V televizi běžely »ornamenty«. Hrozná nuda. Gaj navrhl, že by si mohli dát pivo. Rada zaběhla do kuchyně a přinesla dvě láhve z lednice. U piva o lecčem poklábosili a jen tak mezi řečí se kupodivu vysvětlilo, že Mak během uplynulé půlhodiny zvládl učebnici geopolitiky. Rada byla u vytržení. Gaj nevěřil. Řekl, že za takovou chvilku se učebnice dá prolistovat, v nejlepším případě snad i přečíst, ale jen mechanicky, aniž bychom si čtené zapamatovávali. Mak se dožadoval přezkoušení. Gaj tedy uchopil učebnici do rukou a uzavřeli sázku: ten, kdo prohraje, musí jít za strýčkem Kaanem a oznámit mu, že kolega Šapšu je moudrý muž a skvělý vědec. Gaj knížku otevřel jen tak nazdařbůh, našel na konci kapitoly kontrolní otázky a zeptal se: »V čem spočívá mravní hodnota expanze našeho státu na sever?« Mak odpověděl svými slovy, text učebnice však vystihl přesně a sám k tomu dodal, že podle jeho názoru se v tomto případě o žádných mravních hodnotách mluvit nedá a že skutečným důvodem, pokud tomu dobře rozumí, je agresivita režimů Honti a Pandey. Gaj se oběma rukama podrbal v týle, olízl si ukazovák, převrátil o několik stránek dál a otázal se: »Jaká je průměrná úroda obilnin v severozápadních oblastech?« Mak se zasmál a konstatoval, že údaje o severozápadních oblastech nejsou k dispozici. Zase ho nechytil; nadmíru potěšená Rada vyplázla na Gaje jazyk. »A jaký je průměrný demografický tlak v deltě Modrého Hada?« vypálil Gaj další otázku. Mak mu sdělil příslušná čísla, přidal povolené tolerance a neodpustil si poznámku, že pojem »demografický tlak« mu připadá poněkud mlhavý. Gaj užuž chtěl spustit, že demografický tlak je vlastně vyjádření pro míru agresivity, ale vtom zasáhla Rada. Ta řekla, že Gaj se vykrucuje a chce se dalšímu zkoušení vyhnout, protože už pochopil, jak je na tom zle.
Gajovi se k uzoufání nechtělo jít za strýčkem Kaanem, a tak, aby získal čas, se s ní začal dohadovat. Mak je chvíli poslouchal, ale potom z ničeho nic prohlásil, že Rada by v žádném případě neměla brát místo servírky, a že by měla studovat. Gaj se zaradoval, že se téma rozhovoru tak prudce změnilo, a hned k tomu o překot zadrmolil, že jí totéž říkal už aspoň tisíckrát a dokonce jí navrhoval, že by jí to zařídil v ženském sboru Legie, kde z ní mohou udělat skutečně užitečného člověka. Tahle debata se však nějak nedařila. Mak jen zakroutil hlavou a Rada se stejně jako dřív o ženském sboru vyjádřila v těch nejneuctivějších výrazech.
Gaj se nehádal. Odhodil učebnici, sáhl do skříně, vytáhl kytaru a začal ji ladit. Rada s Makem okamžitě odtlačili stůl ke zdi a postavili se proti sobě, že si skočí »anoano, nene«. Gaj jim tedy zahrál »anoano, nene« — s poklepáváním a pocinkáváním. Díval se na tančící a napadlo ho, že je to nádherný pár, že jen nemají kde bydlet a že kdyby se náhodou vzali, bude se on muset definitivně přestěhovat do kasáren. No a co, v kasárnách přece bydlí plno kaprálů… Ostatně, Mak nevypadá na to, že by se chtěl ženit. Chová se k Radě spíš jako k příteli, jen něžněji a uctivěji, ovšem Rada je do něj blázen, to je jasné. Stačí se podívat na ty oči! Bodejť by se do takového chlapce nezbláznila. Dokonce i ta stará můra madam Go. Už je jí přes šedesát, babě, ale to je totéž: jakmile jde Mak předsíní, hned vysune lebku ven a cení na něj zuby. Čertví, v čem to je, ale Maka má v oblibě celý dům, kluci ho taky mají rádi, jedině ten pan rytmistr se k němu chová nějak divně…, ale ani on nepopře, že je to mládenec jako jiskra.
Dvojice se mezitím tance nabažila, Mak Gajovi kytaru sebral, přeladil ji podle svého a začal zpívat ty svoje zvláštní horalské písně. Tisíce písní, a ani jedna známá. Pokaždé něco nového. A jedna věc je na tom hrozně divná: člověk nerozumí ani slovu, ale jednou se mu chce plakat, a podruhé se zase smějete, až se za břicho popadáte… Rada už si některé zapamatovala a pokoušela se k Makovi přidat. Zvlášť se jí líbila žertovná (Mak jim ji přeložil) o děvčeti, které sedí na kopci a čeká na svého chlapce, jenže chlapec se k němu ne a ne dostat — jednou mu zabrání to, podruhé ono… Kytara a zpěv přehlušily i zvonek u dveří. Ale to už někdo zabušil a do pokoje vrazila spojka pana rytmistra Čača.
»Pane kaprále, dovolte mi s vámi promluviti« zahřímal voják a zašilhal po Radě.
Mak přestal hrát a Gaj řekclass="underline"
»Mluvte!«
»Pan rytmistr přikazuje, abyste se vy a kandidát Sim okamžitě dostavili do kanceláře roty. Vůz čeká dole.«
Gaj se vymrštil.
»Běžte. Počkejte na nás v autě, hned jsme tam. Oblíkej se, rychle,« pobídl Maka.
Rada uchopila kytaru do náruče jako dítě a postavila se k oknu zády k nim.
Gaj s Makem se chvatně oblékali.
»Co myslíš, proč nás volá?« zeptal se Mak.
»Jak já to mám vědět!« zavrčel Gaj. »Třeba je to cvičný poplach…«
»Mně se to nějak nelíbí,« přiznal se Mak.
Gaj na něj pohlédl a pro každý případ zapnul rádio. Vysílali tam každodenní »bohapusté tlachy zaměstnaných žen«.
Oblékli se, utáhli opasky a Gaj řekclass="underline"
»Tak my jdem, Rado.«
»Běžte.« Ani se neotočila.
»Pojď, Maku,« broukl Gaj a narazil si baret.
»Zavolejte,« poprosila je Rada. »Pokud se zdržíte, určitě zavolejte…« I teď však mluvila do okna.
Voják před Gajem uctivě otevřel dveře, všichni si nastoupili a jeli. Záležitost zřejmě spěchala — šofér uháněl na plný plyn a siréna kvílela, až uši zaléhaly. Gaj v duchu zalitoval, že takový báječný, příjemný, domácký večer bez starostí je v trapu. Ale takový už je život legionáře. Teď přijde další rozkaz, a on aby popadl samopal a střílel, to všechno hned po láhvi piva, pohodlném pyžamu a písničkách při kytaře. Takhle krásný je život legionáře, nejlepší život ze všech myslitelných… A nepotřebujeme žádné přítelkyně ani ženy, a je to tak správné, že si Mak sestřičku nechce vzít, i když vlastní sestry je člověku samozřejmě tak trochu líto… To nic, počká. Pokud ho má ráda, tak si počká…
Vůz se vřítil na cvičiště a zastavil u vchodu do kasáren. Gaj vyskočil a vyběhl po schůdcích. Přede dveřmi do kanceláře se zastavil, zkontroloval si polohu baretu, přezku, zběžně prohlédl i Maka, zapnul mu knoflíček u krku — massarakš, věčně ho má rozepnutý — a zaklepaclass="underline"
»Vstupte!« zakrákoral známý hlas
Gaj vstoupil a zahlásil se. Pan rytmistr Čaču v soukenné pláštěnce a brigadýrce seděl u svého stolu. Kouřil a pil kávu. Nábojnice před ním byla plná nedopalků, Na kraji stolu ležely dva samopaly. Pan rytmistr pomalu vstal, ztěžka se oběma rukama opřel o stůl a s očima upřenýma na Maka spusticlass="underline" »Kandidáte Sime! Projevil ses jako výbornej bojovník a věrnej bojovej druh. Orodoval jsem za tebe u velitele brigády, abys byl přednostně jmenován do hodnosti řádnýho vojína Bojový legie. Ve zkoušce ohněm jsi obstál se ctí. Takže teď přijde poslední zkouška, zkouška krví…«
Srdce v Gajově hrudi poskočilo radostí. Nečekal, že k tomu dojde tak brzy. Rytmistr je formát! Něco takového dokáže jen stará vojna! A já hlupák si myslel, že chce Maka podrazit… Pohlédl na Maka a jeho nadšení mírně pohaslo. Přítelova tvář dokonale zdřevěněla, oči vypoulené přesně podle řádů, přestože právě teď se předpisů tak přísně držet nemusel.
»Tady máš rozkaz, kandidáte Sime,« pokračoval pan rytmistr a podal Makovi list papíru. »Je to první písemnej rozkaz adresovanej tobě osobně. Doufám, že není poslední. Přečti si to a podepiš.«
Mak uchopil rozkaz a přeběhl po řádcích očima. A srdce v Gajově hrudi znovu poskočilo, jenže tentokrát už ne radostí, ale tíživou předtuchou. Makova tvář dál zůstávala nehybná a všechno se zdálo být v pořádku, snad až na to nepatrné zaváhání, než se chopil pera a podepsal se. Pan rytmistr založil papír do desek.
»Kaprále Gaale,« řekl a zvedl ze stolu zalepenou obálku. »Běž na strážnici a přiveď odsouzence. A vem si samopal…, ne, tenhle ne, ten krajní.«