Ketšef mlčky sklonil hlavu.
»Hej, vy!« zakrákal rytmistr Čaču. »Vy jste přece bejvalej fronťák a důstojník k tomu. Copak nechápete, co vám nabízíme? Žádnej život, massarakš! Oficírskou čest!«
Ketšef se znovu zasmál, zakuckal se, ale neřekl nic. Maxim pocítil, že tenhle člověk se ničeho nebojí. Ani smrti, ani hanby. Už všechno prožil. Už se považuje i za mrtvého, i za zhanobeného… Brigadýr pokrčil rameny, zvedl se a prohlásil, že Gel Ketšef, padesátiletý, ženatý, povoláním zubní lékař, se na základě zákona o veřejném zdraví odsuzuje k likvidaci. Rozsudek bude vykonán do osmačtyřiceti hodin a může být změněn za předpokladu, že odsouzený poskytne požadované informace.
Když Ketšefa odvedli, brigadýr se nespokojeně otočil k civilovi: »Já ti nerozumím. Podle mého názoru mluvil dosti ochotně. Typický mluvka, jak ostatně říkáte vy sami. Nerozumím ti…« Civil se zasmáclass="underline" »Právě proto velíš brigádě, kamaráde, kdežto já… Já zase tam u nás.« »Na tom nesejde,« prohlásil uraženě brigadýr. »Je to šéf skupiny, nota bene se sklonem k filozofování…, prostě tomu nerozumím.« »Kamaráde,« oslovil ho přátelsky civil, »už jsi někdy viděl filozofujícího nebožtíka?« »Panebože, to jsou mi přece nesmysly!« »Ale stejně!« »A tys ho snad viděl?« zeptal se brigadýr. »Právě teď před chvilkou,« opáčil důrazně civil. »A upozorňuju tě, že to není poprvé… Já jsem živý, on je mrtvý — tak o čem si spolu budem vykládat? Takhle nějak se to píše ve Verbliebenovi, pokud se nemýlím…« Rytmistr Čaču se najednou zvedl, přistoupil až těsně k Maximovi a zdola vzhůru mu zasyčel rovnou do tváře: »Jak to stojíme, kandidáte? Kam čučíme? Pozórr! Koukám před sebe! A ne, kde co lítá!« Několik vteřin hlasitě oddechoval a prohlížel si Maxima — zřítelnice se mu pomateně zužovaly a zase rozšiřovaly, ale pak se vrátil zpět na své místo a zapálil si.
»Tak,« řekl adjutant. »Zbyli nám Ordi Taderová, Memo Gramenu a ještě dva, kteří odmítají sdělit jméno.«
»Těmi bychom měli začít,« navrhl civil.
»Číslo sedmdesát tři třináct,« zvolal adjutant.
Číslo sedmdesát tři třináct vešlo a posadilo se na stoličku. Ten muž — suchý, šlachovitý člověk s chorobně kyprými, prokousanými a napuchlými rty — byl také v poutech, přestože místo jedné ruky měl protézu.
»Vaše jméno?« zeptal se brigadýr.
»A které?« otázal se vesele jednoruký.
Maxim se až zachvěl — byl přesvědčen, že invalida bude mlčet.
»To jich máte tolik? V takovém případě uveďte pravé.«
»Moje skutečné jméno je sedmdesát tři třináct.«
»Mnno… Co jste dělal v Ketšefově bytě?«
»Ležel v bezvědomí. Jak račte vědět, umím to výborně. Nemám to třeba předvést?«
»Nenamáhejte se,« přerušil ho muž v civilu. Pukal vzteky. »Tohle umění se vám bude ještě moc hodit.«
Jednoruký se najednou rozchechtal. Smál se hlasitě a jasně jako mladík a Maxim s hrůzou pochopil, že se směje naprosto upřímně. Lidé za stolem poslouchali ten smích mlčky, jako zkamenělí…
»Massarakš!« vybuchl konečně jednoruký a otřel si oči ramenem. »To je mi věru hrozba…! Ačkoli, vy jste ještě mladík… Vaši práci je třeba vykonávat pokud možno prkenně a zdeúředně — prostě za peníze. To dělá na vyšetřovaného ten správný dojem. Je příšerné, když vás nemučí nepřítel, ale ouřada. Podívejte se třeba na mou levou ruku. Tu mi natřikrát upilovali odborníci Jeho císařského Veličenstva, ale každý tento akt provázela rozsáhlá úřední korespondence… Kati konali svou těžkou a nevděčnou práci a nadávali na žebrácké platy. A mě z toho jímala hrůza. Jen obrovskou silou vůle jsem se přinutil něco nevyžvanit. Kdežto teď…? Já přece vidím, jak mě nenávidíte. Vy mě a já zase vás. To je vynikající: Jenže vy mě nenávidíte ani ne dvacet let, kdežto já vás už přes třicet. Vy jste se tenkrát ještě pohodlně procházel pod stolem a trápil jste kočky, mladíku…«
»Aha,« poznamenal zasvěceně civil. »Pán je stará vrána. No vidíte, a já si myslel, že vy všichni to už dávno máte za sebou.«
»V to nedoufejte,« zakroutil hlavou jednoruký. »Člověk by se ve světě, kde žije, měl trochu orientovat… Takhle se s vámi vlastně není o čem bavit…«
»To by podle mého názoru stačilo,« otočil se brigadýr k civilovi.
Ten rychle něco načmáral na časopis a podal vzkaz brigadýrovi. Brigadýr se velice podivil, zabubnoval si prsty po bradě a pochybovačně si civila změřil. Ten se jen usmál. Brigadýr tedy pokrčil rameny, zamyslel se a otočil se k rytmistrovi.
»Svědku Čaču, jak se obviněný choval při zadržení?«
»Válel se po podlaze,« odpověděl zakaboněný rytmistr.
»Takže odpor nekladl… Mno…« Brigadýr se ještě na okamžik zadumal, vstal a vyřkl rozsudek: »Obžalovaný sedmdesát tři třináct se odsuzuje k trestu smrti. Likvidace se odkládá na neurčito a obžalovaný bude až do výkonu rozsudku poslán do vyhnanství na převýchovu.«
Ve tváři rytmistra Čača se rozhostilo nechápavé opovržení, protože když jednorukého odváděli, zase se tiše smál a pokyvoval hlavou, jako by si říkaclass="underline" No to jsou mi věci!
Pak přivedli číslo sedmdesát tři čtrnáct. Byl to ten muž, který křičel a svíjel se na podlaze. Lomcoval jím strach, ale choval se vyzývavě. Rovnou od dveří vykřikl, že na otázky odpovídat nebude a shovívavost neočekává. Skutečně mlčel a nezareagoval ani na jedinou otázku, dokonce ani na civilův dotaz, zda si náhodou nechce postěžovat na špatné zacházení. Skončilo to tím, že brigadýr znovu upřel pohled na civila, a učinil tázavý pohyb hlavou. Civil přikývl a řekclass="underline" »Ano, tohohle si vezmu.« Vypadal velice spokojeně.
Pak brigadýr prohrabal zbylé papíry a poznamenaclass="underline"
»Pojďme, pánové, něco sníme. Takhle by to dál nešlo…«
Soud se vzdálil a Maxim s Pandim si mohli dát pohov. Když odešel i rytmistr, Pandi se rozhořčiclass="underline"
»Viděls ty bestie? Horší než zmije, namouduši. A víš, co je na tom nejhorší? Nebolet je hlava, vůbec by se nepřišlo na to, že jsou to degeneráti. Hrůza pomyslet, co by s námi všemi bylo…«
Maxim na to neodpověděl nic, nebylo mu do řeči. Obraz světa, který mu ještě včera připadal tak zřetelný a logický, se zbortil a ztratil konkrétní obrysy. Ostatně Pandi ani žádné cizí repliky nepotřeboval. Sundal si rukavice, aby si je neumazal, vytáhl sáček s praženými ořechy, nabídl Maximovi a rozpovídal se o tom, jak strašně nesnáší tuhle službu. Za prvé má strach, aby se od degenerátů nenakazil. Za druhé se někteří z nich chovají — třeba jako ten jednoruký — tak drze a neomaleně, že člověka zrovna svrbí dlaně, aby jim jednu nevrazil. Jednou takhle trpěl a trpěl, až se nakonec neudržel a opravdu vyšetřovanému jednu vrazil, div ho tenkrát nedegradovali zpátky na kandidáta. Nebýt rytmistra, bylo zle, ale on se za něj postavil. Dostal jen dvacet ostrých a čtyřicet po službě…
Maxim chroustal oříšky, na půl ucha poslouchal a mlčel. To je ale nenávist, říkal si v duchu. Tihle nenávidí tamty, a oni zase tyhle. Za co? Ten nejodpornější stát… Proč? Jak na to přišel…? Rozložili národ… Co to může znamenat…? A ten civil. Přece není možné, že by tou letmou narážkou měl na mysli mučení. To se dělalo hrozně dávno, někdy ve středověku… Ačkoli byl tu taky fašismus. Ano. Hitler. Osvětim. Rasová teorie. Genocida. Světová nadvláda. Ale je snad Gaj fašista? Nebo Rada? Ti na to nevypadají… A co pan rytmistr? Hm… Bylo by třeba pochopit, jaká je souvislost mezi bolestmi hlavy a sklonem ke vzdorovitosti vůči úřadům. Proč se soustavu PBO snaží zničit jen degeneráti? Vlastně ani ti ne všichni…
»Pane Pandi,« ozval se po chvíli, »a co Hontové, to jsou samí degeneráti? Nevíte o tom něco?«
Pandi se hluboce zamyslel.
»Podívej se…, jak bych ti to…,« zamumlal. »My jsme hlavně pres ty degene, jak městský, tak všelijaký divoký po lesích. Kdežto na to, co se děje v Honti nebo řekněme eště někde jinde, na to je cvičená armáda. Hlavní, co musíš vědět, je, že Hontové jsou nejzavilejší zahraniční nepřátelé našeho státu. Před válkou nás museli poslouchat, a teď se za to zuřivě mstěj… To je všechno. Rozumíš tomu?«
»Víceméně,« řekl Maxim a Pandi mu to okamžitě spočítal. »V Legii se takhle neodpovídá, tady se řekne „Tak jest“, nebo „nikoli“, kdežto „víceméně“ je výraz civilní, takhle můžeš odpovídat kaprálovy sestřičce, a ne tady, tady jsi ve službě a ve službě to nejde…«