Kapitola šestnáctá
Gajovi se ještě nikdy nepoštěstilo letět někam letadlem. Vlastně letadlo viděl poprvé v životě. Policejní vrtulníky a létající plošiny samozřejmě znal a několikrát se dokonce zúčastnil akcí ze vzduchu: jejich sekci naložili do vrtulníku a vysadili je u silnice, po níž se k mostu hnala skupina vychovanců, kteří se vzbouřilí kvůli nepoživatelné stravě. Na tento vzdušný přesun zůstaly Gajovy ty nejnepříjemnější vzpomínky: stroj letěl při zemi, celý se třásl a houpalo to tak, že se mu vnitřnosti obracely naruby, k tomu oblbující řev motoru a svištění rotoru, pach spáleného benzínu a fontány motorového oleje, které stříkaly ze všech spár.
Tohle ovšem bylo něco zcela jiného.
Horský orel, osobní bombardér J. c. V., Gaje doslova omráčil. Byl to vskutku obludný stroj a člověku připadalo naprosto nemožné, že takový kolos je vůbec schopen zvednout se do vzduchu. Jeho útlé žebrované tělo, zdobené četnými zlatými erby a emblémy, bylo dlouhé jako ulice. Olbřímí křídla, pod nimiž by se hravě ukryla celá brigáda, se hrozivě a majestátně pnula do stran. Byla vysoko jako střecha několikapatrového domu, ale lopatky šesti ohromných vrtulí se téměř dotýkaly země. Bombardér spočíval na třech kolech, několikrát větších než dospělý muž — dvě podpírala přední část trupu, na třetím trůnil hranatý ocas. K leskle prosklené kabině vedla do závratné výšky stříbřitá nitka duralového žebříku. Ano, před sebou měli skutečný symbol staré říše, symbol velké minulosti, symbol někdejší moci, která si dokázala podmanit celý kontinent. Gaj stál se zakloněnou hlavou, ochablé nohy pod ním mimoděk podklesávaly a celý se chvěl nábožnou úctou, dokud jako z čista jasna z nebe hrom nezazněla slova přítele Maka:
»To je teda škatule, massarakš…! Promiňte, princi-vévodo, nechtěl jsem se vás dotknout…«
»Jiné nemám,« podotkl suše princ-vévoda. »Mimochodem je to nejlepší bombardér na světě. Jeho císařská Výsost na něm svého času vykonala…«
»Ale jistě, samozřejmě…,« přerušil ho chvatně Maxim. »To já jen z toho překvapení…«
Nahoře v pilotní kabině dosáhlo Gajovo nadšeni vrcholu. Všude samé sklo. Obrovské množství neznámých přístrojů, fantasticky pohodlná křesla, nepochopitelné páky a zařízení, svazky pestrobarevných vodičů, nevídané zvláštní přílby, připravené k okamžitému použití… Princ-vévoda Makovi něco překotně vysvětloval, ukazoval přitom na přístroje a pohyboval pákami. Mak jen roztržitě pobrukovaclass="underline" »Samozřejmě, to je jasné, jak jinak…,« kdežto Gaj se samopalem na kolenou seděl v křesle, aby nepřekážel a nedej bože tu něco nepoškrábal, třeštil oči a kroutil hlavou.
Bombardér stál ve starém hangáru se zborcenou střechou na okraji lesa; před ním se prostírala obrovská nedozírná šedozelená pláň bez jediného hrbolku a jediného keříku. Za polem, asi o pět kilometrů dál, znovu začínal les a nad tím vším viselo bílé nebe, které se odsud z kabiny zdálo docela blízko, co by kamenem dohodil. Gaj byl rozrušen na nejvyšší možnou míru. Téměř si nepamatoval, jak se vlastně rozloučil se starým princem-vévodou. Princ-vévoda cosi říkal, Maxim taky mluvil, snad se smáli, pak princ-vévoda zaslzel, potom klapla dvířka… Gaj náhle zjistil, že ho do křesla tisknou široké popruhy, ozval se nějaký třesk, po něm hrozné výbuchy, kabina se drobounce roztřásla, všechno kolem zamořil těžký rachot, malý princ-vévoda daleko dole mezi keři připláclými k zemi a v trávě, která najednou jako by někam tekla, si oběma rukama chytil klobouk a bezmocně couvl. Gaj zvedl oči a zjistil, že lopatky obřích vrtulí zmizely, splynuly v obrovská mlhavá kola. Celé to široké pole se najednou pohnulo a sunulo se jim naproti, rychleji a rychleji… Už nebyl ani princ-vévoda, ani hangár, bylo jen pole, bleskurychle ubíhající letadlu vstříc, nemilosrdný třas a hromový řev, a když Gaj s potížemi pohnul hlavou, s hrůzou zjistil, že gigantická křídla se plavně pohupují a každou chvíli se musejí ulomit, jenže vtom už třas ustal, pole pod křídly žuchlo někam dolů a Gajovým tělem od hlavy až k patě projel jakýsi měkký, vatový pocit. A pod bombardérem už se nepohybovalo pole a vlastně ani les: les se změnil v černozelený kartáč, ve velikánskou, snad tisíckrát záplatovanou deku, a tahle skvrnitá přikrývka se pomalu plazila dozadu. Až teď si Gaj uvědomil, že letí.
Se zbožným úžasem pohlédl na Maxima. Přítel Mak seděl v ledabylé póze s levou rukou opřenou o opěradlo a pravou sotva znatelně pohyboval tou největší a patrně tedy nejdůležitější pákou. Oči měl přimhouřené, rty sešpulené, jako by si něco hvízdal. Ano, byl to velký člověk. Velký a nepostižitelný. Ten asi dokáže všechno, pomyslil si Gaj. Třeba teď řídí tenhle příšerně složitý stroj, který vidí poprvé v životě. To přece není žádný tank nebo náklaďák, ale letadlo, slavný bombardér, ani jsem nevěděl, že nějaký zůstal… A on s tím zachází jako s hračkou, jako by celý život neměl na práci nic jiného než létat vzduchem. Nad tím prostě zůstává rozum stát: vypadá to, že spoustu věcí vidí prvně v životě, a přesto se okamžitě přizpůsobí a dělá, co je právě zapotřebí. Ostatně copak to platí jen o strojích a mechanismech? To nejsou jen stroje, co v něm uznává svého pána. Kdyby chtěl, bude se s ním objímat i rytmistr Čaču… Čaroděj, na kterého je hrůza se jen podívat, ho považuje za sobě rovného… A princ-vévoda, učený muž, šéfchirurg, zkrátka aristokrat, v Maximovi taky okamžitě postřehl cosi výjimečného, vznešeného… Takový stroj mu svěřil… A já mu chtěl cpát za ženu Radu! Co pro něj znamená taková Rada? Nic, letmé zaujetí… Copak takový potřebuje Radu? To takhle nějakou hraběnku, nebo řekněme princeznu… A prosím, se mnou se přátelí, to jsou mi věci… Kdyby teď řekl, abych se vrhl dolů, je dost dobře možné, že bych to udělal, protože Mak… A kolik jsem se toho od něj dověděl, co jsem díky jemu všechno viděl, to by se mi bez něj v životě nemohlo stát… A kolik toho díky Makovi ještě uvidím a poznám, čemu všemu se naučím…
Maxim na sobě pocítil Gajův pohled a zaznamenal i jeho tiché nadšení, jeho oddanost, podíval se na něj a šťastně, docela jako zastará, se na něj zazubil; Gaj se jen stěží ovládl, aby Maka neuchopil za mohutnou snědou ruku a nezasypal ji vděčnými polibky. »O vládce můj, má ochrano a pýcho, jen rozkaž — jsem tady, jsem tvůj, jsem připraven, mršti mnou do ohně, spoj mě s plameny… Na tisíce nepřátel, proti dokořán roztlemeným chřtánům, vstříc miliónům kulí… Kde jsou, kde jen jsou tvoji nepřátelé? Kde jsou ti tupí, odporní lidé v mrzkých černých stejnokrojích? Kde je ten vzteklý oficírek, co se opovážil vztáhnout na tebe ruku? O černý ničemo, rozsápu tě nehty, prokousnu ti hrdlo… ale teď ne, ne… Něco mi rozkazuje, můj vladyka, něco si ode mě žádá… Maku, Maku, zapřísahám tě, proč už se neusmíváš? Jsem hloupý, nerozumím ti, neslyším tě, je tu takový řev, to řve tvůj poslušný stroj… Ach ano, massarakš, v tom to je, jsem já to ale idiot, samozřejmě, přílba… Ano, ano chápu, hned… Já chápu, je tu přílba se sluchátky jako v tanku… Poslouchám tě, můj čarokrásný! Přikazuj! Nene, já se nechci vzpamatovat! Nic se se mnou neděje, prostě jsem tvůj, chci pro tebe zemřít, jen něco rozkaž… Ano, budu mlčet, budu držet hubu… Rozerve mi to plíce, ale budu mlčet, když mi to přikazuješ… Věž? Jaká věž? Aha, ano, už ji vidím… Ti černí ničemníci, ti podlí lidožrouti, ti vrazi dětí nasázeli své věže všude, ale my je smetem, okovanou botou zadupeme na psy, boříce ty věže, v oku žár nám kolotá… Jen řiď, řiď svůj stroj na tu hnusnou věž… a dej mi bombu a já se vrhnu i s ní a svůj cíl neminu, to mi věř! Dej mi bombu, bombu! Do ohně!! Oóó!«
Gaj se s obtížemi křečovitě nadechl a trhl límcem své kombinézy. V uších mu zvonilo, svět před očima plul a kolébal se. Svět byl v mlze, ale ta mlha se rychle rozplývala, svaly ještě trnuly a v hrdle mu nepříjemně šimralo. Pak spatřil Maximovu ztmavlou, zachmuřenou, snad dokonce krutou tvář. Vybavila se mu letmá vzpomínka na cosi slastného a hned zase pominula a bůhvíproč se mu k nesnesení zachtělo postavit se do pozoru a srazit podpatky. Gaj ovšem chápal, že se to nehodí, že se Maxim rozzlobil.
»Něco jsem provedl?« zeptal se nejistě a poplašeně se rozhlédl.