Tuon si nasadila kapuci, prohlížela si ho a nakláněla hlavu sem a tam. Nakonec si pro sebe kývla. „Pojmenuju ji Akein. To znamená ‚vlaštovka‘.“
Mat zamrkal. To je všecko? Žádný výbuch? „Já vím. To je dobrý jméno. Hodí se k ní.“ Co má za lubem? Ta ženská nikdy neudělá ani neřekne nic, co čeká.
„Co je tohle za místo, Tretko?“ optala se a zamračila se na stromy. „Nebo bych měla říct, co to bylo? Víš to?“
Co tím myslí? Je to přece jenom zatracený les. Jenomže najednou se z toho, co vypadalo jako velký balvan téměř zakrytý hustým vínem, vyklubala obrovská kamenná hlava nakloněná poněkud na stranu. Ženská hlava, zřejmě. Hladké kruhy asi měly být šperky ve vlasech. Původní socha musela být ohromná. Hlava byla na sáh velká, a to z ní čouhaly pouze oči a vršek hlavy. A ta bílá skála, na které rostl dub, byl kus spirálovitého sloupu. Všude kolem rozeznával sloupy a velké opracované kameny, očividně patřící k nějaké velkolepé stavbě, a něco, co musel být kamenný meč dva sáhy dlouhý. Všechno bylo zanořené do hlíny. Ale trosky měst a pomníků se nalézaly na mnoha místech a jenom málokdo, včetně Aes Sedai, tušil, co tam původně stávalo. Otevřel ústa, aby řekl, že neví, když mezi stromy zachytil tři vysoké kopce v řadě asi o míli dál. Prostřední kopec měl rozeklaný vrcholek, jako kdyby ho rozštípl klín, a kopec nalevo měl dva vrcholky. Věděl, kde je. Takové tři kopce mohly být těžko někde jinde.
Kopce se nazývaly Tanečníci, když tady ještě stával Londaren Cor, hlavní město Eharonu. Silnice za nimi byla tehdy vydlážděná a vedla srdcem města, které se táhlo na míle kolem. Lidé říkali, že umění, jež ogierové vložili do kamene v Tar Valonu, zdokonalili v Londaren Coru. Pochopitelně lidé z každého ogiery postaveného města tvrdili, že to jejich je lepší než Tar Valon, ale všechna tato místa se podle Tar Valonu porovnávala. Mat měl na město několik vzpomínek – tancoval na bále v Měsíčním paláci, obrážel vojácké krčmy, kde se vrtěly zahalené tanečnice, a při Požehnání mečů pozoroval flétnové procesí – ale kupodivu měl na ty kopce vzpomínku z doby pět set let poté, co trolloci nenechali v Londaren Coru kámen na kameni a Eharon zahynul v krvi a plamenech. Proč museli Nerevan a Esandara vpadnout do Šioty, jak se to tady jmenovalo tenkrát, to nevěděl. Staré vzpomínky byly jen útržky, i když zahrnovaly delší dobu a byly plné děr. Netušil, proč se kopce jmenuji Tanečníci nebo co je Požehnání mečů. Ale pamatoval se, že byl esandarský pán v bitvě probíhající mezi těmito troskami, a vzpomínal si, že ty kopce viděl, když chytil šíp do krku. Musel padnout jenom půl míle od místa, kde teď seděl na Okovi, než se utopil vlastní krví.
Světlo, jak nenávidím vzpomínky na umírání, pomyslel si, a jako by měl v hlavě řeřavý uhlík. Uhlík, který byl stále rozžhavenější. Vzpomínal si na smrt těch mužů, a nebylo jich málo. Pamatoval si umírání.
„Tretko, je ti dobře?“ Tuon přivedla klisnu blíž a dívala se mu do obličeje. Tvářila se ustaraně. „Zbledl jsi jako měsíc.“
„Jsem v pořádku jako voda u pramene,“ zamumlal. Byla dost blízko, aby ji mohl políbit, kdyby sklonil hlavu, ale nepohnul se. Nemohl. Přemýšlel tak usilovně, že na hýbání už mu nezbylo. Jen Světlo vědělo jak, nicméně Eelfinnové nějak shromáždili vzpomínky, které měl nacpané v hlavě, ale jak dokázali vytáhnout vzpomínky z mrtvoly? A ještě k tomu z mrtvoly ve světě lidí? Byl si jistý, že na tuhle stranu ter’angrialu v podobě pokrouceného dveřního rámu se nikdy nedostali na déle než pár minut. Možná si vytvořili nějaké spojení s každým člověkem, který je navštívil, a ten jim umožňoval okopírovat všechny jeho vzpomínky až do okamžiku, kdy umíral. V některých vzpomínkách jiných mužů byl bělovlasý, v jiných jen o pár let starši, než byl ve skutečnosti, a cokoliv mezi tím, ale neměl žádné vzpomínky na dětství a dospívání. Jaká to byla pravděpodobnost, pokud mu jenom nacpali do hlavy náhodné útržky, nejspíš věci, které považovali za zbytečné nebo nepotřebné? A co vůbec dělali s těmi vzpomínkami? Museli mít nějaký důvod, proč je shromažďovali, kromě toho, aby je předali dál. Ne, jenom se snažil vyhnout tomu, kam ho tohle uvažování vedlo. Světlo ho spal, právě teď měl v hlavě zatracené lišky! Muselo to tak být. Jiné vysvětlení totiž nedávalo smysl.
„Vypadáš, že budeš zvracet,“ pokračovala Tuon a s úšklebkem couvla. „Kdo u cirkusu by mohl mít nějaké bylinky? Něco o nich vím.“
„Jsem v pořádku, vždyť to povídám.“ Ale opravdu mu bylo na zvracení. Mít v hlavě lišky bylo tisíckrát horší než kostky, jakkoliv hlasitě rachotily. Mohli Eelfinnové vidět jeho očima? Světlo, co bude dělat? Pochyboval, že by mu tohle nějaká Aes Sedai vyléčila, ne že by byl ochotný se jim svěřit, ne, když to znamenalo sundat liščí hlavu. Nedalo se nic dělat. Bude s tím prostě muset žít. Při tom pomyšlení zasténal.
Docválala k nim Selucia a na oba vrhla rychlý pohled, jako by zvažovala, jestli, když byli o samotě, něco nevyvedli. Ale zas tak moc se za nimi nehnala, právě aby jim ten čas poskytla. To bylo nadějné. „Příště pojedeš ty na tomhle hodném koni a já si vezmu tvého valacha,“ oznámila Matovi. „Vznešená paní, lidé z těch vozů nás sledují se psy. Jdou pěšky, ale brzy budou tady. Ti psi neštěkají.“
„Takže to jsou cvičeni strážní psi,“ poznamenala Tuon a chopila se otěží. „Na koních jim snadno ujedeme.“
„Není třeba to zkoušet, ničemu by to neprospělo,“ řekl jí Mat. Měl to čekat. „Jsou to cikáni, Tuatha’an, a neznamenají nebezpečí pro nikoho. Nemohli by spáchat násilí, ani kdyby na tom závisel jejich život. Nepřeháním, je to prostá pravda. Jenomže viděli vás dvě, jak zdrháte — muselo to vypadat, že utíkáte přede mnou a já vás honím. Psi určitě chytili stopu a cikáni za náma půjdou až zpátky k cirkusu, aby se ujistili, že vás dvě nikdo neunesl a nic vám neudělal. Půjdeme jim naproti, ať jim ušetříme čas a trable.“ Nezáleželo mu však na čase cikánů. Lukovi by nejspíš bylo fuk, kdyby tlupa cikánů zdržela odjezd, ale Matoví to rozhodně jedno nebylo.
Selucia se na něj rozčileně zamračila a zakmitala prsty, ale Tuon se hlasitě zasmála. „Tretka si přeje být dnes ve velení, Selucie. Nechám ho velet a uvidím, jak si povede.“ To od ní bylo zatraceně laskavé.
Klusali zpátky směrem, odkud přijeli – tentokrát padlé stromy objížděli, i když občas Tuon popadla otěže, jako by chtěla skočit, a vrhla po Matoví rozpustilý úsměv – a brzy se před nimi mezi stromy objevili běžící cikáni. Hnali se za obrovskými hafany jako hejno motýlů, asi padesát lidí v jasných barvách a často děsivých kombinacích. Muž mohl mít červenomodře pruhovaný kabát a pytlovité žluté kalhoty nacpané do holínek nebo fialový kabát a červené kalhoty nebo ještě něco horšího. Některé ženy měly pruhy všech možných barev, dokonce i těch, které Mat neuměl pojmenovat, a jiné měly sukně a haleny v různých třískajících se odstínech stejně jako muži kabáty a kalhoty. Hodně jich mělo šátky s dalšími barvami a z těch kombinací až oči přecházely. Až na šedovlasého vozku z prvního vozu vypadali ostatní ve středních letech. Stařík musel být hledač, vůdce karavany. Mat sesedl a po chvíli ho následovaly i Tuon a Selucia.