»Už se stalo. Věnuj se kontrole výstroje.« »To ne, Gaji, nezlob se, ale tys vydal jiný rozkaz. Přikázal jsi nám, abychom si odpočinuli a prohlédli výstroj. Výstroj už jsem si zkontroloval a teď odpočívám. Tak si chvíli zahrajem, ne? Vymyslel jsem výborné slovo…«
»Maku, pochop: podřízený smí svého velitele oslovit za prvé jen předepsaným způsobem a za druhé výhradně ve služebních záležitostech.«
»Ano, to si pamatuju, paragraf devět… Ale to platí ve službě… Kdežto teď máme oba volno…« »Jak jsi přišel na to, že já mám volno?« zeptal se Gaj. Stáli za maketou u plotu z ostnatého drátu a tady je naštěstí nikdo nevidí: nikdo nevidí, jak se ten věžák opírá o plot a neustále má tendenci chytat svého kaprála za knoflík. »Já odpočívám jedině doma, ale ani tam bych žádnému podřízenému nedovolil… Poslyš, pusť konečně ten můj knoflík a svůj si zapni…«
Mak se zasmál a řekclass="underline"
»Ve službě tak, a doma onak? K čemu je to dobré?«
»Víš co, už o tom nebudeme mluvit. Nebaví mě opakovat ti pořád jedno a totéž… A ještě něco: kdy už se konečně přestaneš při nástupu zubit?«
»O tom se v řádech nic nepíše,« odpověděl okamžitě Maxim. »A pokud jde o opakování jednoho a téhož, něco ti řeknu. Nezlob se Gaji, já vím že nejsi žádný mluvitel… hovorník…«
»Kdo?!«
»Nejsi člověk, který by uměl pěkně mluvit.«
»Myslíš řečník?«
»Řečník… To je ono, nejsi řečník. Ale to nevadí. Dneska jsi k nám promluvil. Ta slova byla správná, dobrá. Ale když jsi mi o úkolech Legie a situaci v zemi vykládal doma, bylo to mnohem zajímavější. A bylo to opravdu z tebe. Kdežto tady už posedmé říkáš jedno a totéž, ale z tebe to není. Je to příliš správné. Příliš stejné. Příliš nudné. Rozumíš? Neurazil ses?«
Gaj se neurazil. Tedy — taková studená jehlička se mu do sebevědomí zaryla: až doposud si myslel, že mluví stejně plynně a přesvědčivě jako třeba kaprál Serembeš nebo dokonce pan rytmistr Toot. Ale když se nad tím tak zamyslí, kaprál Serembeš a pan rytmistr Toot ty tři roky taky stále opakovali jedno a totéž. Na tom ovšem není nic zvláštního a už vůbec ne závadného — vždyť za ty tři roky k žádným podstatným změnám ve vnitropolitické či zahraničněpolitické situaci nedošlo…
»A kde ses v řádech dočetl,« ušklíbl se Gaj, »že podřízený smí činit výtky svému nadřízenému?«
»Tam je pravý opak,« povzdechl si Maxim. »A to podle mého názoru není správné. Když počítáš příklady z balistiky, tak přece mé řady respektuješ, a když uděláš chybu ve výpočtu, tak taky.«
»Ale to je doma!« zdůraznil Gaj. »A doma je možné všechno.«
»A co když při střelbách špatně určíš hledí? Špatně zhodnotíš korekci na vítr? Tak co potom?«
»Na tom nesejde,« prohlásil Gaj pevně.
»Takže se má střílet špatně?« užasl Maxim.
»Střílet se musí podle rozkazu,« vysvětlil mu přísně Gaj. »Za těch deset minut, Maku, už jsi toho navykládal tak na padesát ostrých. Rozumíš?«
»Ne, nerozumím… A co když to bude v boji?«
»Co v boji?«
»Když určíš nesprávné hledí v boji. Co pak?«
»Hm…,« zamyslel se Gaj, který v boji ještě nikdy nevelel. Najednou si vzpomněl, jak se kaprál Bachtu při průzkumu bojem nedokázal zorientovat na mapě, zahnal svou sekci do křížové palby sousední roty, sám tam tenkrát zůstal a s ním polovina jeho sekce, a my přitom věděli, že to popletl, jenže nikoho ani nenapadlo ho opravit.
Proboha, uvědomil si náhle Gaj, nás by bývalo nikoho ani nenapadlo, že bychom ho snad směli opravovat. Kdežto Mak tomuhle totálně nerozumí, a nejen to — na tom nakonec není nic k pochopení — on to prostě neuznává! To se stalo už kolikrát: vezme si na paškál tu nejsamozřejmější věc, v několika málo větách ji načisto rozcupuje a člověk ho nedokáže přesvědčit o opaku, naopak, sám zapochybuje, hlava z toho jde kolem a jeden je z toho celý tumpachový… Nene, to není jen tak obyčejný člověk…, to je vzácný, nevídaný člověk… Jazyk se naučil za měsíc. Gramatiku zvládl za dva dny. A za další dva dny přečetl všechno, co měl Gaj doma k přečtení. Matematiku a mechaniku ovládá lépe než páni profesoři, a to u nás na kursech vyučují nejlepší odborníci… Nebo takový strýček Kaan…
Poslední dobou se stařec se svými monology za stolem obrací výlučně k Maximovi. A co víc, už několikrát svému okolí zcela nedvojsmyslně naznačil, že Maxim je patrně jediný člověk, který v naší době projevuje takové schopnosti a takový zájem o prehistorickou faunu. Nakreslil Maximovi na papír nějaká hrozná zvířata a Maxim mu na jiný papír namaloval obludy ještě hroznější a pak se dohadovali, které z těch zvířat je starší, které z kterého vzešlo a proč to tak bylo; na stůl putovaly knihy ze strýčkovy knihovny a stejně se stávalo, že Maxim starce pomalu ani nenechal otevřít ústa, a Gaj s Radou při tom podstatě jejich sporu ani zbla neporozuměli, a strýček křičel do ochraptění nebo trhal obrázky na kousky a dupal po nich, spílal Maximovi do nevzdělanců horších než ten pitomec Šapšu, ale jindy se najednou začal oběma rukama přehrabovat v řiďoučkých vlasech a s užaslým úsměvem brumlaclass="underline" »To je odvážné, massarakš, odvážné, máte fantazii, mladý muži!« Gajovi obzvlášť utkvěl v paměti jeden večer, kdy starce jako z čista jasna nebe hrom zaskočilo Maximovo prohlášení, že některá z těch předpotopních zvířat se pohybovala po dvou nohou, kteréžto prohlášení s největší pravděpodobností neuvěřitelně prostě a jednoduše vyřešilo jakýsi letitý vědecký spor…
Vyzná se v matematice, v mechanice, vojenskou chemii ovládá brilantně a paleontologii — bože můj, kdo ještě dneska rozumí paleontologii! — tak paleontologii ovládá taky… Maluje jako skutečný umělec, zpívá jako pěvec… a je hodný, nezdravě hodný. Rozehnal a zmlátil partu banditů, postavil se sám osmi, a s holýma rukama, jiný by se na jeho místě nosil jako páv a jen si před každým nedbale uplivoval, kdežto tenhle se trápil, nespal celé noci, zlobil se, když ho někdo chválil a děkoval mu, a pak jednou vybuchl. Celý zbělal a vykřikl, že je nečestné a nesprávné vychvalovat někoho za vraždu… A jaký problém byl přemluvit ho, aby se přihlásil do Legie! Všechno chápe, se vším souhlasí, chtěl by, ale nakonec opatrně poznamená, že tam by asi musel střílet, že? Do lidí. A Gaj mu řekclass="underline" Kdepak do lidí, do degenerátů, ne do lidí, do holoty horší než nejhorší bandita… Tak se pro začátek domluvili na tom, že než si zvykne, bude jen odzbrojovat… Je to směšné, ale zároveň trochu hrůzné. To nebude jen tak, když se každou chvíli podřekne, že přišel z jiného světa. Tenhle svět Gaj zná. Strýček o něm dokonce má knihu — Mlžná země Zartak se to jmenuje. V Alabastrových horách prý je údolí Zartak, kde žijí šťastní lidé… Podle té knížky jsou tam všichni přesně takoví jako Maxim. A jedna věc je na nich hrozně zajímavá — když někdo z nich údolí opustí, okamžitě zapomene, odkud pochází a co dělal dřív, pamatuje si jen, že je z jiného světa… Strýček sice říká, že žádné takové údolí neexistuje, že je to jen výmysl, je jen hřeben Zartak, jenže právě v poslední válce dopadly na toto pohoří superbomby, takže všichni horalé přišli o paměť…
»Proč mlčíš?« zeptal se Maxim. »Ty o mně přemýšlíš?«
Gaj uhnul pohledem.
»Poslouchej mě… Já tě prosím jen o jedno: v zájmu disciplíny v jednotce nikdy nedávej najevo, že víš víc než já. Dávej pozor, jak se chovají ostatní, a chovej se taky tak.«
»Já se snažím,« řekl smutně Maxim, na okamžik se zamyslel a dodal. »Těžko si zvykám. U nás je všechno jinak.«
»A jak vypadá tvoje rána?« zeptal se Gaj, aby změnil téma.
»Mně se rány hojí rychle,« poznamenal roztržitě Maxim. »Poslyš, Gaji, co kdybychom po operaci jeli rovnou domů. Co bys tomu říkal? Moc se mi stýská po Radě. Tobě ne? Zavezeme chlapce do kasáren a pak se můžeme náklaďákem svézt domů. A řidiče pustíme…«
Gaj nabral do plic co nejvíc vzduchu, ale v tom už zapraskala stříbřitá bednička tlampače na sloupě téměř nad jejich hlavami a hlas dozorčího brigády zaryčeclass="underline"
»Šestá rota, nástup na cvičiště! Pozor, šestá rota…«
A Gaj jen vyštěkclass="underline"
»Kandidáte Sime! Mlčet a marš na nástup!« Maxim se prudce otočil, ale Gaj ho ještě stačil chytit za hlaveň samopalu: »Moc tě prosím…,« zašeptal. »Hlavně buď jako ostatní! Chovej se jako ostatní! Dneska si tě vezme na mušku sám pan rytmistr!«