Proběhl rychlý mnohonohý přesun. Sekce se rozdělila do trojek. Nikdo si nepopletl své místo, nikdo o druhého nezavadil samopalem, nikdo neuklouzl a neztratil baret, jak se to často stávalo při předešlých zaměstnáních. Na pravém křídle zálohy čněl Mak a zase se zeširoka usmíval. To bylo samozřejmě špatné, protože takhle to být nesmí. A za všechno nepochybně mohl ten jeho pitomoučký úsměv…
»Nebylo to nejhorší,« zabručel Gaj přesně jako kaprál Serembeš a blahosklonně si změřil Pandiho — výborně, chlapče, dobřes ty kluky vycepoval. »A teď pozor!« zvolal. »Sekce, v řad nastoupit!«
Znovu ten rychlý mnohonohý přesun, okouzlující svou přesností a přísnou harmonií — a sekce před ním znovu stála ve vyrovnaném řadu. Výborně, dokonce báječně! Člověka až zamrazí kolem žaludku. Gaj znovu založil ruce za záda a prošel se podél jednotky.
»Legionáři!« zahájil slavnostně. »Jsme opora a jediná naděje Ohňostrůjců. Jedině na nás se mohou ve své velké věci bez zaváhání spolehnout.« (Byla to pravda, ta nejopravdovější pravda, poznamenaná zvláštním kouzlem a zvláštní odevzdaností.) »Bojová legie je pěstí dějin. Jejím posláním je smést všechny překážky na naší hrdé pouti. Meč Bojové legie se zakalil v žáru bitev, žhne v našich dlaních a zchladit ho mohou jedině proudy nepřátelské krve. Nepřítel je lstivý. Je zbabělý, ale vytrvalý. Ohňostrůjci nám uložili zlomit jeho úskočnou paličatost a vytrhnout i s kořenem všechno, co nás sráží zpátky k chaosu a rozkladné anarchii. Taková je naše povinnost a my považujeme za štěstí ji plnit. Musíme přinášet oběti, rušíme klid našich matek, bratří a dětí, připravujeme o zasloužený odpočinek poctivého pracujícího, poctivého úředníka, poctivého trhovce a průmyslníka. Oni však vědí, proč musíme vpadat do jejich domovů, a vítají nás jako své nejlepší přátele, jako své ochránce. Myslete na to a nenechte se v ušlechtilém zápalu plnění svých povinností unést. Přítel je přítel, kdežto nepřítel je nepřítel… Má někdo nějaké otázky?«
»Ne!« štěkla sekce dvanácti hrdly. »Pozorrr! Třicet minut na odpočinek a kontrolu výstroje! Rrrozchod!«
Sekce se rozptýlila a legionáři ve skupinkách po dvou po třech zamířili ke kasárnům. Gaj nespěchavě vykročil za nimi s pocitem příjemně vypleněného nitra. Maxim na něj čekal opodál a už zdálky se usmíval. »Pojď si zahrát na slova,« navrhl mu. Gaj v duchu zaúpěl. Měl by ho zpražit, pořádně zpražit! Co může být nepřirozenější než kandidát, úplný zelenáč, který půl hodiny před operací otravuje kaprála takovými familiérnostmi! »Teď na to není čas,« poznamenal co nejkomisněji.
»Ty jsi nervózní?« zeptal se Mak soucitně. Gaj se zastavil a upřel oči k nebi. Co s ním, proboha, co s ním? Ono je zkrátka naprosto nemožné sekýrovat takového dobrosrdečného, naivního obra, navíc zachránce vlastní sestry a navíc — nač to tajit — člověka ve všech ohledech, s výjimkou pořadové přípravy, mnohem lepšího než Gaj sám… Rozhlédl se kolem a prosebně řekclass="underline"
»Poslyš, Maku, ty mě dostáváš do strašně trapné situace. Když jsme v kasárnách, jsem tvůj velitel, já ti dávám příkazy a ty je plníš. Už stokrát jsem ti řekl…« »Ale já přece jsem ochoten se podrobit. Tak mi něco rozkaž!« namítl Mak. »Já vím, co je to disciplína. Rozkazuj.«
»Už se stalo. Věnuj se kontrole výstroje.« »To ne, Gaji, nezlob se, ale tys vydal jiný rozkaz. Přikázal jsi nám, abychom si odpočinuli a prohlédli výstroj. Výstroj už jsem si zkontroloval a teď odpočívám. Tak si chvíli zahrajem, ne? Vymyslel jsem výborné slovo…«
»Maku, pochop: podřízený smí svého velitele oslovit za prvé jen předepsaným způsobem a za druhé výhradně ve služebních záležitostech.«
»Ano, to si pamatuju, paragraf devět… Ale to platí ve službě… Kdežto teď máme oba volno…« »Jak jsi přišel na to, že já mám volno?« zeptal se Gaj. Stáli za maketou u plotu z ostnatého drátu a tady je naštěstí nikdo nevidí: nikdo nevidí, jak se ten věžák opírá o plot a neustále má tendenci chytat svého kaprála za knoflík. »Já odpočívám jedině doma, ale ani tam bych žádnému podřízenému nedovolil… Poslyš, pusť konečně ten můj knoflík a svůj si zapni…«
Mak se zasmál a řekclass="underline"
»Ve službě tak, a doma onak? K čemu je to dobré?«
»Víš co, už o tom nebudeme mluvit. Nebaví mě opakovat ti pořád jedno a totéž… A ještě něco: kdy už se konečně přestaneš při nástupu zubit?«
»O tom se v řádech nic nepíše,« odpověděl okamžitě Maxim. »A pokud jde o opakování jednoho a téhož, něco ti řeknu. Nezlob se Gaji, já vím že nejsi žádný mluvitel… hovorník…«
»Kdo?!«
»Nejsi člověk, který by uměl pěkně mluvit.«
»Myslíš řečník?«
»Řečník… To je ono, nejsi řečník. Ale to nevadí. Dneska jsi k nám promluvil. Ta slova byla správná, dobrá. Ale když jsi mi o úkolech Legie a situaci v zemi vykládal doma, bylo to mnohem zajímavější. A bylo to opravdu z tebe. Kdežto tady už posedmé říkáš jedno a totéž, ale z tebe to není. Je to příliš správné. Příliš stejné. Příliš nudné. Rozumíš? Neurazil ses?«
Gaj se neurazil. Tedy — taková studená jehlička se mu do sebevědomí zaryla: až doposud si myslel, že mluví stejně plynně a přesvědčivě jako třeba kaprál Serembeš nebo dokonce pan rytmistr Toot. Ale když se nad tím tak zamyslí, kaprál Serembeš a pan rytmistr Toot ty tři roky taky stále opakovali jedno a totéž. Na tom ovšem není nic zvláštního a už vůbec ne závadného — vždyť za ty tři roky k žádným podstatným změnám ve vnitropolitické či zahraničněpolitické situaci nedošlo…
»A kde ses v řádech dočetl,« ušklíbl se Gaj, »že podřízený smí činit výtky svému nadřízenému?«
»Tam je pravý opak,« povzdechl si Maxim. »A to podle mého názoru není správné. Když počítáš příklady z balistiky, tak přece mé řady respektuješ, a když uděláš chybu ve výpočtu, tak taky.«
»Ale to je doma!« zdůraznil Gaj. »A doma je možné všechno.«
»A co když při střelbách špatně určíš hledí? Špatně zhodnotíš korekci na vítr? Tak co potom?«
»Na tom nesejde,« prohlásil Gaj pevně.
»Takže se má střílet špatně?« užasl Maxim.
»Střílet se musí podle rozkazu,« vysvětlil mu přísně Gaj. »Za těch deset minut, Maku, už jsi toho navykládal tak na padesát ostrých. Rozumíš?«
»Ne, nerozumím… A co když to bude v boji?«
»Co v boji?«
»Když určíš nesprávné hledí v boji. Co pak?«