V aspektu profylaxe agrese proti Rusku na úrovni 6. priority zobecněných prostředků řízení / vedení války, je třeba dosáhnout globálního vedení ve vědecko-technickém pokroku. To vyžaduje masovou realizaci v předělně krátké době vědecko-implementačních cyklů, startujících v Rusku, a také i završení u nás vědecko-implementačních cyklů, které mají kořeny v zahraničí.
Projekty typu „Skolkovo“ atd. úkol dosažení vedení ve vědecko-technickém pokroku řešit nemohou, protože jejich iniciátoři nevědí, co je to vědecko-implementační cyklus a jak zabezpečit jejich masovou realizaci v krátké době. V důsledku toho takové projekty nepředpokládají záměrnou změnu kultury tak, aby se vědecko-implementační cykly rychle a bez překážek realizovaly „samo sebou“: to vyžaduje modifikaci kultury, chápanou jako informačně-algoritmický systém. Vzestup na úroveň lídra vědecko-technického pokroku je možný jen při splnění třech podmínek:
• všeobecné poznávatelně-metodologické gramotnosti, tj. každý absolvent školy a tím spíše univerzity má znát, jak pracuje psychika člověka v procesu vypracovávání nového vědění, a na tom základě rozvíjet svou osobní poznávatelně-tvůrčí kulturu;
• všeobecné gramotnosti v otázkách řízení, protože život civilizace je založen na kolektivní práci, a jí je třeba řídit a podporovat v kolektivní pracovní činnosti různorodé procesy samořízení, kterých se účastní tak či onak všichni;
• mravně-etické stejnorodosti společnosti, ve které je diktatura svědomí normou života.
Ta země, která jako první dosáhne všeobecné poznávatelně-metodologické a manažerské gramotnosti (tj. gramotnosti v otázkách řízení v širokém smyslu) pod vládou diktatury svědomí, je odsouzena stát se vůdcem civilizačního rozvoje lidstva.
A ačkoliv VP SSSR je proti kampaním a formálnosti, přesto v podmínkách ve světě a v zemi zformovaných okolností, Rusko potřebuje státní program ohledně likvidace metodologické negramotnosti a negramotnosti v otázkách řízení, na způsob toho programu, který byl uskutečněn v 20.-30. letech 20. století ve vztahu k neschopnosti většiny obyvatel číst a psát. Právě splnění toho programu zabezpečilo vítězství ve 2. světové válce a vyvedlo SSSR na úroveň „supervelmoci č.2“. Tento status byl ztracen v letech 1985 – 1991 právě v důsledku neřešení problémů zabezpečení všeobecné poznávatelně-metodologické gramotnosti a gramotnosti v otázkách řízení v po-stalinské době, v důsledku čehož SSSR, jsa zcela dostatečně (na tu dobu) vybaven na úrovni 6. priority zobecněných prostředků řízení / vedení války, a maje ekonomiku, vcházející do první desítky ohledně výroby na hlavu drtivé většiny životně a sociálně významné produkce (4. priorita zobecněných prostředků řízení), byl poražen Západem prostředky řízení / vedení války na vyšších prioritách (4. a vyšší).
Podobně dnes – na začátku 21. století – před Ruskem stojí řešení podobného problému negramotnosti, jen ne na úrovni zabezpeční přístupu širokých mas k zobecněným prostředkům řízení 3. priority, ale na úrovni zabezpečení přístupu širokých mas k zobecněným prostředkům řízení 1. priority, což odkrývá přístup k ovládání všeho součtu zobecněných prostředků řízení na základě objektivních zákonitostí bytí lidské společnosti dříve uvedených šesti kategorií.
Životu adekvátní alternativa neexistuje. Nová epocha vyžaduje nová řešení. Pokud budeme hledat řešení problémů současnosti a blízké budoucnosti v minulosti a porovnávat to s typy stroje psychiky, pak tupé vykonávání biorobota a stálá vnitrosociální válka démonů a „banderlogů“ (nositelů živočišného typu stroje psychiky) navzájem za „lepší místo pod sluncem“ znamená v perspektivě další porážku Ruska v konfrontaci s antiruskou korporací démonů-korporativců (kurátorů Západu) a jim podřízených tamních biorobotů a domácích „prozápadníků“ všech druhů. Rusko samozřejmě při takové variantě nezanikne, ale následky porážky takového druhu budou těžší, než následky porážky v „studené válce“ let 1945-1991.
6. Liberálně-schizofrenní Západ
Stabilita regionální civilizace Západu a její schopnost realizace potenciálu své agresivity v budoucnosti je v současné době podmíněna vnějšími (ve vztahu ke státům Západu) a vnitřními objektivními a subjektivními faktory.
Hlavní vnější objektivní faktor: pokud celé lidstvo začne žít podle současných standardů spotřeby „pokročilých“ zemí Západu, pak pro zabezpečení takového způsobu života bude globální civilizace potřebovat surovinové a energetické zdroje 5 a vícekrát překračující ty, které planeta Země může poskytnout bez narušení stability biosféry. Mezitím, pro intelektuálně nerozvinuté a lačné obyvatele ve většině zemí, nepatřící mezi „rozvinuté“, je způsob života „rozvinutých“ zemí, formovaný televizí, filmy, migranty a turisty, přitažlivý: žít tak, jako na Západě, je snem mnohých sociálních skupin v různých regionech planety.
Tj. pokud nebudou podniknuty žádné řídící kroky, uskutečnění globalizace pod nadvládou buržoazního liberalismu znamená garantovanou samolikvidaci současné globální civilizace v biosférně-sociální ekologické krizi. Je to otázka času. A Západ je lídrem na této cestě, právě díky ideologii buržoazního liberalismu.
Kromě toho, existuje i vnější subjektivní faktor. Tj. subjekty, které realizují nadstátní řízení v západním projektu globalizace, nemají důvod uspokojovat sny závistivců spotřebitelského statusu „rozvinutých“ států Západu, protože chápou nebezpečí neohraničené spotřeby jak pro sebe, tak i pro planetu. Právě z tohoto důvodu v polovině 19. století spustili marxistický projekt.
Za účelem utlumení usilování obdivovatelů „rozvinutých“ států Západu v jiných regionech planety, mají zájem zlikvidovat i v „rozvinutých“ zemích Západu defektní kulturu materiální spotřeby, zrozenou a podporovanou buržoazním liberalismem, ve které se bez užitku spotřebovávají přírodní a sociální zdroje: otázka je jen v tom, přežije-li ten proces likvidace obyvatelstvo států Západu nebo zda bude nepřijatelná kultura vykořeněna cestou genocidy jejích nositelů. To závisí na politických preferencích samotného Západu – jeho vládnoucí „elity“ a obyvatelstva.
Vnitřní faktory
Koncepce udržitelného rozvoje nezavazuje k ničemu ani jeden ze států (včetně států Západu) během 22 let od okamžiku svého ohlášení. Kromě toho:
• je nedokonalá a v některých aspektech lživá a chybná v důsledku toho, že její autoři se vyhnuli odpovědi na otázku "čím se skutečný člověk odlišuje od člena biologického druhu Homo sapiens, který se jím nestal?";
• je vyjádřena v množství různých dokumentů, v důsledku čehož ji v celku nikdo z politiků nezná, a její neznalost není v žádné zemi na světě, která sama sebe považuje za skutečnou demokracii, důvodem pro to, aby byl někdo z poslanců nebo činitelů odvolán.
Příčina nerealizovatelnosti Koncepce udržitelného rozvoje spočívá v tom, že v liberálně-buržoazní kultuře Západu, byznys-moc pod sebe dostala státnost, v důsledku čehož ne byznys slouží politice státu, ale politika státu slouží byznysu (v první řadě TNK), který je, mimo všeho dalšího, orientován na dosažení největšího zisku bez ohledu na cokoliv, včetně vytváření problémů žijícím a budoucím generacím. A řešení problémů znamená dodatečné náklady, které je přáním minimalizovat. Pokud se to nepodaří udělat v jedné zemi, kvůli nezkorumpovanosti jejích politiků, pak se zařídí státní převrat nebo se byznys přesunuje do poddajnější země a ve výchozí zemi roste nezaměstnanost a zhoršují se další sociální problémy. Toto je norma globalizace na základě idejí buržoazního liberalismu.