A tak zvolna neuvěřitelné se stávalo skutkem, kruh se začínal uzavírat, já jsem se začal vracet do doby svého dětství, svého jinošství, zase jsem byl pikolíkem, tak jak jsem se vzdaloval, tak jsem se navracel. Ještě několikrát jsem stanul tváří v tvář sám sobě, ale ne tak, že bych tomu chtěl, ale událostmi jsem byl donucen vidět svůj život, tak jako jsem s babičkou očekával v jejím pokojíku u otevřeného okna nad okny toalet Karlových lázní, odkud každý čtvrtek a pátek vyhazovali obchodní cestující špinavé prádlo, které někdy na černém pozadí večera se rozpřažilo jako ukřižované bílé košile, někdy spodky, ale pak padly dolů, na obrovské mlýnské kolo, odkud babička je vytahovala hákem, aby je pak vyprala, vyspravila a prodávala dělníkům na stavbě. V tom internátě milionářů jsme dostali zprávy, že jsme tady poslední týden, že budeme dáni do práce a ti nejstarší že půjdou domů. A tak jsme si udělali poslední večeři, museli jsme sehnat co nejvíc peněz, tak jsem dostal dovolenou a s továrníkem na umělé chrupy jsme se vydali do jeho chaty kde měl schované peníze… To byl taky můj neuvěřitelný zážitek, dorazili jsme do té jeho chaty až v noci, přistavili žebřík a zvedli dveře ve stropu, ve světle baterky, továrník už zapomenul, ve kterém kufru nechal těch sto tisíc, tak já jsem otevíral první kufříky, všechny byly stejné, a když jsem otevřel veliký poslední kufr a posvítil do jeho útrob, zhrozil jsem se, i když jsem mohl očekávat něco podobného u továrníka na umělé chrupy, v tom kufru byly samé umělé zuby a dásně, všechno bylo v tom množství děsné, samá ta růžová patra s bílými zuby, stovky umělých chrupů, a tak jak jsem stál na žebříku, polekal jsem se, jak masožravé rostliny vypadaly ty zuby stisknuté a pevně zaťaté, některé pootevřené, jiné rozevřené, jako by ten umělý chrup zíval, až se vyvracel z pantů, a já jsem padal naznak, a na sebe jsem nejdřív vysypal a pak jsem ucítil na rukách a na obličeji ty studené polibky zubů, skácel jsem se docela, vypadla mi svítilna, padl jsem na podlahu a na mne se stále sypaly ty zuby, ležel jsem zasypaný, plná prsa umělých chrupů, a dostal jsem z toho takovou husí kůži, že jsem nemohl ani křičet…, a přece jsem se otočil na břicho, a pak najednou jsem tak narychlo po čtyřech vyběhl z těch zubů, jako nějaké zvíře, jako nějaký pavouk…, a na dně toho kufru byly ty tisíce, a továrník sbíral pečlivě všechny ty zuby, smetal je na lopatku a dával do kufru, a pak převázal ten kufr provazem a vytáhl jej zase tam, odkud se otevřel…, a zamkli jsme tu půdu a zase jsme se mlčky vraceli na nádraží. Ta naše poslední večeře byla skoro zrovna taková, jako bývaly svatební hostiny v hotelu Paříž, já jsem se stavil ve svém pražském pokoji pro nový frak, a hlavně jsem si vzal ten řád, co jsem dostal od habešského císaře, a tu šerpu přes prsa, koupili jsme květiny a několik kytic asparágusových větviček na výzdobu tabule a celé dopoledne pan hoteliér Šroubek a pan Brandejs zdobili stoly v kněžské kantýně, pan Brandejs litoval, že nemůže dodat ty zlaté příbory, a taky jsme pozvali všechny milicionáře a i velitele našeho lágru, to byl takový dobrý tatík, včera nás potkal u vesnice večer, a když se nás zeptal, kam jdeme, řekl pan Brandejs, pojďte, pane veliteli, s námi, jdeme si zatancovat, ale on nešel, jen vrtěl hlavou a vzdaloval se s puškou, kterou nesl tak jako rybářské pruty, děsně mu vadil ten vojenský kvér, tak se k němu nehodil, už zase snil o tom, jak zase půjde dělat horníka, jen co předá k likvidaci ten náš milionářský tábor… A já jsem se znovu stal číšníkem, oblékal jsem si frak, ale už jinak, než jsem si jej oblékal dřív, tak nějak jako kostým, už jsem asi byl zase někde jinde, zrovna tak jako jsem si připínal hvězdu na bok fraku a přes prsa jsem si natáhl modrou šerpu, nevytahoval jsem se, ani jsem nezvedal hlavu, abych byl o pár centimetrů vyšší, bylo mi to jedno, ani jsem se nechtěl vyrovnat hoteliérům milionářům, tak nějak jsem povadnul, díval jsem se i na tu hostinu už z druhé strany, nosil jsem jídla bez zájmu, i když se mnou na place byl pan hoteliér Šroubek a pan Brandejs, taky ve fracích, a když jsem si vzpomenul na svůj hotel V lomu, nepřišlo mi to líto, že už není můj, jak jsem dostal vyrozumění, ona to vůbec byla smutná večeře, všichni byli smutní a důstojní jako při skutečné poslední večeři, tak jako jsem to viděl na obrázcích a i tady, v refektáři byl takový obraz přes celou stěnu, jedli jsme salpikoni jako předkrm a pili jsme k tomu jihomoravské bílé, a zvolna, nejdřív jen já, pak i ostatní zvedali oči k tomu obrazu poslední večeře, a čím dál víc jsme se začali podobat těm apoštolům, tak jak jsme při pečení à la Stroganoff začali být melancholičtí, taková svatba v Káni Galilejské z té naší hostiny začala být, čím víc milionáři pili, tím víc jako by střízlivěli, při kávě a koňaku bylo ticho, i milicionáři, kteří měli svůj stůl, byl to stůl, u kterého jídávali učitelé a profesoři kněžského učiliště, i ti začali být smutní, protože věděli, že se do půlnoci vidíme naposledy, a že to byl i pro ně krásný čas, přáli si někteří, abychom tak byli až do samé věčnosti…, a tu najednou z kláštera, kde nechali z třiceti mnichů jen jednoho kulhavého frátera, se ozval zvon svolávající na půlnoční mši, ten kulhavý fráter ji sloužil pro katolické milionáře, bylo jich v té kapli jen několik, už měli spakované svoje kufříky a tlumoky, ale zničehonic ten kulhavý fráter, jak kalichem žehnal věřícím, zničehonic odložil ten kalich, zvedl ruku a varhany se rozehřměly a fráter začal zpívat Svatý Václave, vévodo české země…, až do refektáře pronikal jeho hlas a hřmění varhan, vzhlédli jsme všichni na obraz Poslední večeře Páně a katolíci nekatolíci, tak nějak to všechno ladilo s naší smutnou a tesknou náladou, zvedali jsme se, jeden po druhém, pak celé skupiny…, běželi jsme přes dvůr a otevřenými vraty a do žlutého světla svící jsme vbíhali do kaple, a ne poklekali, ale padali na kolena, ne padali, byli jsme sráženi něčím, co bylo silnější, než jsme byli my, milionáři, bylo to něco silnějšího v nás, než byly peníze, něco, co se tady vznáší a čeká už tisíce let…, nedej zahynouti nám ni budoucím… jsme zpívali a klečeli, někteří padali na tvář, klečel jsem a viděl jsem ty tváře, byli to docela jinačí lidé, už bych je nepoznal, nebyl ani v jednom obličeji rys milionu, ale všechny ty tváře jako by byly ožehnuté něčím vyšším a krásnějším, tím nejkrásnějším, co asi člověk má…, a ten kulhavý fráter taky jako by ne kulhal, to kulhání bylo, jako by s sebou vlekl těžká křídla, vypadal v té bílé kutné jako anděl kulhající pod tíhou olověných perutí…, tak ten fráter, když jsme tak klečeli a vrhali se na tváře…, zvedl kalich a žehnal jím nám, a když nás požehnal, prošel mezi klečícími s tím zlatým kalichem a kráčel přes dvůr a v tom temnu jeho kutna svítila, jako fosforem svítily šaty toho artisty, který dělal sklopku a řítil se po rolně ze skály do jezera v Lomu, aby jej voda pozřela, jako pozřel ten fráter hostii, když nám jí nejdřív požehnal… A pak hodiny začaly tlouct dvanáct, a začali jsme se loučit, procházeli jsme otevřenou branou, milicionáři a jejich velitel nám podávali ruku, každému srdečně potřásali rukama, všichni to byli nějací horníci z Kladenska, a my jsme mizeli do tmy a kráčeli jsme na nádraží, protože internát byl rozpuštěn a my vyzváni, abychom odešli do svých domovů, jedno, jestli jsme měli deset let nebo pouze dva, zdali jsme měli deset milionů nebo jenom ty miliony dva…, celou cestu jsem myslel na těch dvě stě párů holubů, jak ve dvě hodiny budou čekat a já nepojedu. A tak jsem jel s hlavou plnou holubů domů, ale ne do Prahy, ale do Lomu, stoupal jsem pěšinkou, za lesem jsem už měl vidět osvětlený hotel, ale byla tam tma… Když jsem přišel k sochám a mlýnům na kámen, ani jsem se nepolekal, Lom byl zavřený, vjezdní brány byly zavřené, nová, z prken sbitá vrata zamčená velikým visacím zámkem. Obešel jsem plot a přes kopeček kvetoucích vřesů jsem se svezl do srdce lomu. Všude byl nepořádek, židle umazané, překocené…, vzal jsem za kliku od kovárny, bylo otevřeno. Po restauraci už ani stopy, všechno asi bylo někam jinam odvezeno, jen ve výhni ještě doutnal oheň, kuchyňské náčiní bylo pryč a místo něj bylo jen pár obyčejných hrnků na kávu…, skoro s rozkoší jsem každým krokem zaznamenával, že tenhle krásný Lom, za který mi Steinbeck sám chtěl vyplatit šek na padesát, na šedesát, na osmdesát tisíc dolarů, ale já jsem to neudělal a udělal jsem dobře, zrovna tak jako dobře a dobré je, že když tady nemohu být jako hoteliér, tak ať jde se mnou i ten hotel, ze kterého udělali asi nějaké koupaliště, protože místo utěrek visely ručníky a na drátě zavěšeném od rohu k rohu visely plavky… Akorát to, co tady nebylo a co jsem shledal krásné, byla u stropu zavěšená ve vodorovné poloze nahá socha ženské figuríny z výkladní skříně nějakého konfekčního domu… Prošel jsem chodbou, koberce byly pryč, u každých dveří skleněné lustříky taky pryč. Vzal jsem za kliku, bylo otevřeno, nahlédl jsem, rozsvítil, ale pokojík byl prázdný, a já jsem trnul, že to tam bude tak, jak jsem to opustil, a tak to bylo dobré, že se mnou zmizel vlastně celý Lom a nikdo už nebude mít sílu jej udělat tak, jak jsem to udělal já, všichni, kdo to tady viděli, ze vzpomínky, když se jim zachce, nebo pod dojmem chvil si mohou vzpomenout na to, jak to tady bylo, mohou do svého snění umístit svůj Lom a podle svého uvážení v tom snu se setkat s nejkrásnějšími dívkami v tom mém hotelu, nebo každý můj bývalý návštěvník ve svém snění může sjet tou rolnou z výše sedmdesáti metrů a uprostřed nad jezerem se pustit, chvíli se tam zdržet, a pak po hlavě letět do hladiny, nebo co je dovoleno v každém snění, pustit se a zůstat zavěšený ve vzduchu nad jezerem a rozhlížet se jako pták třepotající křídly, tak jako to umí skřivánek, držící se jen na vánku, a pak se třeba vrátit, jako v obráceném filmu, nazpátek na ústí skály, tam, odkud drže se za ruce a tyčku před chvílí sjel do propasti za zrcadlem hladiny na dně…