Выбрать главу

„Ne, ne!“ Ta hlupačka zvedla hlavu, a dokonce se na ni podívala! „Dorazil důstojník od generála Galgana, vznešená paní. Čeká, aby tě odvedl ke generálovi.“

Suroth rozbolela hlava podrážděním. Ta žena zdržela doručení zprávy od Galgana a podívala se jí do očí? Pravda, byla tma, ale Suroth zatoužila uškrtit ji vlastníma rukama. Druhá smrt hned po první by sice zvýšila zájem hledačů o její domácnost, kdyby se o ní dozvěděli, ale Elbar by se mohl těla snadno zbavit. V takových věcech se vyznal.

Až na to, že ji docela těšilo vlastnit bývalou Aes Sedai, která se k ní kdysi chovala tak povýšeně. Udělat z ní dokonalou da’covale v každém směru bude velkým potěšením. Přišel čas nechat tu ženu uvázat. Už se šířily protivné zvěsti, že má mezi svým služebnictvem neuvázanou marath’damane. Byl by to dvanáctidenní zázrak, kdyby sul’dam odhalily, že je nějakým způsobem odstíněná a nemůže usměrňovat, ale nepomohlo by to odpovědět na otázku, proč není na vodítku od samého začátku. Elbar bude muset najít mezi sul’dam nějaké Atha’an Šadar. To není nikdy snadné – kupodivu jen málo sul’dam se obracelo k Velikému pánu – a ona už žádné sul’dam nevěřila, ale Atha an Šadar se snad dá věřit víc než ostatním.

„Zapal dvě lampy a přines mi župan a pantofle,“ rozkázala.

Liandrin odlezla ke stolku, na němž stála zakrytá miska s pískem na zlacené trojnožce, a zasyčela, když na ni neopatrně sáhla. Rychle popadla kleště, zvedla víko, rozfoukala uhlíky a zapálila dvě stříbrné lampy. Upravila knoty, aby hořely a nekouřily. Podle jazyka si možná myslela, že je Suroth rovna, a nikoliv jejím majetkem, ale řemen ji naučil poslouchat rozkazy čile.

Obrátila se s jednou lampou v ruce, nadskočila a tlumeně vykřikla, když v rohu zahlédla Almandaragala, jenž na ni upíral tmavé, hřebeny orámované oči. Člověk by si mohl myslet, že ho ještě nikdy neviděla! Byl děsivý na pohled, dva sáhy na výšku, téměř dva tisíce liber živé váhy, hladká červenohnědá kůže, tlapy se šesti drápy, které střídavě vysouval a zase zatahoval.

„Jenom klid,“ řekla Suroth loparovi, což byl známý příkaz, ale on rozevřel tlamu a předvedl ostré zuby, než se usadil na podlahu a položil si velkou kulatou hlavu na přední tlapy jako veliký pes. Oči však nezavřel. Loparové byli docela inteligentní a Almandaragal očividně nevěřil Liandrin o nic víc než ona.

Přes ustrašené pohledy na lopara si da’covale pospíšila do vysokého vyřezávaného šatníku pro modré sametové pantofle a bílý hedvábný župan, složitě vyšívaný zelenou, červenou a modrou nití. Podržela župan Suroth, aby mohla strčit ruce do rukávů, avšak šerpu si musela Suroth uvázat sama, a taky natáhnout nohu, než si Liandrin vzpomněla, poklekla a nasunula jí pantofle. Pro její oči, že aleje ta ženská neschopná!

V matném světle se Suroth prohlédla ve zlaceném zrcadle u zdi. Oči měla zapadlé únavou a vlasy volně spletené do copu na noc. Nepochybně potřebovala oholit hlavu. Dobře. Galganův posel si bude myslet, že truchlí kvůli Tuon, což vlastně byla pravda. Než si ale vyslechne generálovu zprávu, musela se postarat ještě o jednu maličkost.

„Zaběhni za Rosalou a popros ji, ať ti dá pořádný výprask, Liandrin,“ rozkázala.

Da’covale spadla brada a ohromeně vykulila oči. „Proč?“ zakňučela. „Já jsem přece nic neudělala!“

Suroth si zavazovala šerpu, aby ji nemusela praštit. Musela by klopit oči celý měsíc, kdyby se zjistilo, že da’covale uhodila sama. Majetku rozhodně žádné vysvětlení nedlužila, ale jakmile bude Liandrin dokonale vycvičená, budou jí scházet tyhle chvilky, kdy jí máchala čumák v tom, jak hluboko klesla.

„Protože jsi zdržela generálovu zprávu. Protože si pořád říkáš ‚já‘ místo ‚Liandrin‘. Protože se mi díváš do očí.“ Tohle úplně zasyčela, nemohla si pomoct. Liandrin se s každým slovem choulila stále víc, a nyní upřela oči na podlahu, jako by chtěla urážku napravit. „Protože moje rozkazy zpovídáš, místo abys je plnila. A nakonec – nakonec, ale pro tebe je to ze všeho nej důležitější – protože chci, abys dostala výprask. Teď utíkej a vyřiď Rosale všechny důvody, které jsem ti sdělila, aby tě ztřískala pořádně.“

„Liandrin slyší a poslouchá, vznešená paní,“ zafňukala da’covale a konečně něco udělala správně. Ke dveřím se vrhla tak rychle, až ztratila bílý pantofel. Byla příliš vyděšená, než aby se pro něj vrátila, nebo si toho možná ani nevšimla – což jí jen patřilo – rozrazila dveře a utekla. Poslat majetek pro disciplínu sice nemělo přinést uspokojení, ale přineslo. A jaké.

Suroth chvíli trvalo, než se ovládla. Tvářit se, že truchlí, byla jedna věc, tvářit se rozrušeně něco zcela jiného. Liandrin ji rozčílila, vzpomínky na noční můry ji vyváděly z míry, bála se o Tuon i vlastní osud, ale za da’covale se vydala, teprve když tvář naproti ní v zrcadle byla naprosto klidná.

Předpokoj před ložnicí byl nevkusně zdobený po ebúdarském způsobu, na modrém stropě byly namalované obláčky, stěny byly žluté a dlaždice žluté a zelené. I když nábytek nahradila svými vysokými paravány, na něž na všechny kromě dvou namalovali vyhlášení umělci ptáčky a květiny, nevkus to nenapravilo. Při pohledu na dveře, které Liandrin zjevně nechala otevřené, tiše zavrčela, ale prozatím nechala da’covale být a soustředila se na muže, jenž si prohlížel zástěnu s obrazem kori, velké skvrnité kočky ze Sen T’jore. Muž byl hubený, prošedivělý a na zbroji měl modré a žluté pruhy. Když zaslechl její tiché kroky, plavně se otočil a poklekl, i když byl jen obyčejný člověk. Na přílbě, již držel pod paží, měl tři tenké modré chocholy, takže zpráva musela být důležitá. Pochopitelně musela být důležitá, když ji vyrušil v tuto hodinu. Dá mu svolení. Pro tentokrát.

„Generálpraporečník Michel Najirah, vznešená paní. Hlavní kapitán Galgan posílá pozdravy a obdržel zprávu z Tarabonu.“

Suroth proti své vůli pozvedla obočí. Z Tarabonu? Tarabon byl stejně bezpečný jako Seandar. Zacukaly jí prsty, jenomže za Alwhin si ještě nenašla náhradu. Musí s tím mužem mluvit sama. Podráždění jí zatvrdilo hlas a nenamáhala se to zakrýt. Klečí si tady, místo aby padl na tvář! „Jakou zprávu? Jestli jsem byla probuzena kvůli zprávám o Aielech, vůbec mě to nepotěší, generálpraporečníku.“

Její tón na muže neměl nejmenší vliv. Dokonce zvedl zrak a téměř se jí podíval do očí. „O Aielech ne, vznešená paní,“ odpověděl klidně. „Hlavní kapitán Galgan by ti to rád sdělil osobně, aby sis mohla vyslechnout všechny podrobnosti.“

Suroth se zadrhl dech v hrdle. Ať už se Najirah zdráhal prozradit jí obsah té zprávy, nebo dostal rozkaz, aby to nedělal, znělo to hrozivě. „Veď mě,“ rozkázala mu a bez čekání vyšla z místnosti. Cestou si pokud možno nevšímala dvojice gardistů smrtonošů, stojících jako sochy u jejích dveří. Ze „cti“ nechat se hlídat těmito muži v červenozelené zbroji jí naskakovala husí kůže. Od zmizení Tuon se je snažila vůbec nevidět.

Chodba lemovaná zlacenými kandelábry, jejichž plameny se mihotaly v průvanu, pohybujícím nástěnnými koberci s vyobrazenými loděmi a mořem, byla prázdná až na několik olivrejovaných palácových sluhů, kteří spěchali za časně ranními úkoly a považovali hlubokou úklonu či pukrle za dostatečné. A vždycky se dívali přímo na ni! Snad by si měla promluvit s Beslanem. Ne, nový král Altary jí teď byl roven, přinejmenším podle zákona, a ona pochybovala, že by své sluhy přinutil chovat se správně. Cestou hleděla přímo před sebe. Tak se alespoň nemusela dívat na urážky sluhů.