»Čekám, kaprále!« přerušil jeho úvahy pan rytmistr.
»Tak jest, pane rytmistře!« pronesl odevzdaně Gaj, »Dovolte…«
Vzal své hlášení se žádostí o prověrku a pomalu ho roztrhal.
»Sprrrávné rozhodnutí!« zavrčel pan rytmistr. »Jste chlapík, legionáři! Papír, inkoust, prověrky… Všechno prověří boj! Až se posadíme do aut a vyrazíme do rajónu atomovejch pastí, hned se uvidí, kdo k nám patří a kdo ne.«
»Tak jest,« přitakal bez zvláštního nadšení Gaj. Dobře starému válečníkovi rozuměl, ale neméně dobře věděl, že hrdina přímořských incidentů se tak trochu mýlí. Boj je samozřejmě boj, ale ideová čistota je ideová čistota. Ostatně to se Maka netýká. Právě Mak je naprosto čistý.
»Massarakš!« zaklel pan rytmistr. »Department zdraví ho doporučil a další už je naše věc.« Po téhle záhadné větě si Gaje nakvašeně změřil pohledem a dodaclass="underline" »Legionář má kamarádovi plně důvěřovat, protože když mu nedůvěřuje, znamená to, že to není kamarád, a je ho třeba hnát svinským krokem. Překvapils mě, kaprále. Ale nic, plav ke svý sekci. Času už moc nemáme. A v akci se tomu tvýmu kandidátovi podívám na zoubek sám.«
Gaj srazil podpatky a odešel. Za dveřmi si dopřál skoupý úsměv. Starý válečník nakonec nevydržel a odpovědnost vzal na sebe. Teď už může Maka s čistým svědomím pokládat za svého přítele. Maka Sima. Jeho pravé příjmení se ani nedá vyslovit. Buď si jej vymyslel v horečkách, nebo skutečně pochází z některého horalského kmene… Jak že se to jmenoval ten jejich někdejší vladař? Zaremčičakbešmusarají… Gaj vyšel na cvičák a porozhlédl se po své sekci. Neúnavný Pandi chlapce proháněl nejvyšším oknem makety dvoupatrového domu. Chlapci byli celí propocení a to bylo špatné, protože do začátku operace zbývala sotva půlhodinka.
»Kón-čít!« zavolal Gaj už zdálky.
»Končit!« zařval Pandi. »V řad nastoupit!«
Sekce si rychle nastoupila a Pandi zaveleclass="underline" »Pozor!« předpisovým krokem napochodoval před Gaje a podal hlášení: »Pane kaprále, sekce při zaměstnání na maketě dobývaného města.«
»Zařaďte se,« broukl Gaj a pokusil se už tónem vyjádřit svou nelibost, co tak báječně uměl kaprál Serembeš. Přešel podél vzorně vyrovnané jednotky s rukama za zády a zkoumavě pohlížel do známých tváří.
Šedé, modré a zelené oči vyjadřovaly odhodlání splnit každý rozkaz, a byly proto mírně vytřeštěné, sledovaly každý jeho pohyb. Cítil, jak jsou mu blízcí a drazí, těch dvanáct chlapců jako buků — šest řádných vojínů Legie na pravém křídle a šest kandidátů na levém — všichni ve slušivých černých kombinézách s naleštěnými knoflíky, všichni v blýskavých nízkých holínkách, všichni v baretech čacky naražených nad pravé oko… Ne, všichni ne. Uprostřed tvaru, na pravém křídle kandidátů se jako věž tyčí kandidát Mak Sim, nádherně stavěný chlapec, Gajův oblíbenec, i když je to pro velitele smutné, mít oblíbence, ale… hm… A že ty svoje zvláštní hnědé oči předpisově nevyvaluje? No nic, časem se to taky naučí. Ovšem… hm…
Gaj přistoupil k Maximovi a zapnul mu horní knoflík. Pak se postavil na špičky a srovnal mu baret. Teď je to, zdá se, v pořádku… Jen tu hubu má při nástupech od ucha k uchu… Ale to nic, to se odnaučí. Je to zatím jen kandidát, navíc nejmladší v sekci…
Aby zachoval alespoň nějaké zdání spravedlnosti, Gaj poopravil také pracky Makova souseda, přestože to nebylo zapotřebí. Pak udělal tři kroky vzad a zavelel »pohov!«. Sekce reagovala jako jeden muž: legionáři lehce ukročili a dali ruce za záda.
»Chlapci,« řekl Gaj, »dnes společně s celou naší rotou vyrážíme na pravidelnou operaci, jejímž hlavním smyslem je zneškodňování agentury potenciálního nepřítele. Operace proběhne podle schématu číslo třicet tři. Páni řádní vojíni si své povinnosti, vyplývající z tohoto schématu, jistě pamatují, zatímco pánům kandidátům, kteří si zapomínají zapnout knoflík u límce, je ještě zopakuju. Sekce dostane jeden vchod. Na počátku operace se rozdělí na čtyři skupiny — tři trojky a vnější záloha. Trojky složené vždy ze dvou řádných vojínů a jednoho kandidáta bez zbytečného rámusu pročešou byt za bytem. Při vstupu do bytu každá trojka postupuje takto: kandidát střeží vchod ze schodiště, druhý řádný vojín bez zbytečných průtahů obsadí případný zadní východ a velitel skupiny provádí prohlídku místností. Vnější záloha, jíž velí velitel sekce, v tomto případě tedy já, zůstává dole u vchodu do domu a jejím úkolem je poskytnout pomoc trojce, která ji bude potřebovat. Složení trojek i zálohy je vám známo… Pozor!« zavelel a poodstoupil o další krok. »Do trojek — nastoupit!«
Proběhl rychlý mnohonohý přesun. Sekce se rozdělila do trojek. Nikdo si nepopletl své místo, nikdo o druhého nezavadil samopalem, nikdo neuklouzl a neztratil baret, jak se to často stávalo při předešlých zaměstnáních. Na pravém křídle zálohy čněl Mak a zase se zeširoka usmíval. To bylo samozřejmě špatné, protože takhle to být nesmí. A za všechno nepochybně mohl ten jeho pitomoučký úsměv…
»Nebylo to nejhorší,« zabručel Gaj přesně jako kaprál Serembeš a blahosklonně si změřil Pandiho — výborně, chlapče, dobřes ty kluky vycepoval. »A teď pozor!« zvolal. »Sekce, v řad nastoupit!«
Znovu ten rychlý mnohonohý přesun, okouzlující svou přesností a přísnou harmonií — a sekce před ním znovu stála ve vyrovnaném řadu. Výborně, dokonce báječně! Člověka až zamrazí kolem žaludku. Gaj znovu založil ruce za záda a prošel se podél jednotky.
»Legionáři!« zahájil slavnostně. »Jsme opora a jediná naděje Ohňostrůjců. Jedině na nás se mohou ve své velké věci bez zaváhání spolehnout.« (Byla to pravda, ta nejopravdovější pravda, poznamenaná zvláštním kouzlem a zvláštní odevzdaností.) »Bojová legie je pěstí dějin. Jejím posláním je smést všechny překážky na naší hrdé pouti. Meč Bojové legie se zakalil v žáru bitev, žhne v našich dlaních a zchladit ho mohou jedině proudy nepřátelské krve. Nepřítel je lstivý. Je zbabělý, ale vytrvalý. Ohňostrůjci nám uložili zlomit jeho úskočnou paličatost a vytrhnout i s kořenem všechno, co nás sráží zpátky k chaosu a rozkladné anarchii. Taková je naše povinnost a my považujeme za štěstí ji plnit. Musíme přinášet oběti, rušíme klid našich matek, bratří a dětí, připravujeme o zasloužený odpočinek poctivého pracujícího, poctivého úředníka, poctivého trhovce a průmyslníka. Oni však vědí, proč musíme vpadat do jejich domovů, a vítají nás jako své nejlepší přátele, jako své ochránce. Myslete na to a nenechte se v ušlechtilém zápalu plnění svých povinností unést. Přítel je přítel, kdežto nepřítel je nepřítel… Má někdo nějaké otázky?«
»Ne!« štěkla sekce dvanácti hrdly. »Pozorrr! Třicet minut na odpočinek a kontrolu výstroje! Rrrozchod!«
Sekce se rozptýlila a legionáři ve skupinkách po dvou po třech zamířili ke kasárnům. Gaj nespěchavě vykročil za nimi s pocitem příjemně vypleněného nitra. Maxim na něj čekal opodál a už zdálky se usmíval. »Pojď si zahrát na slova,« navrhl mu. Gaj v duchu zaúpěl. Měl by ho zpražit, pořádně zpražit! Co může být nepřirozenější než kandidát, úplný zelenáč, který půl hodiny před operací otravuje kaprála takovými familiérnostmi! »Teď na to není čas,« poznamenal co nejkomisněji.
»Ty jsi nervózní?« zeptal se Mak soucitně. Gaj se zastavil a upřel oči k nebi. Co s ním, proboha, co s ním? Ono je zkrátka naprosto nemožné sekýrovat takového dobrosrdečného, naivního obra, navíc zachránce vlastní sestry a navíc — nač to tajit — člověka ve všech ohledech, s výjimkou pořadové přípravy, mnohem lepšího než Gaj sám… Rozhlédl se kolem a prosebně řekclass="underline"
»Poslyš, Maku, ty mě dostáváš do strašně trapné situace. Když jsme v kasárnách, jsem tvůj velitel, já ti dávám příkazy a ty je plníš. Už stokrát jsem ti řekl…« »Ale já přece jsem ochoten se podrobit. Tak mi něco rozkaž!« namítl Mak. »Já vím, co je to disciplína. Rozkazuj.«