Když jsem se druhý den vrátil do Chomutova, už jsem byl propuštěn, už dostali zprávu a pouhé podezření stačilo, abych si sbalil kufry, a taky jsem našel dopis, že Líza odjela za Siegfriedem k dědečkovi do Chebu k Městu Amsterodamu, abych přijel za nimi, kufříček že vzala s sebou. A tak jsem se svezl autem až před samý Cheb, kde jsem musel počkat, protože byl hlášený nálet na Cheb a Aš, a jak jsem tak ležel s vojáky v příkopě, slyšel jsem dunění, takové blížící se pravidelné a rytmické pracování jakéhosi stroje, že se mi objevil, skoro zjevil můj synáček, viděl jsem jej, jak každý den a tak jistě i dneska, protože jsem mu nakoupil pět kilogramů osmicoulových hřebíků, jak rytmicky a pravidelně popolízá a mocnými údery kladiva na jeden ráz zabíjí do podlahy hřebík vedle hřebíku s takovým nadšením, jako by sázel nějaké ředkvičky nebo hustě sázený špenát… A pak, když přešel nálet, nastoupil jsem do vojenského auta, a když jsme se blížili k Chebu, přicházeli z něj zpívající lidé, staří Němci, kteří zpívali nějaké písničky, veselé ale to byly písně, asi se z toho, co viděli, zbláznili nebo pomátli, nebo to bylo jejich zvykem, na neštěstí si zpívat veselou písničku, a pak už nám šel vstříc prach a zlatý kouř, a viděli jsme i mrtvé v příkopech, a začaly ulice s hořícími domy sanitní oddíly vytahovaly polozasypané, a sanitní sestry klečely a obvazovaly hlavy a ruce, a ze všech stran se ozýval sten a nářek, a já jsem myslil na to, jak jsem tudy projížděl v kočáře a autech na svatbu, a jak všichni byli opojeni vítězstvím nad Francií a Polskem, a viděl jsem ty červené hákové vlajky ohněm mlsané, hořely ty vlajky a prapory s praskotem, jako by si oheň na nich obzvláště pochutnával, oheň stoupající červeným suknem vzhůru a černým koncem se zatáčející jako ocas mořského koníčka…, a pak jsem stál před hořící a strženou stěnou hotelu U města Amsterodamu…, a jak táhl lehký větřík, odvával béžová mračna kouře a prachu, a já viděl v posledním patře, jak můj synáček tam sedí a dál bere hřebíky, mocnými údery je zaráží do podlahy, zdaleka jsem viděl, jak už má silnou pravačku, dokonce z něj nebylo nic než silné zápěstí a tenisový loket a pohybující se biceps, který jednou ranou zarážel do podlahy dál hřebíky, jako by nepadaly pumy, jako by se nic na světě nestalo… A tak se stalo, že druhý den, když se lidé vrátili a vyšli z úkrytů, že nepřišla Líza, moje žena, říkali, že asi zůstala někde na dvoře, a já jsem se ptal po malinkém odřeném kufříku, řekli mi, že jej Líza měla pořád u sebe…, a tak jsem vzal krumpáč a hledal jsem celý den na dvoře, pak druhý den jsem dal synáčkovi těch pět kilogramů hřebíků a ten si vesele je vbíjel do podlahy, zatímco já jsem hledal svoji ženu a jeho maminku, až třetí den jsem narazil na její boty, pomalu, zatímco Siegfried křičel a plakal, že nemá hřebíky, a nikdo mu je nepřinášel, tak tloukl kladivem aspoň do hlaviček hřebů už zaražených, já jsem zvolna dostával z rumiště a sutin svoji Lízu, a když jsem přišel do polovičky jejího těla, viděl jsem, jak stočená do klubíčka svým tělem chránila vulkánový kufřík, který jsem nejdříve pečlivě ukryl a pak jsem vyhrabal celou svoji ženu, ale bez hlavy. Průvan vzduchu jí utrhl hlavu, kterou jsme pak hledali ještě dva dny, zatímco synáček dál bil kladivem a vbíjel hlavičky hřebíků do podlahy a do mé hlavy. Tak čtvrtý den jsem vzal kufříček a nerozloučil jsem se a odcházel, a za mnou slábly údery kladiva a vbíjených hřebíků, ty rány, které jsem slyšel pak skoro celý život, protože toho večera si měl přijet spolek pro pomatené děti pro mého synáčka Siegfrieda, zatímco Lízu jsme pochovali ve společném hrobě, s hlavou sice jakoby, ale byl to jen na trup namotaný šál, aby si lidé nemysleli bůhvíco…, ač kvůli té hlavě jsem překopal celý dvůr.
Stačí vám to? Tím dneska končím.
– kterak jsem se stal milionářem
Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.
Ten kufříček se vzácnými poštovními známkami mi přinesl štěstí. Ne hned, ale až pak, protože po skončení války jsem dostal malý dekret, i když jsem dal adresu toho velitele gestapa, toho, který byl vrahem tolika lidí a utekl a schoval se někde v Tyrolích, a já jsem v Chebu od svého tchána vyzvěděl místo jeho pobytu, a Zdeněk dostal povolení od amerických úřadů a autem s dvěma vojáky si vyjel pro něj, zastihli jej, jak sekal louku přestrojen v tyrolské kalhoty a košili, a nechal si narůst plnovous. I kdybych jej zatkl já, přesto mne sokolové z Prahy dostali do kriminálu, ne za to, že jsem si vzal Němku, ale za to, že jsem v době, kdy popravovali tisíce českých vlastenců, že jsem stál před nacistickým úřadem krve a ochrany německé cti a dával jsem se prohlížet, já, přispívající člen Sokola jsem se nechal dobrovolně prohlídnout, zda jsem schopen pohlavně obcovat s germánskou árijskou ženou, tak za to jsem dostal půl roku, podle malého dekretu…, ale potom jsem prodával ty známky a dostával jsem za ně takové částky, že jsem jimi pokryl deset podlah mého bytu, a když jsem dosáhl částky pokrývající čtyřicet podlah, koupil jsem si hotel na periferii Prahy, hotel se čtyřiceti pokoji… Ale hned první noc jsem měl dojem, že v nejvyšším mansardovém pokoji kdosi každou minutu děsnou šupou tesařské širočiny zabíjí do podlahy hřebíky, a pak každý den nejen v tom prvním pokoji, ale ve druhém, ve třetím, v desátém, až nakonec ve čtyřicátém pokoji, všechno současně, a všude, že po každé té podlaze po čtyřech leze můj synáček, čtyřicet synáčků, a každý mocnými hypami vbíjí do podlahy hřebíky, jednu podlahu po druhé, tak denně až do čísla čtyřicet…, a když jsem se čtyřicátý den, ohlušen ranami, vyptával, zda nikdo neslyší nějaké rány kladivem, neslyšel to nikdo, jen já, a tak jsem ten hotel vyměnil za druhý, schválně jsem si vzal hotel pouze se třiceti pokoji, ale začalo to přesně tak jako v hotelu prvním, a tak jsem usoudil, že peníze za ty známky nebyly požehnané, že to byly peníze násilím někomu vzaté, někomu, kdo byl přitom zabit, možná že to byly známky nějakého zázračného rabína, protože ty rány a hřebíky vbíjené do podlahy vlastně byly hřebíky vbité do mé hlavy, každým úderem jsem pociťoval, jak mi hřeb pronikal lebku, druhým úderem pak vjel do ní na polovic a pak celý, a nakonec jsem nemohl ani polykat, protože ty dlouhé krováky se mi koneckonců dostaly až do krku…, a já jsem se ale nezbláznil, můj vytčený cíl bylo mít hotel a vyrovnat se všem hoteliérům a nechtěl jsem a nemohl jsem ustoupit, protože jsem žil jen tou představou, že třeba jednou to dotáhnu tak, jako to dotáhl hoteliér pan Brandejs, ne že budu mít zlaté příbory pro čtyři sta hostů, tak jako to měl on, ale pouze sto zlatých příborů, a že budou u mne ubytovaní samí slavní cizinci…, a tak jsem začal stavět hotel, docela jinačí, než byly všechny hotely, u Prahy jsem koupil opuštěný velkolom, a tady jsem začal doplňovat a zvelebovat všechno, co tady bylo, jako to měl hotel Tichota, základem hotelu byla ohromná kovárna s hliněnou podlahou a dvěma komíny, nechal jsem i čtyři kovadlinky tak, jak byly, všechna kladiva a všechny kleště visící na černých zdích, nakoupil jsem kožené klubovky a stoly všechno podle rady architekta, blázna, který to, o čem sníval, prováděl pro mne, a byl tak nadšený, tak jako já, protože jsem hned ten den, kdy byla adaptována ta kovárna, hned jsem tam spal, totiž tady v těch komínech a kovářských pecích, tady se na rožních před samými hosty měly péct šašliky a živáňské pečeně, tak tady jsem první noc slyšel údery, ale ty byly tak slabounké, do hliněné podlahy ty hřebíky šly rychle jako do másla, že nastal útlum i v mé hlavě a já jsem ještě s větší chutí se dal do stavby hostinských pokojů, takových malých kójí, které vznikly z dlouhého baráku podobného koncentráku, tady dřív byly dělnické šatny a ubikace, ale já jsem je nechal proměnit v pokojíky, ve třicet pokojů, a na zkoušku jsem nechal udělat podlahu z hrubých drsných kachlíčků, takových, jako jsou v Itálii a ve Španělsku, a vůbec tam, kde je horko, a první den jsem naslouchal na zkoušku, a slyšel jsem jen, jak po mé hlavě se smekly hřebíky, vydávaly jiskry, tak tvrdý byl ten porcelán, a pak ty údery tichly po marném pokusu docela, a já jsem se uzdravil a začal jsem spát tak, jako jsem spával…, a stavba pokračovala tak rychle, že za dva měsíce byl hotel otevřen, nazval jsem jej hotel V lomu, protože se ve mně cosi zlomilo a odešlo ode mne. Byl to skutečně prvotřídní hotel a tady se spalo jen na objednávku, byl v lese, a ty pokoje byly do půlkruhu kolem modrého jezírka na dně toho lomu, ze skály, která se tyčila čtyřicet metrů vzhůru a byla žulová, jsem alpinisty nechal zasázet alpínky a ozdobné keře, které rostou v podobných podmínkách, a navíc tam viselo ocelové lano napříč přes ten rybník, jeden konec byl upoután na kopci, takže lano se svažovalo až dolů, každý večer jsem měl atrakci, najmul jsem artistu, který použil rolny, takového kolečka ocelového, pod kterým byla prostrčena krátká tyč, vyčíhal si okamžik, odrazil se a sjížděl dolů z té výšky a nad jezerem, osvětlený fosforovým šatem, se pustil a rolna sjela až dolů, on se chvíli zastavil, protipohybem udělal pak sklopku, narovnal se a s nataženýma rukama se zasunul do hlubokého jezera, aby zvolna a pomalu v těsných fosforových šatech plul ke břehu, na kterém byly stolky a židličky. Všechno bylo bílé, a já jsem všechno nechal natřít na bílo, ta bílá barva byla teď barvou mojí, takový to byl Barrandov, jenže byl originální, já jsem mohl soutěžit teď s každým, ale abych řekl…, tak to s tou rolnou vynašel pikolík, který jedno odpoledne vystoupil na kopec a tam se zachytil té rolny a sjel dolů a pustil se uprostřed, kdy všichni hosté vykřikli zděšením a vstali nebo se zvrátili nazpátek do křesílek, všechna křesla byla v ludvíkovském stylu, pikolík se narovnal, pak ve vzduchu vzal převahu a po hlavě ve fraku se zasunul do hladiny, jako by jej jezero pozřelo…, a já jsem v tu chvíli věděl, že tohle tu musí být každý den, a že večer to musí být se světélkujícími šaty nemohl jsem na tom prodělat, a i kdyby, protože tohleto neměl nikdo nejen v Praze, ale i v celých Čechách a snad i ve střední Evropě…, a jak jsem se dověděl, tak i na celém světě, protože jednou mi hlásili, že přijel a ubytoval se tady spisovatel, který se jmenoval Steinbeck…, vypadal jako námořní kapitán nebo lupič, a tomu se tady tak líbilo, ta kovárna proměněná na restaurační síň a ty ohně a ti kuchaři pracující přímo před hosty, takže jak se dokončovaly šašliky nebo živáň, tak hosté byli zcela tím díváním vyhladovělí a tak nabití chutí k jídlu, že se podobali dětem…, ale tenhle spisovatel si nejvíc oblíbil všechny ty stroje na drcení žuly, takové zaprášené mlýny s obnaženou metodou struktury lešení, do všeho bylo vidět jako na nějaké výstavě mlýnů nebo na výstavě, kde jsou rozříznutá auta, aby bylo vidět motor, tak ten spisovatel byl okouzlen těmi stroji stojícími na rovince před lomem, odkud bylo vidět do kraje, jako desítky soch tam stály ty stroje, takové frézy nebo soustruhy na kámen, teď opuštěné, jakoby vynalezené bláznivými sochaři, a taky ten spisovatel, Steinbeck se jmenoval, ten si nechal sem dát ten bílý stolek s bílými průhlednými křesly a židlemi a tady pil každý den odpoledne jednu a večer další láhev francouzského koňaku… a uprostřed těch strojů, dole s mlýnem, se díval do krajiny, takové fádní krajiny u Velkých Popovic, ale tím spisovatelem byla najednou ta krajina tak krásná, a tak ty stroje byly tak výtvarné, že ten spisovatel mi řekl, že tohle ještě neviděl, v takovém hotelu že se ještě neubytoval, že tohle může mít v Americe jedině nějaký slavný herec, takový Gary Cooper nebo Spencer Tracy, a ze spisovatelů by si tohle mohl koupit jedině Hemingway, a kolik bych za to chtěl, a já řekl, dva miliony…, a on pak počítal něco na stole a pak mne poprosil, abych přišel, vytáhl šekovou knížku a řekl, že to koupí a že mi vystaví šek na padesát tisíc dolarů…, a já jsem se optal několikrát, a on vždycky přidal na šedesát, na sedmdesát, osmdesát tisíc dolarů…, a já jsem viděl a věděl, že tohle všechno, že tenhle hotel nemohu prodat ani za milion dolarů, protože ten hotel V lomu byl vrchol mých sil, mého snažení, a já jsem teď prvním hoteliérem mezi hoteliéry, protože takových hotelů, jako má pan Brandejs, jako má pan Šroubek, tak takových hotelů jsou na světě stovky a tisíce, ale jako mám já, nemá žádný… A tak se jednou stalo, že přijeli autem největší pražští hoteliéři, včetně pana Brandejse a pana Šroubka, objednali si večeři, vrchní a pinglové upravili jejich stůl s tou největší pečlivostí a vkusem, jen kvůli nim jsem udělal spodní osvětlení skály deseti reflektory, ukrytými pod rododendrony a rozhozenými tak, aby celá skála byla ozářená a dala vyniknout ostrým hranám a fantastickým stínům a květinám a keříčkům, a umínil jsem si, že kdyby ti hoteliéři byli náchylní ke smíření a k tomu, že mne vezmou mezi sebe, že mi nabídnou členství v grémiu hoteliérů, zapomenu na všechno zrovna tak, jako by zapomenuli i oni. Avšak oni nejen že dělali, jako by mne nikdy neviděli, ale sedli si tak, že byli zády ke všem těm krásám mého podniku, a já jsem se choval zrovna tak, mohl jsem se, a cítil jsem se vítězem, protože jsem viděl, že se otočili zády k jedinečnostem mého podniku jen proto, že věděli a poznali, že jsem se dostal teď nad ně, že u mne se ubytoval nejen Steinbeck, ale i Maurice Chevalier, za kterým přijelo tolika ženských a zůstaly v okolí Lomu, že Chevalier je přijímal ráno v pyžamu a ony se na něj vrhly, ty ctitelky a vysvlékly zpěváka a roztrhaly pyžamo na kousíčky, aby si každá odnášela na památku útržek toho pyžama, kdyby mohly, roztrhaly by i Chevaliera a odnesly si z něj kousíčky masa, každá podle svého gusta, ač podle povahy by skoro všechny si ze slavného zpěváka vytrhaly nejdříve srdce a pak jeho pohlaví…, a tenhle Chevalier přitáhl s sebou tolik novinářů, že fotografie mého Lomu byla nejen ve všech našich, ale i v cizích časopisech, dostal jsem zprávy z Frankfurter Allgemeine a Züricher Zeitung a Die Zeit, a i v samotných Herald Tribune byl můj hotel s bláznivými ženskými kolem Chevaliera, uprostřed plató, tam, kde byly ty sochy ze strojů, stroje obklopené bílými stolky a židlemi, které v opěradlech měly stylizované úponky révy, vyrobené uměleckými kováři ze železných plátů…, a proto vlastně přijeli ti hoteliéři, aby se se mnou nesmířili, přijeli jen proto, že to, co viděli, bylo daleko silnější a krásnější toho, co si představovali, a hlavně taky proto, že teď, když to viděli, viděli, že ten lom jsem koupil za pakatel se vším, co v něm stálo a bylo, a žárlili na mne asi taky proto, že jsem všecko nechal tak, jak jsem to koupil, a hotel jsem vestavěl dovnitř, takže ten, kdo něčemu rozuměl, uznal a uznával mne, jako bych byl nějaký umělec…, a to byl můj vrchol, to, co ze mne udělalo člověka, který nežil nadarmo. A tak já sám jsem se začal dívat na ten můj hotel jako na umělecké dílo, jako na můj výtvor jen proto, že to viděli jiní…, otevřeli mi oči a já jsem sice až pak, sice až pozdě, ale přece jen pochopil, že i ty stroje jsou vlastně sochy, krásné sochy, které bych nedal za nic, dokonce jsem jednou viděl, že ten můj objekt v Lomu, že se podobá tomu, co shromáždil cestovatel Holub, co shromáždil Náprstek, a že přijde jistě čas, kdy tady na každém stroji, na každém tom kameni a na všem bude nálepka historicky cenné…, a přesto jsem se cítil ponížen od těch hoteliérů, že pořád nepatřím k nim, že jim nejsem stavovsky roven, i když jsem nad nimi, často jsem v noci litoval, že není staré Rakousko, že jistě, kdyby byly manévry a ubytoval se tady ne sám císař, ale jeho nějaký arcivévoda, že bych mu posloužil a připravil všechno jídlo a prostředí tak, že by mne povýšili do šlechtického stavu, ne vysoko, ale že bych byl baron… A tak jsem snil dál, když přišla veliká horka a všechno schlo na polích a země se trhala a děti házely do škvír v zemi psaníčka, já jsem snil o zimě, jak až napadne sníh a až přijdou mrazy, jak vyleštím hladinu jezera a na tom jezeře budou dva stolečky a na nich budou dva staré gramofony, jeden s modrou a druhý s růžovou troubou, podobnou velikým květům, a koupím staré gramofonové desky a budou se hrát jen staré valčíky a charakteristická intermezza a v kovárně budou plát ohně a na ocelových koších budou na břehu jezera hořet polena a hosté budou bruslit, nakoupím starých nebo nechám udělat starých bruslí na kličku, a, páni budou připínat brusle dámám a budou mít na kolenou v podřepu jejich nožky, a budou se podávat horké punče…, a tak jsem snil, a zatím se noviny a politické strany hádaly, kdo bude platit to sucho, ve kterém se mi tak krásně snilo o zimních radovánkách v Lomu, a když i v parlamentě se poslanci a členové vlády hádali, kdo tedy bude platit to sucho, a shodli se na tom, že to budou milionáři, přijal jsem to usnesení s takovým uspokojením, protože já jsem také milionář, doufal jsem, že moje jméno jako milionáře bude v novinách, že bude vedle Šroubka a Brandejse a ostatních, že tedy to sucho mi poslala moje šťastná hvězda, že to neštěstí je moje štěstí, kterým se ocitnu tam, kam jsem si přál ve snu, jak mne arcivévoda povyšuje do šlechtického stavu, že já, maličký pořád, tak jak jsem byl jako pikolík, já jsem veliký, jsem milionář… Ale jak plynuly měsíce, nikdo mi nic neposílal, nikdo na mně nechtěl, abych zaplatil milionářskou dávku, už jsem koupil dva gramofony, a navíc jsem dal přivézt překrásný orchestrion, protože jsem koupil nejen ten orchestrion, ale i starý kolotoč s tak velikými houpacími koňmi a jeleny a soby, že jsem ten kolotoč dal rozmontovat a ty koně a jeleny jsem dal na původní péra na obrubník kolem jezera, a každý host s chotí usedl jako do nějaké longšéz, takové ty francouzské židle obrácené dvě proti sobě, takovému kanapátku, kde jste mohli sedět se slečnou a konverzovat, tak vždycky jsem dal dva jeleny a dva koně vedle sebe jako na nějakou galantní vyjížďku a opravdu se to vžilo, hosté měli pořád obsazené s dámami koně i jeleny a orchestrion jim vyhrával a hosté se houpali na těch dřevěných zvířatech s překrásnými čabrakami a krásnýma očima, a vůbec vším, protože to byl německý kolotoč nějakého bohatého majitele střelnice a lunaparku… A tak najednou se na mne přišel podívat Zdeněk, který byl velikým pánem na okrese a možná na kraji, docela se změnil, už nebyl tak, jak býval, houpal se na koni a díval se kolem sebe, a když jsem si přisedl na vedlejšího koně, tak mi tiše hovořil a potom vzal na důkaz složenou listinu, a než jsem mohl zabránit, tak zvolna roztrhal tu listinu, ve které jsem byl jmenován milionářem a že zaplatím milionářskou dávku, a Zdeněk seskočil a hodil do ohně tu listinu, pro mne ten krásný, skoro jmenovací dekret, zasmál se na mne tak smutně a dopil minerálku, on, který pil jen tvrdý destilát, a se smutným úsměvem ode mne odcházel, čekal na něj bourák, černé auto, aby ho odvezlo zase tam, odkud přijel, někam do politiky, kterou dělal, ve kterou asi věřil, která jej držela a která asi musela být krásná, když byla schopna nahradit mu všechny jeho bravurní kousky, ve kterých utratil vždycky všechny prachy, které měl u sebe, vždycky nějaký lidumilný kousek, jako by ty prachy jej pálily, a tak je vracel lidem, kterým myslel, že ty prachy patří…, a události se pak řítily, tak jak jsem snil, tak jsem si udělal senzační večery a odpoledne v Lomu, gramofony a bruslení a ohně jak v kovárně, tak kolem zamrzlého jezera, ale hosté, kteří přijížděli, byli smutní nebo zase tak veselí, ale to nebyla veselost, jak jsem ji znal, to byla taková chtěná veselost, jako měli Němci, když se radovali, ale věděli, že v Košíčku jsou se svými milenkami a manželkami naposledy a pak z Košíčku rovnou na frontu… Taky tak se se mnou mí hosté loučili, podávali mi ruce a mávali z aut, jako by odjížděli naposledy a už nikdy že sem nepřijedou, a když přišli, tak zase to bylo to samé, byli melancholičtí, zasmušilí, protože sem to ani tak nedolehlo, ale všechno se v politice zvrátilo, byl tady Únor, a všichni mí hosté věděli, že to je jejich konec, utráceli, co mohli, ale radost a bezprostřední veselí se vytrácelo a já jsem ten jejich smutek přijal taky, už jsem přestal, abych se každé noci zamknul, stáhl záclony a po zemi abych rozkládal – jako bych hrál pasiáns, sám se sebou vykládal jako karty stokoruny denní tržby, kterou jsem každý den ráno odnášel do banky, a kde jsem měl uložený milion korun, právě tyhle dny…, a tak přišlo jaro a mí hosté, tak jako němečtí důstojníci, vraceli se do Košíčku, ale jen někteří, zrovna tak mí hosté, mí štamgasti přestali chodit, a já jsem se dověděl, že padli, že byli zavřeni, zatčeni, že někteří utekli přes hranice…, a tak přicházeli hosté jiní a tržby byly ještě větší, ale já jsem myslil, copak se stalo s těmi, kteří byli u mne každý týden, a z nich přišli dneska jen dva a ti mi řekli, že jsou milionáři, a že zítra mají být připraveni, a že mají mít pevné boty a deku a rezervní ponožky a jídlo s sebou, že budou odvezeni někam do sběrného tábora, protože jsou milionáři…, a já jsem se zaradoval, že jsem milionář taky, přinesl jsem spořitelní knížku a ukázal ji těm dvěma mým hostům, jeden byl továrník na tělocvičné nářadí a druhý měl fabriku na umělé zuby, teď mi to řekli, a já jsem jim ukázal tu spořitelní knížku, a hned jsem šel a taky jsem si vzal tlumok a pevné šněrovací boty a rezervní ponožky a jídlo v konzervách, taky jsem se připravoval, že pro mne přijdou, protože ten továrník na umělé zuby mi pravil, že všichni pražští hoteliéři dostali takovou obsílku taky…