými pruhy. Většina pruhů byla tak křiklavého odstínu, že by to ocenili i cirkusáci. Šedovlasý muž zvedl ruku, aby mu zamával…
A Tuon náhle otočila koně a odcválala do lesa. Plášť za ní jen vlál. Selucia se okamžitě vrhla za ní. Mat si strhl klobouk, aby ho neztratil, stočil Oka a vydal se za ženami. Od vozů zněl křik, ale on si toho nevšímal a soustředil se jen na Tuon. Moc rád by věděl, co má za lubem. Určitě neutíkala, tím si byl jistý. Nejspíš se ho jenom snažila donutit, aby si rval vlasy. Pokud ano, tak se jí to podařilo.
Oko rychle dohnal grošáka a mračící se Selucii nechali za sebou tlouct koně otěžemi. Tuon na břitvě se držela vepředu a hnala se do kopců. Kobyle zpod kopyt vyletovala hejna polekaných ptáků, šedých holubů a hnědě skvrnitých křepelek, občas i nějaký ten jeřábek. Stačilo jen, aby se kobyla lekla nějakého ptáka, a katastrofa byla na světě. I nejlépe vycvičený kůň se může vzepnout a spadnout, když mu zpod kopyt vyletí pták. Horší bylo, že Tuon se hnala jako šílená, nezpomalila, jenom uhýbala před hustým křovím a přeskakovala vyvrácené stromy, jako by věděla, co leží za nimi. Musel se hnát jako blázen taky, aby s ní udržel krok, i když sebou trhl pokaždé, když pobídl Oka ke skoku. Některé kmeny byly skoro tak tlusté, jako byl sám vysoký. Pobízel valacha patami a štval ho stále rychleji, i když věděl, že Oko běží, jak nejrychleji to jde. Tu zatracenou břitvu vybral až příliš dobře. Řítili se lesem dál.
Tuon, stejně náhle jako vyrazila, zastavila koně asi míli od cesty. Stromy tu byly starši a rostly dál od sebe, černé borovice dvacet sáhů vysoké a rozložité duby s větvemi sklánějícími se k zemi, než se zase zvedly, a kdyby je rozřízl, mohl by z nich být stůl pro tucet lidí. Balvany a skaliska byly porostlé popínavkami, ale kromě toho se prstí protlačilo jen pár rostlin. Takhle velké duby zabíjejí podrost.
„Tvoje zvíře je lepší, než vypadá,“ prohlásila ta pitomá ženská a poplácávala klisnu po krku, když se k ni dostal. Byla sama nevinnost, jako by si jenom vyjela na příjemnou projížďku. „Možná máš opravdu dobré oko.“ Kapuce jí spadla a krátké vlasy se jí leskly jako černé hedvábí. Mat potlačil touhu si je pohladit.
„Světlo spal, jak dobrý mám oko,“ zavrčel a narazil si klobouk na hlavu. Věděl, že by měl mluvit klidně, jenomže nemohl potlačit vztek. „To vždycky jezdíš jako měsícem oslepený idiot? Mohla jsi tý kobyle srazit vaz, dřív než ji pojmenuješ. A horší, mohla sis srazit vaz sama. Slíbil jsem, že tě v pořádku dopravím domů, a to taky hodlám udělat. Jestli budeš riskovat, že se zabiješ, při každý vyjížďce, tak už tě na koně nepustím.“ Přál si, aby mohl ta poslední slova vzít zpátky, jakmile je vypustil z úst. Muž se mohl nad takovou výhrůžkou zasmát, pokud by měl štěstí, ale žena… Teď už mohl jen čekat na výbuch. Čekal, že Aludřiny noční květy budou ve srovnání s tím hadr.