»To já jsem provedl,« odpověděl Maxim. »Úplně jsem zapomněl na ten neřád.«
»Na co?«
Maxim se vrátil do svého křesla, položil ruku na knipl a zadíval se kupředu.
»Na věže,« vysvětlil Gajovi nakonec.
»Na jaké věže?«
»Vzal jsem to moc na sever. Dostali jsme se do paprskového úderu.«
Gaj se zastyděl.
»Hulákal jsem Ocelové chlapce?« zeptal se.
»To by nebylo to nejhorší,« odpověděl Maxim. »Ale nic, příště budeme opatrnější.«
Gaj se s nevýslovně trapnými pocity odvrátil a zoufale se pokoušel vzpomenout si, co vlastně dělal, ale pak se věnoval krajině dole pod letadlem. Žádnou věž neviděl a pochopitelně nemohl vidět ani hangár a pole, z něhož vzlétli. Na zemi se pomalu šinula stále táž deka sešitá z pestrobarevných cárů a ještě bylo vidět řeku, matného kovového hádka, mizejícího v mlhavém oparu daleko před nimi, kde se už za chvíli mělo jako stěna zdvihnout k nebi moře… Co jsem asi tak mohl plácat, přemýšlel Gaj. Nejspíš nějaké úděsné žvásty, protože Maxim je hrozně rozladěný a rozrušený. Massarakš, možná se mi na chvíli vrátily moje četnické manýry a já ho urazil! Kde je ta prokletá věž? Teď by byla mimořádná příležitost hodit na ni bombu…
Vtom bombardér prudce nadskočil. Gaj se kousl do jazyka a Maxim sevřel velkou páku oběma rukama. Něco nebylo v pořádku, něco se stalo… Gaj se neklidně rozhlédl a s úlevou zjistil, že křídla jsou na svých místech a vrtule se otáčejí. Podíval se nad hlavu — v bělavém nebi se pomalu rozpíjely jakési uhlově černé skvrny. Jako kapky tuše ve vodě.
»Co to je?« zeptal se.
»Nevím,« odpověděl Maxim. »Zvláštní věc…« Pronesl ještě dvě neznámá slova a pak ze sebe váhavě vymáčkclass="underline" »Útok… nebeských kamenů. Nesmysl, to se nestává. Pravděpodobnost nula celá, nula nula… Že bych je přitahoval?«
Znova pronesl ta neznámá slova a umlkl.
Gaj se ho chtěl zeptat, co jsou to nebeské kameny, ale vtom koutkem oka postřehl nějaký nepřirozený pohyb vpravo dole. Zadíval se bedlivěji. Nad hnědozelenou dekou lesa pomalu kynula špinavě nažloutlá hromada. Chvíli mu trvalo, než pochopil, že je to kouř. Pak se však v útrobách hromady zablesklo, kolmo vzhůru z ní vyklouzlo dlouhé černé štíhlé tělo a ještě v téže vteřině se obzor nebezpečně naklonil, potom se změnil ve svislou stěnu a Gaj zaryl prsty do opěradel. Samopal mu z kolenou spadl a klouzal po podlaze. »Massarakš…,« zasyčel ve sluchátkách Maximův hlas. »Tak takhle je to! Jsem já to ale pitomec!« Obzor se znovu srovnal, Gaj očima hledal šedožlutou hromadu, nenašel ji a najednou přímo před přídí stroje zahlédl nad lesem gejzír barevných cákanců, ze země se znovu jako hora vzdulo žluté mračno, šlehl oheň, k obloze se pomalu zvedlo další dlouhé černé tělo a puklo v oslnivě bílou kouli. Gaj si zakryl oči dlaní. Bílá koule rychle pohasla, nalila se černí a rozpila se v gigantickou kaňku. Podlaha pod nohama se někam propadla. Gaj široce otevřel ústa a zalapal po vzduchu; na okamžik se mu zdálo, že žaludek mu každou chvíli musí vyskočit ven. V kabině se zešeřilo, proti nim bleskurychle klouzal roztrhaný černý dým, olizující okénka, a obzor se znovu zahoupal, takže les teď byl docela blizoučko od levé strany trupu. Gaj zamhouřil oči a schoulil se v očekávání úderu, bolesti, smrti, ztrácel dech a kolem se všechno třáslo a zachvívalo. »Massarakš,« bzučel ve sluchátkách Maximův hlas. »Třiatřicetkrát massarakš…« Do stěny hned vedle nich cosi úsečně a zuřivě zabušilo, jako by po nich někdo z bezprostřední blízkosti pálil z kulometu, do tváře ho udeřil tuhý ledový pramen vzduchu, strhlo mu to přílbu a Gaj se ve snaze ukrýt se někam před řvoucím ledovým vichrem stočil do klubíčka. To je konec, blesklo mu hlavou. Střílejí po nás. Teď nás sundají a my tu uhoříme… Jenže zatím se nic nedělo. Bombardér ještě několikrát jankovitě poskočil, párkrát se náhle propadl a zase se vynořil, ale pak řev motorů umlkl a nastalo příšerné ticho, zaplněné jen svištivým kvílením větru, deroucího se skrz průstřely dovnitř.
Gaj ještě chvíli počkal, ale pak opatrně zvedl hlavu, pokud možno tak, aby ji nevystavil bičům mrazivého vzduchu. Maxim tu byl. Seděl v nepřirozeně strnulé póze, pevně svíral velkou páku oběma rukama a jeho oči sledovaly tu přístroje, tu krajinu před letounem. Klouby pod hnědou kůží nápadně zbělely. Bombardér letěl nějak podivně, s nezvykle zvednutou přídí. Motory stály. Gaj pohlédl na křídlo a krve by se v něm nedořezal.
Křídlo hořelo.
»Požár!« zaječel a pokusil se postavit, ale popruhy ho zadržely.
»Seď klidně,« utrousil Maxim koutkem úst a dál napjatě zíral před sebe.
Gaj se vzchopil a taky se zadíval dopředu. Letoun už klouzal docela nízko nad zemí. Z míhání černých a zelených skvrn přecházely oči. A před nimi už se zvedala ocelově lesklá hráz moře. Rozmlátíme se na maděru, pomyslel si Gaj se srdcem v kalhotách. Čert aby vzal prince-vévodu i s tím jeho zatraceným bombardérem, massarakš, to je mi pěkný úlomek staré říše — nebýt jeho, šli jsme si kliďánko pěšky a měli jsme po starostech, kdežto takhle shoříme, pokud neshoříme, tak se roztřískáme, a když se ani neroztřískáme, utopíme se v moři… Copak Maxim, ten se určitě zase vzkřísí, ale já to mám jisté… Nechci!
»Nemel sebou,« okřikl ho Maxim. »A pevně se drž. Už to bude…«
Les pod nimi najednou skončil. Gaj před sebou spatřil rozvlněnou kovově šedou vodní pláň, která mu nezadržitelně spěchala naproti, a zavřel oči… Rána. Praštění. Nestvůrný sykot. A zase rána. A další. Všechno je v háji, je po všem, konec… Gaj kvílí hrůzou. Jakási obrovská síla se ho chápe a snaží se ho přes odpor popruhů se vším všudy z křesla vyrvat, ale pak ho to zklamaně odhazuje zpátky, všecko kolem duní a bortí se, něco se škvířivě pálí a do kabiny tryská vlažná voda. A všechno utichá. Ke Gajovým uším doléhá jen tiché šplouchání a zurčení. Něco tiše syčí a jemně popraskává, podlaha se začíná pomalu kolébat. Pokud se Gaj nemýlí, už by mohl oči otevřít a podívat se, jak to vypadá na onom světě…
Když je otevřel, spatřil nejdřív Maxima, který se nad ním skláněl a rozepínal mu řemeny.
»Umíš plavat?«
Aha, to znamená, že jsem naživu.
»Umím.«
»Tak jdem.«
Gaj opatrně vstal a očekával, že v potlučeném, jako zpřeráženém těle se okamžitě ozvou nějaké bolesti, ale ukázalo se, že je naprosto v pořádku. Bombardér se sotva znatelně pohupoval na mírných vlnkách. Levé křídlo scházelo, pravé se ještě plandalo na útržcích jakýchsi perforovaných žeber. Břeh bylo vidět přímo proti přídi, asi je to při přistávacím manévru úplně otočilo.
Maxim zvedl samopal, přehodil si ho na záda a otevřel dvířka. Do kabiny okamžitě vtrhla voda, ostře začpěl benzín a podlaha se jim pod nohama začala zvolna naklánět.
»Vpřed!« zavelel Maxim a Gaj, který se protáhl kolem něj, poslušně žbluňkl do vln.
Prudce zajel pod hladinu, ale hned zase vyplaval, vyprskl vodu z úst a zamířil ke břehu. Byl docela blízko, ten pevný břeh, po kterém se dá chodit a na který se dá padat bez nebezpečí, že při tom přijdete o život. Maxim nehlučně rozřezávající vodu plaval vedle něj. Massarakš, ten chlap i plave jako ryba, jako by se ve vodě narodil… Gaj odfukoval a pracoval rukama i nohama ze všech sil. Plavat v kombinéze bylo namáhavé, a tak se zaradoval, když konečně zavadil nohou o písčité dno. Ke břehu zbývalo ještě pěkných pár desítek metrů, ale on se postavil a zvolna před sebou hrnul špinavou vodu, posetou mastnými skvrnami. Maxim plaval dál, snadno Gaje předhonil a na povlovnou písčitou pláž vyšel první. Když se k němu uondaný Gaj konečně dopotácel, stál už doširoka rozkročen a hleděl k nebi. Gaj se také podíval na oblohu. Rozpouštěly se na něm spousty černých kaněk.
»Měli jsme štěstí,« utrousil Maxim. »Startovalo jich dobrých deset.«
»Čeho?« zeptal se Gaj, který si vytřepával vodu z ucha.
»Raket… Úplně jsem na ně zapomněl… Tolik let tu čekaly, až poletíme, a vidíš, dočkaly se… Že mě to nenapadlo?«
Gaj si nespokojeně uvědomil, že jeho to mohlo napadnout taky, ale jak je vidět, nenapadlo. Přece mohl před dvěma hodinami říct: Jak tam chceš letět, Maku, když les je plný podzemních šachet s raketami? Ne, princi-vévodo, děkujeme mockrát, ale líp byste udělal, kdybyste si s tím svým bombardérem letěl sám… Ohlédl se na moře. Horský orel už se téměř celý potopil, z vody žalostně trčel jen jeho hranatý polámaný ocas.