Gaj uchopil obálku, přehodil si samopal přes rameno, udělal čelem vzad a vykročil ke dveřím. Ještě zaslechl, jak pan rytmistr Makovi říká:
»To nic, kandidáte, nebuď srágora. Strašný je to jen napoprvní…«
Gaj se rozběhl přes cvičiště k budově brigádního vězení, předal náčelníkovi stráže obálku, podepsal všechno, co je třeba, sám si také vyžádal nezbytné podpisy a převzal odsouzence. Byli to ti dnešní spiklenci — tlustý chlápek, co mu Mak při zásahu vykloubil prsty, a ta paní. Massarakš, ještě tohle scházelo! Ženská, to snad nemuselo být… To není nic pro Maka. Vyvedl odsouzence na cvičák a hnal je ke kasárnům. Muž se vlekl co noha nohu mine a neustále hýčkal svou poraněnou ruku, kdežto žena šla vzpřímená jako bidlo s rukama zaraženýma hluboko do kapes krátkého kabátku a zdálo se, že nic nevidí a neslyší. Massarakš, a proč by to vlastně nebylo pro Maka? Proč, k čertu! Tahle ženská je stejná bestie jako ten chlap. Proč bychom jí měli poskytovat nějaké úlevy? A proč vůbec, massarakš, poskytovat nějaké úlevy kandidátu Simovi?! Jen ať si zvyká, massarakš a massarakš…!
Pan rytmistr a Mak už seděli v autě. Pan rytmistr u volantu, Mak se samopalem mezi koleny na zadním sedadle. Otevřel dveře a odsouzenci nastoupili. »Na podlahu!« zavelel Gaj. Poslušně se posadili na kovovou podlahu, kdežto Gaj se uvelebil na sedadle proti Makovi. Pokusil se zachytit jeho pohled, jenže ten se díval na odsouzence. Ne, díval se na tu ženskou, která se choulila na podlaze a rukama si objímala kolena. Pan rytmistr se ani neobrátil, jen se zeptaclass="underline" »Hotovo?« a vůz se rozjel.
Cestou nemluvili. Pan rytmistr štval vůz šílenou rychlostí, nejspíš chtěl se vším skoncovat do soumraku, proč taky otálet… Mak neustále zíral na ženu, jako by se pokoušel pohlédnout jí do očí, kdežto Gaj dál vytrvale pásl po jeho pohledu. Odsouzenci, jimiž házení a nadskakování rychle jedoucího auta nešetrně smýkalo po podlaze, se chytali jeden druhého: tlouštík se pokusil prohodit se ženou pár slov, ale Gaj ho okřikl. Mezitím už se dostali z města ven, minuli strážní stanoviště a okamžitě odbočili na zanedbanou polní cestu, na známou, dokonce moc dobře známou cestu vedoucí k Růžovým jeskyním.
Vůz drncal všemi čtyřmi koly, ale něčeho se držet Gaj dost dobře nemohl. Mak zřejmě nehodlal a nechtěl zvednout oči a navíc se ho ještě ty dvě polomrtvoly začaly chytat za kolena, aby trochu zmírnily nemilosrdné natřásání. Gaj to nakonec nevydržel a tlustého hajzla nakopl do žeber, ale ani to nepomohlo, tlouštík se Maka chytal dál. Pan rytmistr zahnul ještě jednou, ostře přibrzdil a vůz pomalu a opatrně sjel do lomu, Pan rytmistr vypnul motor a zaveleclass="underline" »Vystupovat!«
Mohlo být kolem šesté. V lomu se hromadila lehká večerní mlha a zvětralé kamenné stěny růžově zářily. Kdysi se tu těžil mramor. Jenže kdo ho dneska potřebuje — takový mramor…?
Blížilo se rozuzlení, Mak se dál držel jako vzorný voják: ani jeden zbytečný pohyb, lhostejně prkenná tvář, oči soustředěné na velitele očekávají další rozkazy. Tlouštík se choval perfektně, důstojně. S tím žádné problémy nebudou. Ale ženská to nakonec nevydržela. Křečovitě svírala pěsti, tiskla si je k ňadrům a zase ruce nechávala bezvládně klesnout a Gaj si řekl, že tohle skončí pěknou hysterií. Zdá se však, že nosit ji na popraviště v náručí přece jen nebude třeba.
Pan rytmistr si zapálil, pohlédl na nebe a řekclass="underline"
»Povedeš je po tyhle pěšině. Dojdete k jeskyním a tam už uvidíš, kam je máš postavit. Až budeš hotov, rozhodně práci zkontroluj a v případě potřeby je doraz ranou jistoty. Víš, co je to rána jistoty?«
»Tak jest,« odvětil Mak dřevěným hlasem.
»Lžeš, nevíš. To je rána do hlavy. Dej se do toho, kandidáte. Zpátky se vrátíš už jako řádný vojín.«
Žena najednou řekla:
»Pokud je mezi vámi aspoň jeden člověk…, oznamte mé matce… Obec Kachny… číslo dvě… Je to kousek odsud… Jmenuje se…«
»Neponižuj se,« zarachotil tlouštíkův bas.
»Jmenuje se Illi Taderová…«
»Neponižuj se!« opakoval zvýšeným hlasem tělnatý muž a pan rytmistr ho bez nápřahu praštil pěstí do obličeje. Muž zmlkl, chytil se za tvář a nenávistně si pana rytmistra změřil.
»Jednej, kandidáte,« opakoval pan rytmistr.
Gaj se obrátil k vězňům a pohnul samopalem. Odsouzenci vykročili po pěšině. Zena se otočila a ještě jednou křikla:
»Vesnice Kachny, číslo dvě. Illi Taderová!«
Mak s napřaženým samopalem pomalu kráčel za nimi. Pan rytmistr otevřel auto, bokem se posadil k volantu, natáhl nohy ven a prohodiclass="underline"
»Takže teď si čtvrt hodinky počkáme.«
»Tak jest, pane rytmistře,« pronesl Gaj automaticky.
Díval se za Makem a díval se tak dlouho, dokud celá skupinka nezmizela za narůžovělým skalním ostrohem. Na zpáteční cestě budeme muset koupit flašku, pomyslel si. Ať si dá, prý to pomáhá.
»Můžeš si zapálit, kaprále,« řekl pan rytmistr.
»Děkuji, pane rytmistře, nekouřím.«
Pan rytmistr si daleko odplivl skrz zuby.
»Nebojíš se, že se v kamarádovi zklameš?«
»Nikoli…,« odpověděl nerozhodně Gaj. »I když, že jsem tak smělý, je mi moc líto, že na něj vyšla zrovna žena. Je to horal a tam u nich…«
»To je stejnej horal jako ty nebo já,« opáčil příkře pan rytmistr. »A vo ženský v tomhle případě vůbec nejde… No nic, uvidíme… Co jste dělali, když pro vás hoši přijeli?«
»Zpívali jsme si, pane rytmistře.«
»A copak jste si zpívali?«
»Horalské písně, pane rytmistře. Mak zná spoustu písní.«
Pan rytmistr vystoupil z vozu a začal přecházet sem a tam po pěšině. Už nemluvil a po nějakých deseti minutách si začal pohvizdovat Pochod. Gaj napjatě očekával výstřely, ale neozývalo se nic a to mu dělalo starost. Utéct Makovi je nemožné. A odzbrojit ho ještě nemožnější. Tak proč nestřílí? Že by je zavedl někam dál, než chodí normálně? Tam, co se vodí normálně, to hrozně páchne, funebráci zahrabávají mělko a Mak má pronikavý čich… Už pro tu svou štítivost by byl schopen jít o pět kilometrů dál…
»Nojo, no…,« prohodil pan rytmistr a zastavil se. »A máme to za sebou, kaprále. Mám takovej pocit, že se toho vašeho kamarádíčka už nedočkáme. A eště mám jinej pocit — že ti dneska říkám kaprále naposledy.«
Gaj se na něj překvapeně zadíval. Pan rytmistr se šklíbil.
»Co se tak na mě díváš? Co čučíš jako svině na uzenou šunku? Tvůj kamarád dezertoval, je to zbabělec a zrádce! Jasný, vojíne Gaale?«
Gaj se cítil zaskočen. Ani ne tak slovy pana rytmistra, jako spíš jeho tónem. Pan rytmistr byl u vytržení. Pan rytmistr triumfoval. Pan rytmistr se tvářil, jako by právě vyhrál vysokou sázku. Gaj mechanicky pohlédl dolů do lomu a najednou spatřil Maka. Vracel se sám a samopal nesl v ruce za řemen.
»Massarakš!« zasípěl pan rytmistr. Už Maka také viděl a do jeho tváře se vloudil poněkud připitomělý výraz.
Už spolu nepromluvili ani slovo a jen se dívali, jak se k nim Mak zvolna blíží, jak lehce našlapuje po kamenné drti, sledovali jeho klidnou, dobrosrdečnou tvář s podivnýma očima a Gajovi se to v hlavě všechno zašmodrchalo: ať je to jak chce, výstřely slyšet nebylo… Přece je nezaškrtli… nebo neumlátil pažbou…? On, Mak, a ženu! Kdepak, to je nesmysl… Ale nestřílelo se, určitě se nestřílelo…
Patnáct kroků od nich Mak zůstal stát a s pohledem upřeným do očí pana rytmistra mu samopal mrštil pod nohy.
»Sbohem, pane rytmistře,« řekl. »Ty nešťastníky jsem pustil a teď bych chtěl odejít i já sám. Tady je vaše zbraň a šatstvo…« Pak pohlédl na Gaje a při rozepínání řemenu mu řekclass="underline" »Gaji, tohle je špinavá záležitost, oklamali nás, Gaji…«
Stáhl si holínky i kombinézu, všechno to svázal do uzle a zůstal tak, jak ho Gaj poprvé spatřil na jižní hranici — téměř nahý, jen ve stříbřitých trenýrkách a dokonce bez obuvi. Přistoupil k vozu a položil ranec na kapotu. Gaj se zděsil. Pak si všiml pana rytmistra a zděsil se ještě víc.
»Pane rytmistře!« vykřikl. »To ne! On se zbláznil! On už zase…«
»Kandidáte Sime!« zachrčel pan rytmistr s rukou na pažbě revolveru. »Okamžitě se posaďte do vozu! Jste zatčen!«
»Ne,« opáčil klidně Mak. »To se vám jen zdá. Jsem svobodný. Přišel jsem pro Gaje. Jdeme, Gaji! Podfoukli tě. Jsou to špinavci. Dřív jsem o tom dlouho pochyboval, ale teď jsem si jist. Jdeme.«
Gaj zakroutil hlavou. Chtěl něco říct, něco vysvětlit, ale nebyl čas a chyběla ta správná slova. Pan rytmistr vytáhl zbraň.