A tak jsem spokojený odejel, a když jsem přijel do Prahy, tak jsem tam měl zprávu, abych si vybraclass="underline" buďto abych nastoupil trest a hlásil se na Pankráci, nebo abych si vybral brigádu lesní podle uvážení a gusta, ale jen s tou podmínkou, že to musí být v pohraničí. Odpoledne jsem šel na úřad a první brigádu, kterou mi nabídli, jsem vzal a byl jsem šťasten, a moje štěstí se zvětšilo, když jsem zjistil, že jsem někde ztratil podpatek, prošoupal jsem ten kousek kůže, pod kterým jsem měl schované poslední dvě známky, poslední veliké peníze, které mi zbyly po mé ženě Líze, která ty známky přivezla z Lemberku, ze Lvova, po vypálení ghetta a lidvidaci židů. Když jsem procházel Prahou, už jsem neměl ani kravatu, už jsem nechtěl být ani o kousek větší, už jsem si nevybíral z hotelů, které jsem míjel na Příkopech a na Václaváku, které bych si koupil. Dokonce jsem byl škodolibě sám na sobě rád, že moje cesta dopředu je už teď jen cestou mojí, už se nebudu muset klanět a říkat a dávat pozor na dobrý den a dobré odpoledne a dobrý večer a rukulibám, už jsem nemusel dávat pozor na personál, a když jsem byl personálem, tak aby mne šéf neviděl, že jsem se posadil, že jsem si zapálil cigaretu, že jsem si vzal kousek vařeného masa, už jsem se jen těšil, že zítra odjíždím někam daleko, daleko od lidí, že tam lidé sice budou, ale že tam bude taky to, nač jsem věříval jako všichni zaměstnanci pracující ve světle žárovek, že jednou se vydám do přírody že jednou, až budu v penzí, tak se podivám, jak vypadá les a jak vypadá slunce, které celý den a celý život svítí mi do tváře tak, že si před ním musím krýt obličej kloboukem nebo stínem…, miloval jsem, když jsem byl číšníkem, všechny ty vrátné a všechny ty domovníky a topiče ústředních topení, kteří aspoň jednou za den vyběhli před barák a tak vyvrátili hlavu a dívali se z příkopu pražských ulic na pruh nebe, na mračna, na to, jaký je vůbec čas podle přírody, a ne podle hodin. A neuvěřitelné, které se stávalo skutkem, mne neopustilo, a já jsem v to neuvěřitelno věřil, v překvapující to překvapení, v ten úžas, to byla ta moje hvězda, která mne prováděla životem snad jen proto, aby sama sobě dokázala, že pořád na ni někde něco překvapujícího čeká, a já, maje odlesk té hvězdy pořád před očima, jsem v ni čím dál víc věřil, čím dál víc proto, že tak jak mne vynesla až na milionáře, tak teď, když jsem byl sražen z nebes zase dolů, na všechny čtyři, shledal jsem, že ta moje hvězda září víc než jindy, že teprve teď se budu moci podívat do samého jejího srdce, do středu, že moje oči musely tím vším, co jsem zatím zažil, se oslabit natolik, aby mohly víc zažít a snést. Asi abych víc viděl a poznal, musel jsem zeslábnout. Tak to bylo! Protože když jsem přijel na místo, deset kilometrů jsem šel pěšky lesem, daleko za Kraslice, a když už jsem začínal zoufat, tak tam stála rozbitá myslivna, ale já, jak jsem uviděl tu myslivnu, tak jsem myslel, že se radostí zblázním, tak mne ta myslivna dojala, byla to myslivna po Němcích, tak jak si člověk, který rostl ve městě a v městě žil, představoval, jak vypadá myslivna, když se myslivna řekne. A posadil jsem se pod zdivočelé ratolesti révy na lavičku, opíral jsem se o dřevěnou stěnu, slyšel jsem uvnitř myslivny tikající skutečné švarcvaldky, které jsem nikdy neviděl, slyšel jsem jejich dřevěné mechanismy a kolečka a rachot řetězu, řetízku taženého závažími, a díval jsem se průzorem mezi dvěma kopci do krajiny, která ale už byla bez polí, už jak jsem šel, tak jsem odhadem zjistil, kde se pěstovaly brambory, ovsy, kde ještě žita, ale všechno už to bylo zarostlé, zrovna tak jako vesnice, kterými jsem prošel, jako bych prošel Oním světem, jak jsem viděl na rozcestí, že jedna vesnice se tak jmenovala…, a všade z rozpadajících se stavení a plotů trčely mohutné zdivočelé větve a ratolesti zrajících rybízů, taky jsem se odvážil a chtěl vstoupit do několika stavení, ale nevešel jsem, všady jsem stanul s posvátnou hrůzou, nemohl jsem překročit práh tam, kde všechno bylo rozštípáno na kousky, nábytek povalen, židle, jako by je někdo dával na lopatky, nasazoval židli dvojitého nelsona… a sekyrou někdo dral do trámů, jinou sekyrou do zamčené truhly… a v jedné vesnici se pásly krávy, to bylo poledne a krávy šly asi domů, tak jsem šel s nimi, a krávy stoupaly stromořadím starých lip, z nich vyčuhovala věž barokního zámku…, a když se stromy rozestoupily, přede mnou stál krásný zámek, s kvádříky nakreslenými hřebíkem do syrové malty, asi to byla renesance, jak jsem si myslil, a krávy vešly vyraženými vraty do toho zámku, a já šel za těmi kravami, které snad tak zbloudily nebo co, jsem si říkal, ale ty krávy tam měly chlív…, veliký rytířský sál, do kterého vedly široké schody, a krávy v prvním patře byly v tom sále, pod křišťálovým lustrem a krásnými výjevy ze života pastýřů, ale všechno malováno, jakože se stalo někde v Řecku, tak ta ženská a mužská tělíčka byla oblečena ne na zdejší počasí, muselo to být někde na jihu Evropy nebo ještě dál, v zaslíbené zemi, protože ty šaty měli na sobě všichni tak, jak to na obrazech nosil Kristus Pán a lidé, kteří s ním tenkrát žili, a taky tam byla mezi okny veliká zrcadla a ty krávy se s chutí a dlouze dívaly na sebe, a já jsem po špičkách vyšel v kravincích po schodech dolů, a taky jsem shledal, že tohle je asi počátek dalšího, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem. Taky jsem sám sebe považoval za vyvoleného, viděl jsem, že kdyby tady byl místo mne jiný, tak že by neviděl nic, ale já jsem měl zálibu v tom, co jsem viděl, dokonce jsem se zaradoval, že vidím takovou spoušť, ze které mám hrůzu, to bylo něco, jako každý člověk se bojí zločinu a vyvarovává se neštěstí, ale jak se někde něco stane, tak každý, kdo může, tak jde a dívá se a zírá na sekyru v hlavě, přejetou stařenu pod tramvají, jenže já jsem teď kráčel a neutíkal jsem, tak jako utíkají z místa vidění neštěstí ostatní lidé, já jsem byl rád, že je to tak, dokonce jsem jistil, že toho neštěstí a utrpení a té zrůdnosti je na mne málo, že by se toho mohlo nejen na mne, ale i na svět přivalit víc… A tak jsem seděl před myslivnou a pak přišli dva lidé a já jsem viděl, že to jsou jistě ti, kteří tady bydlí, a ti, se kterými tady budu sdílet celý rok a možná víc…, řekl jsem, kdo jsem a kam mne poslali, a mužský se šedivými vousky a jedním okem mi řekl, spíš to zabručel, že je profesorem francouzské literatury…, a ukázal na hezkou dívku, na které jsem hned poznal, že to je jistě dívka z polepšovny nebo ta, které stávaly za Prašnou branou, které chodily k nám, když bylo po burze, dokonce z jejích pohybů jsem si představil, jak vypadá nahá, jaké chloupky má jak v podpaží, tak na břichu, dokonce jsem sám sebe překvapil a shledal jsem to jako dobré znamení, že tahle zrzavá dívka ve mně vzbudila po tolika letech touhu ji zvolna vysvlékat, a když ne ve skutečnosti, tedy alespoň očima. A řekla mi, že je tady za trest za to, že ráda v noci tančila, a že se jmenuje Marcela a že je vyučená v čokoládovně u Maršnerů, Orionce. A měla mužské kalhoty a ty byly plné smoly a jehličí, ve vlasech měla jehličí, a celá byla zalípaná jehličím…, a ten profesor, taky jako ona, měl gumové holínky, ze kterých vyčnívala onuce, a taky byl celý zalípaný borovou a smrkovou smolou a oba voněli jako nějaké louče, jako polínka. A vešli do hájovny, a já jsem vešel za nimi a takový bordel jsem neviděl ani v těch rozbitých staveních po Němcích, kde sekyrkami hledal někdo poklad nebo páčil zámky, aby se dostal do skříní a truhel…, stůl byl plný špačků a sirek a zrovna tak na podlaze, jako by loktem jen někdo shodil všechno to, co zbylo z odpadků na stole. Profesor mi řekl, že budu spát v prvním patře, a hned mne tam odvedl a otevřel kliku tak, že ji otevřel gumovou podrážkou, nohou. A já jsem byl v krásné jizbě, celé ze dřeva, se dvěma okénky, kolem kterých se lísaly větvičky a úponky vinné révy, a když jsem otevřel dveře, vešel jsem na pavlač, taky dřevěnou, kolem dokola jsem mohl jít, na všechny světové strany jsem viděl, pořád jsa ošleháván větvičkami zdivočelého vína…, posadil jsem se na vypáčenou truhlici a složil ruce do klína a chtělo se mi jásat a chtělo se mi něco udělat…, otevřel jsem kufřík a na počest toho, co jsem viděl a co na mne čekalo, jsem si připnul tu modrou šerpu a na bok saka jsem si připnul zlacenou hvězdu, a tak jsem sešel do světnice, profesor měl nohy na stole a kouřil, a ta dívka si česala vlasy a naslouchala tomu, co jí ten profesor vyprávěl, oslovoval ji Slečno a opakoval to slečno skoro pořád, až z toho, co bylo ukryto ve slově slečno, se celý chvěl, myslil jsem, že jí cosi domlouval…, a tak jsem vešel, a protože mi bylo všechno už jedno, a tedy všechno drahocenné, prošel jsem se teatrálně, se zdviženýma rukama, jako na přehlídce, ukázal jsem se ze všech stran… a pak jsem se posadil a optal jsem se, zda mám jít s nimi odpoledne do práce…, a profesor se zasmál, měl krásné oči a řekl, potomstvo zlé, blbé a zločinné…, a jako by si nevšiml toho řádu, pravil, že půjdeme za hodinu do práce…, a pokračoval v hovoru s tou slečnou, a já jsem se nedivil, že jí říkal francouzská slovíčka, la table, une chaise…, maison… a ona to opakovala a dávala přízvuk obráceně a on jí s ohromnou laskavostí říkal, Náno blbá, já odepnu pásek a dám ti přes hubu, ne tou koží, ale tou přazkou…, a znovu jí něžně opakoval ta francouzská slovíčka…, trpělivě a očima i hlasem jako by ji hladil, tu holku z čokoládovny od Orionky, od firmy Maršner…, která asi znovu vyslovovala ta slovíčka špatně, zdálo se mi, že ta Marcela trucuje, že se nechce učit, že to zná, ale že schválně to říká tak, že jí profesor něžně nadává, potomstvo blbé, zlé a zločinné, a když jsem zavíral dveře, řekl pan profesor za mnou Děkuji! A já jsem vstrčil hlavu do veřejí a řekl jsem, obsluhoval jsem habešského císaře…, a přejel jsem dlaní modrou šerpu. Museli mi půjčit rezervní gumové holínky, protože tady byla krajina tuze mokrá, ráno bylo tolik rosy, že se trhala jako záclony, v takových růžencích padala na každé stéblo, na každý list, stačilo zavadit o větvičku a rosa kapala jako přetržený náhrdelník. Moje práce hned prvního dne byla ohromná. Vrátili jsme se ke smrku, krásnému smrku, který už byl do polovičky obestlán borovými a smrkovými ratolestmi, a sekali jsme ratolesti další a vrstvili jsme je výš a výš, až pak přišli dva dělníci s ruční pilou, a pan profesor mi řekl, že tohleto není jen takový obyčejný smrk, to je smrk rezonanční, a na důkaz vytáhl z aktovky ladičku, uhodil jí o kmen a nastavil mi ladičku a ta krásně zvučela, a vydávala světlé zvuky plné soustředěných barevných kruhů, a pak mi doporučil, abych položil ucho na ten kmen a naslouchal těm rajským zvukům…, a tak jsme stáli, objímali ten smrk, dívka seděla na pařezu a kouřila a tvářila se ne lhostejně, ale jak ji to všechno nudí a čílí, obracela oči k nebi, jako by tam žalovala, s kým se tady na světě musí nudit, a já jsem se svezl, vkleče jsem objímal ten kmen, ve kterém to dunělo víc než v telegrafním sloupu, a potom, když dělníci poklekli, aby jej uřízli, vylezl jsem si na ty větve narovnané do polovičky smrkového těla a poslouchal jsem, jak pila se zařezává a jak smrkem stoupá hlasitý nářek, jak to ladné, co jsem slyšel, jak je neustále zvukem pily mařeno, jak kmen naříká, že se mu zařezávají do těla…, a pak pan profesor na mne houknul, abych šel dolů, svezl jsem se a za chvíli se smrk naklonil, zaváhal, chvíli nakloněný stál, a pak rychle s nářkem ve dřevu kořene padl, a jako rozepjatými náručemi byl v pádu zadržován těmi vyrovnanými větvemi, které tak zpomalily jeho pád a zabránily, jak řekl pan profesor, zabránily tomu, aby se nerozbil, aby neztratil tu hudbu dřevěných smrkových sfér, protože takových smrků, jako je tento, je poskrovnu, a že na nás teď bude, abychom jej oklestili opatrně a podle plánu, který má s sebou, rozřezali a zase opatrně na peřinkách jako v bavlnce smetví jej svezli do továrny, kde se ten smrk rozřeže na prkna, na prkýnka, na tenké destičky, ze kterých se v továrně dělají housle a cella, hudební smyčcové nástroje…, ale hlavně že se hledají některá prkýnečka, která mají pořád v sobě konzervovanou tu hudbu… A tak jsem byl tady již měsíc, pak měsíce dva, připravovali jsme smetve, aby hudební rezonanční smrky, jak když maminka klade dítě do peřinky, aby si lehly a nepřerazily si tóny uvězněné v jejich akustickém kmeni, a každý večer jsem naslouchal, jak nám pan profesor hrozně nadává, všemi sprostými jmény nadává nejen té dívce, ale i mně, všichni jsme byli idioti a blbci, hyeny skvrnité a skunkové vřeštiví, aby nás nejdřív učil francouzská slovíčka. A zatímco jsem vařil večeři v kachlových horských kamnech a rozsvěcoval jsem petrolejky, naslouchal jsem krásným slovíčkům, která trvale špatně vycházela z úst té dívky, kterou dali na brigádu z čokoládovny proto, že se ráda bavila, že ráda spávala pokaždé s jiným hochem, jak nám řekla, a vůbec, její zpověď se nelišila od toho, co jsem slyšel od podobných dívek z ulice, ale rozdíl byl v tom, že tahleta dívka to dělala ráda a zadarmo, jen z lásky, jen z té chvilkové radosti z toho, že ji někdo měl chvíli, možná i celou noc rád, a to jí stačilo k tomu, aby byla šťastná, zatímco tady musela pracovat, a navíc se musela večer učit francouzská slovíčka, ne že by chtěla, ale proto, že se nudila a že na tak dlouhý večer nevěděla, jak by jej zabila, když nebylo s kým…, a druhý měsíc začal pan profesor přednášet francouzskou literaturu dvacátého století, a teď se stala taková změna, že jsme se radovali oba dva… Marcela začala jevit zájem, pan profesor jí celý večery vykládal o surrealistech a o Robertu Desnosovi, a o Alfredu Jarrym, a o Ribemont-Dessaignesovi, o krasavicích Paříže a krasavcích…, a pak jednou přinesl originál, Veřejná růže se to jmenovalo…, a každý večer přečetl a přeložil jednu básničku, a při práci jsme ji rozebírali, obraz za obrazem, všechno bylo tak nejasné, avšak když to rozebírali, tak se dobírali obsahu a já jsem naslouchal, a i já jsem začal číst knížky, těžké básničky, které jsem nikdy neměl rád, četl jsem a rozuměl jsem jim tak, že často jsem podal výklad, a pan profesor řekl, vy vole, vy idiote, jak to tak víte? A mně bylo, jako bych byl kocourek a někdo mě škrábal pod krčkem, tak uznalé to bylo, když pan profesor někomu nadával, asi mne začínal mít rád, protože mi nadával zrovna tak jako Marcele, se kterou při práci už hovořil jen francouzsky…, a já jsem jednou jel do fabriky s tím hudebním dřívím, a když jsem je předal, vzal jsem nazpátek výplatu, koupil jsem jídlo a vařivo, a taky jsem koupil lahvičku koňaku a kytici karafiátů, ale na rohu fabriky začal déšť a taktak jsem se schoval pod strom, a pak jsem utekl do takového starého záchodu, abych se schoval před tím lijavcem, který bubnoval na destičky, kterými byla pokryta střecha toho záchodu, ale to nebyl záchod, tady musel být nějaký šilterghaus, domeček pro vojenskou hlídku, všiml jsem si, destičkami byly vykryty i díry v boku toho domečku, aby netáhlo…, a jak jsem tady v tom domečku seděl, rozhlížel jsem se a zaťukal na ty destičky, kterými byly vykryty stříška a bok…, a když přestalo pršet, vrátil jsem se do té továrny na hudební nástroje, dvakrát mne vyhodili, ale nakonec jsem se přece jen dostal k řediteli, kterého jsem odvedl dozadu fabriky, tam na rozbourané skladiště, a bylo to tak, jak jsem to viděl, deset vzácných destiček, starých několik desetiletí, kterými kdosi před lety si vykryl ten hlídací domeček proti průvanu…, jak jste to poznal, že je to to hudební rezonanční dřevo?, divil se ředitel… Obsluhoval jsem habešského císaře, řekl jsem, ale ředitel se smál a pleskal mne do zad a kuckal smíchem a říkal, to se vám povedlo…, a já jsem se usmíval taky, protože už jsem se asi tak změnil, že nikdo už na mně nepoznal, že jsem opravdu obsluhoval habešského císaře…