Poté se scénáře chaotizace pomocí soukromých armád a následné zavedení jiného politického režimu mohou stát surovou realitou i pro obyvatele Západu. Ale takoví lidé, jako Březinský to nemohou pochopit jen proto, že si usmysleli, že právě oni manipulují hráči na mnohostranné „šachové desce“ a jen oni mohou vytvořit chaos v jiných společnostech. Při tom zcela upřímně předpokládají, že jejich „vyspělé“ státy jsou garantovaně ochráněny od scénářů chaotizace tipu scénářů chaotizace Libye pod záminkou svržení Kaddáfího nebo chaotizace Ukrajiny pod záminkou svržení Janukovyče. Ta jistota je iluzorní a její neadekvátnost při politické vůli těch, kdo nepřijímá způsob života a politiku Západu, může být demonstrována životem samým třeba ve Velké británii nebo ve státech kontinentální Evropy, nebo v USA.
Závěr: Rusko jako potenciálně dominantní operátor globální politiky
Předpokládáme, že potenciál zranitelnosti Západu může být realizován jen na základě osvojení potenciálu rozvoje Ruskem, o čemž je řečeno v kapitole 5 a také proto, že ze společností, nespokojených s globalizací západního druhu a jejími perspektivami, jen my máme v současnosti alternativní projekt globalizace, který nepředpokládá realizaci genocidy jakýchkoliv národů nebo vykořenění jejich národní svébytnosti. Z toho důvodu je otevřený pro spolupráci a rozvoj pro všechny, včetně obyvatel států Západu, kteří si uchovali schopnost vnímat svět a myslet navzdory politice oblbování (především v aspektech chápání historie, politiky, vedení národního a světového hospodářství) dospívajících pokolení, která se provádí ve státech Západu posledních 50 let.
Pokud se vyhnou osvojení potenciálu vlastního rozvoje, pak démonismus domácích „elitářů“, tupé napodobování biorobotů a „banderlogů“ se spojí s démonismem Západu a vytvoří plnocennou „pátou kolonu“, jak se to stalo v roky perestrojky a nejedenkrát v dřívější historii Ruska.
Kromě toho, sama o sobě myšlenka rozdrcení Západu v globální válce, byť „studené“ (tj. bez použití regulérních armád a námořnictva), jako nejvíce agresivního faktoru ve vztahu k Rusku během celé historie, je při zachování statusu-quo v samotném Rusku slepou cestou, ačkoliv hřeje u srdce mnohé „patrioty-státníky-impérijce“, myslící kategoriemi válek minulých epoch. Příčina bezvýchodnosti té myšlenky je v tom, že v tom případě, dokonce při ubrání Západu z „mnohostranné šachové desky“, Rusko zůstane stejně jako dosud samotné se svými problémy a v nebezpečí agrese proti němu ze strany dalších sil, které mohou být organizátory hry využity proti němu (viz tabulka v kapitole 4). V tom případě civilizační ideály Ruska, dokonce pokud Rusko vyřeší problém vykořenění buržoazního liberalismu v globálním měřítku, stejně zůstanou nepřijatelné pro organizátory globální války. Tj. za účelem vykořenění globální války, Rusko potřebuje realizovat v životě své civilizační ideály nejen na svém území, ale i v globální politice. To je bezalternativní. Společnosti, ve kterých je nespokojenost s globalizací západního druhu (takzvaný „antiamerikanismus“) dostatečně silným politickým faktorem, jsou našimi potenciálními spojenci.
Obecně, toto odmítání západního modelu globalizace řadou států se projevilo ve vytvoření Eurasijského ekonomického prostoru, ŠOS, BRICS, Celní unie atd. K činnosti těch organizací v současnosti projevuje zájem řada dalších států, a v budoucnosti budou připraveny připojovat se k nim za podmínky, že ty organizace dokáží svou efektivnost v praxi, zlepšením kvality života svého obyvatelstva a uspěšným řešením ekologických problémů. To se týká také států nynější Evropské unie, protože obyvatelstvo těch zemí není v euforii z vlivu finančně-ekonomické krize roku 2008 a následných let na kvalitu života. Otázka Evropské unie v tomto kontextu si žádá bližší objasnění.
Evropská unie vznikla jako vyjádření speficicky evropského „antiamerikanismu“. Jeho specifika není v tom, realizovat v životě alternativní americkým základní principy sociální organizace a řízení, ale v ambicích sjednocené Evropy na status lídra v regionální civilizaci Západu, a tomu odpovídaje – v ambicích na vedoucí pozici v civilizačním rozvoji lidstva. Ty ambice se ukázaly nerealizované proto, že politici EU, konaje na základě celozápadní „economics“ a celozápadních tradic nemohli vybudovat nadnárodní kreditně-finanční systém na základě euro na principech, zabezpečujících vyšší ukazatele funkčnosti makroekonomického systému sjednocené Evropy, než transregionální makroekonomický systém založený na dolaru. Pokud principy oběhu dolaru a euro jsou v principu identické, pak šance na úspěch nemá Evropská unie do té doby, než bude dolarový systém rozrušen.
Zvlášt je třeba říct několik slov o WTO. Pokud se na historii WTO dívat od Dohody o tarifech a obchodu z roku 1947, pak za více než 60 let své existence ta organizace nebyla schopna vyplnit úkoly, deklarované při jejím založení: obnovení ekonomiky států-účastníků po druhé světové válce 20. století a vytvoření v každém z nich životní podmínky, důstojné člověka. Příčina je tatáž: liberálně-tržní ekonomický model v její osnově je schopný jen z generace na generaci způsobovat masovou chudobu a bezkulturnost, ekologické problémy, na jejichž základě superbohatá menšina „šílí z bohatství“, stěžujíc si na problémy, na lenost, naštvanost a divokost „lumpenu“. Kromě toho, vědecko-technický pokrok je v liberálně-tržním modelu doprovázen tím, že určitá část obyvatel se stává ekonomicky zbytečnou: nejsou k ničemu ani jako spotřebitelé, protože nedisponují volnými prostředky, ani jako pracovníci, protože pro potenciální výsledek jejich práce neexistuje odbyt nebo nedisponují potřebným profesionalismem. Ale WTO znamená liberálně-tržní ekonomický model ne v rámci jedné společnosti, ale v globálním měřítku. Proto stratifikace obyvatel do skupin v rozmezí „chudoba – superbohatství“ probíhá nejen v rámci každého liberálně-buržoazně orientovaného státu, ale kromě toho probíhá i stratifikace samotných států na stupnici „chudoba – superbohatství“.
Neúspěšná zkušenost fungování Evropské unie znamená, že úspěch spolků různého druhu, kterých se Rusko účastní, je podmíněn schopností nabídnout alternativní ekonomický model, který by byl osvobozen od defektů liberálně-tržního modelu a dovolil by objevovat a řešit problémy vlastního biosférně-sociálně-ekonomického rozvoje každému státu–členu, realizujíc vlastní suverenitu bez jakéhokoliv diktátu zvenku, a také účastníc se společných projektů s dalšími státy-účastníky.
Sociokulturní realita je taková, že otázky filozofie, mravnosti a etiky nejsou drtivou většinou přijímány jako otázky, odpovědi na něž určují další perspektivy společnosti. Nejširší zájem ve společnosti v době míru vyzývají ekonomické otázky. Proto ekonomická činnost osvobozená od defektů liberálně-tržního modelu je právě tím, co může vyvolat zájem a zavléct další společnosti a státy, a také nejvíce prozíravé direktoráty TNK, do projektu globalizace, alternativního západnímu.
Osvobození od defektů liberálně-tržního ekonomického modelu vyžaduje realizaci v praktické politice následujících principů:
• Organizace systému státního plánování biosférně-sociálně-ekonomického rozvoje na základě objektivních zákonitostí všech šesti kategorií dříve uvedených v kapitole 3.2. Opora na ně je prostředkem vyřešení jak vnitrosociálních problémů, tak i ekologických; jak v rámci jednoho státu, tak i v globálním měřítku.
• Vybudování trojúrovňového kreditně-finančního systému ve státě:
- první úroveň musí obsluhovat spotřebu domácností;