Měl jsem štěstí, že nejslavnější událost a pocta, která se ze všech hotelů a restaurací může stát jen jednomu a jedné, že ta se stala hotelu Paříž. Zjistilo se, že na Hradě prezident nemá zlaté příbory, protože návštěva, která do Prahy přijela na takzvanou oficielní návštěvu, si potrpěla na zlato. Vrchní komorník prezidenta a sám pan kancléř jednali, zda by se nedaly vypůjčit zlaté příbory od soukromníků nebo zda by je nepůjčil kníže Švarcenberk nebo Lobkowicz. Ale ukázalo se, že ti šlechtici příbory mají, ale ne tolik, a pak, všude byly iniciály a vyražené do rukojetí lžic a nožů znaky arcivévodských roun, kam ty rody patřily. Jediný, kdo by mohl zapůjčit panu prezidentovi zlaté příbory, byl kníže Thurn-Taxis, ale ten by byl pro ně musel poslat do Regensburku, kde loni byly na svatbě člena tohoto bohatého rodu, který v Regensburku měl nejen svoje hotely, nejen svoje ulice, ale i celé čtvrti, a dokonce svoji banku. A tak všichni uchazeči odpadli a nakonec sám pan kancléř přijel k nám, a když odcházel od šéfa, tak byl kancléř rozzloben, a to bylo dobré znamení, to všechno, aniž by věděl, vyčetl pan Skřivánek, ten, který obsluhoval anglického krále, a z obličeje pana kancléře a potom z tváře pana Brandejse, kterýmu patřil hotel Paříž, se dozvěděl, že šéf odmítl půjčit svoje zlaté příbory, a když, tak aby hostina byla tady, u nás, a že teprve pak svoje zlaté nože a vidličky a lžíce a lžičenky vyjme ze svého sejfu. A tak jsem se dozvěděl a skoro jsem padl, že náš hotel má zlaté příbory pro tři sta dvacet pět lidí…, a taky ano, na Hradě se rozhodli, že pro vzácného hosta z Afriky a jeho suitu bude slavnostní oběd tady u nás. A celý hotel se začal uklízet, přišly skupiny ženských s kbelíky a hadříky, a čistily nejen podlahy, ale i stěny a stropy, a všechny lustry, a hotel se svítil a třpytil a pak nastal ten den, kdy měl přijet a ubytovat se u nás habešský císař se svým průvodem, celý den nákladní auto skupovávalo po pražských květinářstvích všechny růže a asparágusy a orchideje, ale v poslední chvíli přijel zase sám pan kancléř Hradu a odřekl ubytování, ale potvrdil ten slavný oběd, ale šéfovi to bylo jedno, protože všechny náklady, které učinil s ubytováním, si započítal, i ten úklid, a tak jsme se připravovali na ten slavnostní oběd pro tři sta lidí, vypůjčili jsme si číšníky a vrchní z hotelu Steiner, a na ten den zavřel svůj hotel pan Šroubek a půjčil nám číšníky svoje, a taky z Hradu přišli detektivové, ti, kteří se mnou vezli Bambino di Praga, a přivezli s sebou tři uniformy kuchařů a dva fraky pro číšníky a hned se převlékli, aby se trénovali a očíhli kuchyni, aby někdo neotrávil císaře, a číšníci zase prozkoumali restaurační místnosti, odkud bude nejlíp hlídat císaře, ale když vrchní kuchař s kancléřem a panem Brandejsem sestavovali jídelní lístek pro tři sta hostů, celých šest hodin na tom jídelním lístku pracovali a pan Brandejs pak dal svoje lednice zavést padesáti telecími kýtami, šesti kravami na polévku, třemi hříbaty na bifteky a jednoho valacha na omáčku, šedesáti prasátky ne větší váhy než šedesát kilogramů, deseti selátky, třemi sty kuřaty, nepočítaje srnce a dva jeleny s panem vrchním Skřivánkem jsem poprvně sestoupil do našich sklepů a sklepmistr znovu pod kontrolou vrchního přepočítal zásoby vín a koňaků a jiných destilátů…, zhrozil jsem se, to byl sklep tak zásobený, jako bychom byli nějaká firma Oplt, velkoobchod víny a kořalkami, poprvně jsem viděl celou stěnu s trčícími láhvemi Heinkel Trocken, a šumivých šampusů od Veuve Clicot až po firmu Weinhardt z Koblence, celé stěny Martelů a Hennessy koňaků, stovky lahví všech možných značek skotských whisky, ale také jsem viděl vzácná vína moselská a rýnská, a naše bzenecká z Moravy a česká z Mělníka a Žernosek, a pan vrchní Skřivánek, když kráčel ze sklepa do sklepa, vždycky pohladil hrdla lahví, tak pěkně je pohladil, jako by byl alkoholik, ač vlastně nikdy alkohol nepil, já jsem nikdy neviděl, že by pan Skřivánek pil, a také ve sklepě mi došlo, že jsem neviděl, aby si vrchní Skřivánek někdy sednul, vždycky stál, zapálil si cigaretu, ale pořád stál, a on se na mne v tom sklepě podíval a přečetl to ze mne, nač myslím, musel to uhádnout, protože zničehonic řekl, pamatuj si, že když chceš být dobrý vrchní, tak si nesmíš sednout, protože pak by se ti tak rozbolely nohy a šichta by byla pro tebe peklo… A tak sklepmistr za námi zhášel, a zase jsme vyšli ze sklepů, ale ten samý den přišla zpráva, že habešský císař má s sebou svoje kuchaře a právě u nás, a právě proto, že máme zlaté příbory, tak jako v Habeši je má on, jeho kuchaři že budou dělat habešskou specialitu… A den před tím, než se měla hostina konat, přijeli ti kuchaři, byli černí a leskli se, ale bylo jim zima, byli tři a byl s nimi tlumočník, a naši kuchaři jim měli dělat pomocníky, ale šéfkuchař odvázal zástěru a odešel ten den pryč, trucoval, byl uražen, avšak ti kuchaři z Habeše, ti začali vařit několik set vajec natvrdo a smáli se a zubili se, a pak zase přivezli dvacet krocanů a začali je píct v našich troubách a do velikých mis rozdělali nějaké nádivky, ke kterým potřebovali třicet košů housek, a zase plné hrsti koření a petrželky přivezli na káře, a naši kuchaři jim to nasekali a všichni jsme byli zvědaví, co budou dělat ti černí hoši, taky se jim stalo, že dostávali žízeň, a tak jsme jim nosili plzeňské pivo, a oni si libovali a za to nám dávali zavdat jejich likér, z nějakých trav to bylo a bylo to děsně opojné a vonělo to pepřem a mletým novým kořením, ale pak jsme se polekali, protože si dali přivézt dvě antilopy, které už byly vyvržené, rychle je stáhli, koupili je v zoologické zahradě, a ty největší kastroly, co jsme měli, tak na těch ty antilopy pekli, házeli celé kostky másla pod ně, sypali z pytlíků to svoje koření, všechna okna jsme museli mít otevřená, tolik páry tu bylo, pak do těch antilop vkládali ty napolo pečené krocany s nádivkou, volné místo vyplnili stovkami vajec natvrdo a pekli to současně, ale potom se celý hotel skoro zhroutil, sám šéf se polekal, protože na tohle nebyl připraven, kuchaři přivezli před hotel živého velblouda a chtěli ho porazit, ale toho jsme se báli, ale tlumočník uprosil pana Brandejse, a tak přišli novináři a ti způsobili, že náš hotel se stal středem pozornosti tisku, tak svázali toho velblouda, který jasně a zřetelně mečel, nééé, nééé, jakože aby ho nepodřezávali, ale jeden kuchař ho podřízl košeráckým nožem a dvůr byl plný krve a už za nohy stoupal velbloud na kladku, drali se nožema pro jeho droby a pak celého toho velblouda bez noh vykostili, zrovna tak jako ty antilopy, a přivezli celé tři vozy dříví, a šéf musel přivolat hasiče, a ti se stříkačkou připravení se dívali, jak ti kuchaři rychle rozdělali oheň, veliký oheň, jako se dělá dřevěné uhlí, a na tom ohni na třínožce, když oheň odešel a zůstalo řežavé uhlí, otáčeli špízem a opékali celého toho velblouda, a když byli skoro hotovi, tak do toho velblouda dali ty dvě antilopy, ve kterých byli krocani jako nádivka, a v těch už byla taky nádivka a taky ryby, a volné místo vyfutrovali vařenými vajíčky a pořád sypali to svoje koření a pili pivo, protože jim bylo pořád zima i u toho ohně, tak jako pivovarští kočí, kteří v zimě, aby se ohřáli, pijí studené pivo. A tihle černí kuchaři, když bylo prostřeno pro tři sta hostí a auta už je začala svážet a vrátní otevírali limuzíny, tak tihle černoši stačili na dvoře nejen upéct selata a berany, ale v kotlích stačili uvařit polévky z tolika masa, že šéf nelitoval, že nakoupil tolik zásob…, a potom přijel sám Hailé Selasié v doprovodu ministerského předsedy a všichni naši generálové, a všichni potentáti habešských vojsk, všichni byli ověšeni řády, ale císař přijel a tak si nás všechny získal, byl jen v takové bílé uniformě, bez řádů, jen tak nalehko, jen měl na prstě velký prsten, ale jeho členové vlády nebo nějací atamani těch jeho kmenů, ti byli v pestrých přehozech, a někteří měli s sebou veliké meče, ale jak usedali, tak bylo vidět, že mají chování, byli tak nenucení, ve všech sálech hotelu Paříž bylo prostřeno a u každého talíře se třpytil zlatý příbor, sady vidliček a nožů a lžičenek, a pak byl Hailé přivítán srdečně ministerským předsedou, Hailé hovořil, jako by štěkal, a tlumočník překládal, že císař habešský si dovoluje pozvat hosty na habešský oběd…, a ten jeden v kartonových šatech, tlustá figura, obtočená deseti metry sukna, zatleskala, a my jsme roznášeli předkrmy, které černí kuchaři připravili v naší kuchyni, studené telecí s černou omáčkou, jen jsem olízl prstem ukáplou tu majdu a zakuckal jsem se, tak to byl silný extrakt, a poprvně jsem viděl, jak číšníci, když zastrčili elegantně talířky, jak se zvedly naše zlaté vidličky, tři sta zlatých vidliček a nožů se blyštělo sály restauračních místností…, a vrchní dal znamení a dal nalívat sklenky bílého moselského vína, a nastala moje chvíle; protože jak jsem viděl, zapomenuli nalít vína samotnému císaři, vzal jsem láhev do ubrousku, a ani jsem nevěděl, co mi to napadlo, když jsem přistoupil k císaři, přiklekl jsem na jedno koleno jako ministrant, uklonil jsem se, ale když jsem vstal, tak všichni se na mne dívali a císař mi na čelo, vlastně do čela vtiskl kříž, tak mi prstem požehnal, a já jsem mu nalíval…, a za mnou stál vrchní hotelu Šroubek, který to zapomenul, a já jsem trnul, co jsem to vyvedl, a hledal jsme očima vrchního pana Skřivánka, a viděl jsem, že přikývl, že měl z toho radost, že já jsem byl tak pozorný…, a já jsem odložil láhev a díval jsem se, jak pomalu císař jí, jen tak omočil ve šťávě kousek studeného masa, a jako by jen ochutnal, přikývl a zvolna žvýkal a dal vidličku křížem na znamení, že už má dost…, upil trochu vína a dlouze si utíral vousy ubrouskem…, a pak se nosila ta polévka, a zase ti černí kuchaři byli tak hbití, snad proto jim bylo pořád zima a že pili pivo, ani jsme nestačili nastavovat šálky na polévku, tak rychle jednu sběračku za druhou, že i detektivové, přestrojení za kuchaře, se tomu divili, a taky bych to zapomněl, taky se ti tajní nechali vyfotografovat s černými kuchaři na památku, a zatím naši kuchaři na dvoře zvolna nad řežavými uhlíky otáčeli tím plněným velbloudem, kterého pomazávali mašlovačkou udělanou z víchy máty, kterou namáčeli v pivě, to vymysleli ti černí kuchaři, hlavní kuchař, když přišel na to mašlování, se radoval a řekl, jak přeložil tlumočník, že za to asi mohou kuchaři očekávat řád Marie Terezie, a pak po tom chodu spadla ze všech kuchařů a služek a vrchních a pinglů a číšníků tíseň, protože ti černí to všechno zvládli, ač pořád do sebe lili pivo…, a já jsem byl vyznamenán, že já jsem od samého císaře, jak mi řekl tlumočník, byl vybrán, abych dál podával jídlo a pití císaři, a já jsem pokaždé ve fraku poklekl na jedno koleno, a pak jsem podal a pak zase ustoupil a dával pozor, abych včas na znamení dolil nebo vzal talíř, ale císař jedl tak málo, jen tak si umazal ústa, jen jako vrchní ochutnávač přivoněl, maličko pojedl a usrkl vína, aby dál se bavil s ministerským předsedou, a hosté se čím dál víc vzdalovali v pořadí a hodnosti od toho, který tuhle hostinu dával, ti jedli a pili čím dál víc a hltavěji, až tam u stolů na samém konci a v přístěncích nebo ve vedlejších místnostech, tam jedli tak, že pořád jako by měli hlad, a tedy jedli housky, dokonce jeden host jedl a snědl ze tří květináčů solí a pepřem posypané květy bramboříků…, a detektivové stáli na rozích a úhlech místností ve fracích jako číšníci se servítky přehozenými přes ohnuté paže a dávali pozor, aby někdo neukradl nějaký náš zlatý příbor…, a tak se blížil vrchol oběda, černí kuchaři brousili dlouhé šavle, takové košeráky, pak dva černoši ten špíz zvedli na ramena, třetí utřel věchýtky máty peprné břicho velblouda a vešli do restauračních místností…, a prošli sálem a přístěnkem a císař se zvedl a rukou ukazoval na pečeného velblouda a tlumočník překládal, že to je specialita africká a arabská…, maličká pozornost habešského císaře…, a dva pomocníci přinesli doprostředka hotelu dva vály na prasečí zabíjačku, dali je k sobě, a dvěma kramlemi je sbili… a na tenhle obrovský stůl položili toho velblouda a přinesli nože a dlouhými řezy přeřízli velblouda na půlku a tu půlku na další půlku a ohromná vůně se linula a neustále v každém tom řezu byl kousek velblouda a antilopy a v té antilopě krocan a v tom krocanu ryby a nádivka a spečené věnce vařených vajec… a číšníci nastavovali talíře a podávali od císaře postupně toho pečeného velblouda a já jsem poklekl a císař mi pokynul očima a já jsem mu podal to jejich národní jídlo…, které muselo být výborné, protože všichni hosté ztichli, a bylo slyšet jen to, co bylo krásné na pohled, cinkot našich zlatých vidliček a nožů…, a pak se stalo, co ještě nám a mně, a snad ani panu vrchnímu Skřivánkovi, se nestalo, nejdřív nějaký vládní rada, známý labužník, tak byl nadšen tím jídlem, tím velbloudem, že vstal a začal křičet, tak křičel a v obličeji vyzařoval nejvyšší nadšení, ale jak mu tak chutnalo, tak i to mu bylo málo, ta grimasa, začal jakoby cvičit, jako o sletě, a pak se bil v prsa, a zase si vzal kousek omočený v omáčce, a teď to jídlo na něj působilo tak, že i ti černí kuchaři stáli s těmi košeráky a dívali se na císaře, ale císař byl na to asi zvyklý jen se usmíval, tedy usmívali se i černí kuchaři, usmívali se a pokyvovali hlavami a ti náčelníci zabalený do vzácných látek se vzorky, jako mívala babička na zástěrách nebo pestrých dykytových látkách, a ten vládní rada se neudržel a vyběhl a křičel na chodbě a zase přiběhl a vzal si ještě jednou na vidličku a to byl vrchol, protože utíkal a křičel, utíkal až před hotel a tam volal a tančil a jásal a bil se v prsa a zase vběhl nazpátek a v jeho hlase byl zpěv a v jeho nohách tanec díkůvzdání za tak dobře upraveného nadívaného velblouda, a zničehonic se poklonil těm třem kuchařům, hluboko, nejdřív po rusku až po pás se klaněl a potom až k zemi. Druhý jedlík, nějaký generál na penzi, ten zase se díval jen na strop a vydával dlouhý tesklivý tón, takové dlouhé slastné kvičení, které v kadencích stoupalo, jak si vzal další sousto, jak žvýkal a kvičel a kníkal a kousal masíčko, a když si dal hlt žernoseckého ryzlinku, tak se vztyčil a kňučel, že i černí kuchaři to pochopili a radostně volali, jes, jes, samba, jes! A to potom asi bylo příčinou, proč se nálada natolik zvedla, že ministerský předseda si podal ruce s císařem a vběhli fotografové a všechno se fotografovalo, neustále třaskalo prudké světlo a v jeho bengálské záři si tiskli naši a habešští představitelé ruce…