A tak se stalo neuvěřitelné zase jednou skutkem, to už jsem nebyl v Košíčku, před rokem jsem tam byl naposledy, taky jsem se tak loučil, taky jsem tak mával, než se kočár přesunul přes kopečky, taky jsem si zaplakal a dráhou jsem pak jel do nového působiště. Ty vzácné známky jsem měl v docela obyčejném kufříku s jídlem, v takovém vulkánovém kufru, který jsem našel pohozený, protože jen jsem porovnal z katalogu, ze Zumsteina, hodnotu některých známek, hned jsem věděl, že už nebudu potřebovat pokládat svůj pokoj stokorunami, že i kdybych si ze stokorun udělal tapety, i kdybych si je nalípal na strop a v předsíni a na záchodě, i v kuchyni, celý byt vylepený zelenými kachlíčky stokorun, tak nic se nemohlo rovnat sumě, kterou jednou stržím za tyhle známky, jen za ty čtyři známky podle Zumsteinu bych dostal tolik, že bych byl milionářem, a tak jsem v duchu počítal, jak se jednou vrátím, Němci už mají prohranou válku, tedy konec bude co nevidět, protože jak každý vysoký důstojník kamkoliv vstoupil, přečetl jsem z jeho tváře celou situaci, moje noviny a zprávy z bojišť jsem četl v těch obličejích, i kdyby si byli dali na oči blýskající monokly, přesto bych to poznal, i kdyby si vzali černé brýle, viděl jsem jasně, jak to dopadne, i kdyby si natáhli přes obličej kuklu jako černé masky, podle chůze bych uhádl z toho generálského držení a chování, jaká je situace na bojišti…, a tak jsem chodil po peronu a přišlo mi podívat se na sebe do zrcadla, a jak jsem se na sebe podíval, tak jsem najednou viděl sebe sama jako cizího člověka, jako ty všechny Němce ze všech krajů a odstínů povolání a nemocí a zálib, a které jsem, protože jsem obsluhoval habešského císaře, uhádnul, protože jsem koneckonců byl školen panem vrchním Skřivánkem, který obsluhoval anglického krále, a tak jsem se na sebe podíval, a úhlem toho pronikavého pohledu jsem viděl sám sebe přesně tak, jak jsem sebe neviděl, jako sokola, který – když popravovali české vlastence, tak se dával prohlížet nacistickými doktory zda budu schopen obcovat s německou učitelkou tělocviku, a zatímco Němci vyvolali válku s Ruskem, já jsem měl svatbu a zpíval jsem Die Reihen dicht geschlossen, a zatímco doma lidé trpěli, tak já se mám dobře v německých hotelích a hotýlcích, kde posluhuji německé armádě a eseswaffe, a jak válka skončí, tak jako tak nemohu už nikdy nazpátek do Prahy, viděl jsem, jak mne někde ne věší, ale jak já sám sebe věším na první lucernu, jak sám sobě v nejlepším případě dávám deset let i více…, a tak jsem stál a díval se v jitřním nádraží, docela prázdném, sám na sebe jako na hosta, který mi jde vstříc a který se mi pak bude vzdalovat, ale já, který jsem obsluhoval habešského císaře, já jsem odsouzen i k pravdě, a tak jak jsem se zvědavě kochal utrpením a diskrétnostmi cizích lidí, tak teď zrovna tou samou metodou se dívám na sebe a je mi z toho pohledu špatně, obzvláště když ten můj sen stát se milionářem a ukázat Praze a těm hoteliérům, že já jsem jedním z nich a nejen nějakým, ale možná i nad nimi, a že jen a jen na mně teďka záleží, co udělám, abych se mohl vrátit domů a koupit ten největší hotel a rovnat se jak Šroubkovi, tak panu Brandejsovi, těm sokolům, kteří mne přezírali a se kterými lze mluvit jen z pozice síly, z pozice toho mého kufříku, ve kterém jen za čtyři známky, které Líza ukořistila ve Varšavě nebo někde v Lemberku, si koupím hotel…, hotel Ditie…, Dítě…, anebo abych koupil něco v Rakousích nebo ve Švýcarsku? radil jsem se se svým obrazem v zrcadle, a za mnou tiše přijížděla vlaková rychlíková souprava, vojenský lazaret z fronty…, a když zastavil, viděl jsem v zrcadle zatažené rolety, a teď se jedna roleta zvedla, ruka držící šňůrku ji pustila a na posteli ležela žena v ženském nočním prádle, zívala, až si vyvracela sanici, a protírala si oči, a když si je protřela, dívala se ospalýma očima, kde to zastavil ten vlak? A já jsem se díval a ona se dívala na mne a byla to Líza, moje žena, viděl jsem, jak vyskočila a míhala se plotem oddělení, a vyběhla tak, jak byla, a než jsem se nadál, tak mi visela na krku a líbala mne jako za svobodna a já, který jsem obsluhoval habešského císaře, jsem viděl, že se změnila, tak jako se změnili všichni ti důstojníci, kteří přijeli z fronty a v Košíčku strávili příjemný týden s manželkou nebo s milenkou, a Líza zrovna tak musela vidět a zažít neuvěřitelné věci, které se ale staly skutkem…, a byla to zase ta učitelka tělocviku, vezla vojenský transport mrzáků tam, kam jsem jel i já, do Chomutova, do vojenského lazaretu u jezera, a já jsem jen nastoupil s tím kufříkem, a pak se vlak rozejel a já jsem vešel do kupé k Líze, a když jsem jí vysvlékal košili za zataženými záclonkami a zamčenými dveřmi, chvěla se tak jako za svobodna, protože ta válka ji asi učinila svobodnou, pokornou, na oplátku zase vysvlékala ona mne a nazí jsme si leželi v náručí, a nechala se ode mne líbat na břicho, a vůbec všechno v rytmu jízdy vlaku a pohybujících a dotýkajících se a na kupluncích pérujících náraznících…
A na nádraží v Chomutově už čekaly sanitky a vozy a celé autobusy, takové pojízdné nemocnice na šesti pneumatikách, a já jsem neposlechl Lízu a stál jsem na konci vyklizeného peronu, nechali mne tady jen proto, že jsem vystoupil s Lízou, která se hlásila veliteli nádraží, a pak vykládali to, co přivezl tenhle vlak z fronty, čerstvé a transportu schopné mrzáky, všechny ty, kteří nemohli chodit, s amputovanýma nohama jednou nebo oběma, a všechny ty vojáky naskládali do těch aut a transportů, plný peron mrzáků, a když jsem se na ně díval, tak jsem nepoznal, ale věděl jsem, že to jsou všichni ti, kteří jako by byli připouštěni v tom městečku nad Děčínem, všichni ti, kteří se jako by loučili v Košíčku, a tohle, to je ten poslední obraz jejich komedie, divadla, biografu. A já jsem s prvním transportem odejel tam, kam jsem byl určen, do kantýny vojenské nemocnice, s kufříčkem na klíně, zatímco kožený kufr jsem hodil na střechu do zahrádky mezi vojenské tlumoky a rance. Ten den jsem se jen prošel krajinou a lágrem, který se táhnul na úpatí kopečku, takového třešňového a višňového sadu, které sestupovaly až do kamencového jezera, které se ještě teď podobalo jezeru Genezaretskému nebo svaté řece Ganges, protože zřízenci na dlouhých molech odváželi mrzáky s hnijícími ranami po amputacích do toho jezera, ve kterém nebylo jediného hmyzu, jediné rybky, vůbec všechno v té vodě uhynulo a už nikdy, dokud voda bude vyvěrat z toho kamencového lomu, nikdy se tady neobjeví život, tak tady v tom leželi ti mrzáci, ti, kteří už byli lehce vyhojení, zvolna plavali, chyběla jim jedna noha nebo obě pod koleny, někteří neměli vůbec nohy, tak jen ty trupy jako žáby pohybovaly rukama ve vodě, kde jim z modrého jezera vyčnívaly hlavy, vypadalo to jako v těch bazénech nad Děčínem, byli to zase ti fešáci, avšak když už doplavali, když si pobyli tak dlouho v jezeře, jak jim nařídil lékař, tak se přitahovali rukama a tak se vyplazili na břeh jako želvy, a zůstali ležet a čekali, až je zřízenci uloží do koupacích plášťů a teplých dek, a zvolna jich celé stovky, jednoho za druhým do sbíhajících se paprskovitých mol svezou na hlavní plató před restaurací, kde hrála dámská kapela a podávalo se jídlo… Mne nejvíc dojímalo oddělení s uskřípnutými míchami, ti, kteří tahali za sebou celý spodek těla, vypadali jak na souši, tak ve vodě jako mořské panny, a potom beznozí, tak měli maličký trup, že vypadali, jako by hlavy byly rovnou na nohách, ovšem tihleti rádi hráli ping-pong, měli takové skládací chromované vozejčky, se kterými se dovedli tak rychle pohybovat, že hráli i fotbal, jenže místo nohou používali rukou, vlastně handbal, a vůbec, jen trošku okřáli, tak jednonozí a bezrucí a s ohořelými hlavami, všichni měli hroznou chuť do života, hrávali fotbal a ping-pong a ten handbal až do setmění, troubíval jsem na ně trumpetou, takovou večerkou jsem je svolával k večeři, a všichni, když přijeli na těch vozíčcích nebo se přivlekli o berlích, všichni zářili zdravím, protože tady v tomhle oddělení, kde jsem já podával jídla, tak tady byly už takzvané rehabilitace, zatímco ve třech ostatních odděleních dávali lékaři raněné z fronty operacemi a pak elektřinou a iontoforézou dohromady… A já jsem z těch mrzáků někdy míval opačné vidění, tak jak jsem pořád vidíval ty údy, o které přišli, stávalo se mi, že jsem ty chybějící údy viděl a ty skutečné mi mizely, takže jsem se lekal, co to vlastně vidím? A pak jsem si vždycky položil prst na čelo a řekl jsem si, proč to tak vidíš? Protože jsi obsluhoval habešského císaře, protože jsi byl školen vrchním Skřivánkem, který obsluhoval anglického krále. Jednou týdně jsme s Lízou jezdili za synáčkem do Chebu do hotelu U města Amsterodamu… Líza se teď zase vrátila k svému plavání a to bylo její, pořád se ráchala v tom jezeře a od plavání byla tak tuhá a krásná jako bronzová socha, že jsem se nemohl dočkat, až budeme spolu, a Líza bude chodit stavením nahá, stáhli jsme záclony a ostatně, Líza se vůbec změnila. Koupila si knihu od nějakého říšského sportovce Fouré nebo Fuké a tam byl kult nahého těla, a protože Líza měla krásné tělo, tak se dala k nudistům, aniž by u nich byla, ráno mi podala kávu jen tak v sukni, někdy přišla i nahá, a když se na mne podívala, spokojeně kývla a usmála se, protože v mých očích viděla, že se mi líbí, a že je tedy krásná… Ale s tím Siegfriedem, synáčkem, bylo trápení, první věc, kterou dostal do ruky, každou zahodil, až jednou, když lezl po podlaze Města Amsterodamu, tak vzal kladívko a dědoušek mu podal z legrace hřebík, a ten chlapec nasadil hřebík a jednou ranou jej zarazil do podlahy…, a pak ten chlapeček, zatímco ostatní si hráli se štěrchátky a medvídky, zatímco jiné děti už běhaly, tak Siegfried lezl po podlaze a tak dlouho řval, až dostal kladívko a hřebíky a sázel je do podlahy jedna radost, a zatímco ostatní děti už začínaly žvatlat, tak náš synáček nejenže nechodil, ale neřekl ani mama, jen se třásl na kladivo a hřebíky, a dokud byl vzhůru, tak se Město Amsterodam otřásalo ranami kladiva a podlaha byla plná zaražených hřebíků, a z toho měl tak vyspělou pravačku, že už z dálky bylo vidět tu silnou paži…, a když jsme byli na návštěvě, tak pokaždé jsem to nevydržel, ostatně synáček mne ani svoji matku nepoznal, po ničem nevolal než po tom, co mu zase dali, kladívko a hřebíky, a hřebíky byly na poukazy a na lístky nebo načerno, musel jsem potom shánět hřebíky, kde se dalo, a synáček ranami zabíjel šesticentimetrové hřebíky do podlahy a po každé té ráně jsem se chytil za hlavu, protože jsem hned poprvně na tom svém dítěti poznal, na tom hostovi, který je mým synkem, že to je a bude kretén, a že zatímco ostatní děti jeho věku půjdou do školy, tak Siegfried začne chodit, a zatímco ostatní vyjdou školu, tak se Siegfried naučí jakžtakž číst, a zatímco ostatní se už ožení, tak Siegfried bude se učit znát hodiny, a přinese noviny a bude doma, protože bude k nepotřebě, jedině že by přibíjel hřebíky…, tak jsem se díval na svého synka a při každé návštěvě jsem viděl podlahu dalšího pokoje naskrz probitou hřebíky, usuzoval jsem správně i dál, protože jsem se na našeho chlapce nedíval jako na svého syna, ale jako na hosta…, avšak ten posedlý chlapec těmi hřebíky vbíjenými do podlahy, to nebylo jen tak, ono to dostávalo jinačí smysl, ty jeho hřebíky vháněné do prken podlahy kladivem, zatímco všichni, když houkal nálet a utíkali do krytů, tak Siegfried se z toho radoval a zářil, zatímco ostatní děti měly v kalhotkách, tak Siegfried tleskal ručkama a smál se a najednou byl tak krásný, jako by od něj odešel ten psotníček a ta mázdra z mozkové kůry, a zatímco padaly bomby, Siegfried vbíjel hřebík za hřebíkem do prkna, které mu s sebou brali do sklepa, a řičel smíchem… A já, který jsem obsluhoval habešského císaře, jsem se radoval z toho, že můj synáček je sice blbý, ale zase ne tak, aby byl schopen věštit budoucnost všech německých měst, o kterých jsem věděl, že všechna přesně skončí tak jako podlahy pokojů hotelu, koupil jsem tři kila hřebíků a Siegfried je dopoledne vbíjel do podlahy kuchyně a odpoledne, když vbíjel hřeby do pokojový podlahy, já jsem pracně vytahoval hřebíky z kuchyně a radoval jsem se v duchu, jak letecké koberce maršála Teddera zrovna tak vbijí do země pumy přesně podle plánu, protože můj chlapec vbíjel hřebíky přesně podle přímek a do pravého úhlu…, slovanská krev zase zvítězila a já jsem byl na chlapce pyšný, protože sice ještě nemluvil, ale už začal chodit, ale pořád jako Bivoj, s kladívkem v pevné ruce…