Najednou sebou trhl a holínku polekaně pusticlass="underline" nad zátokou se rozezněl táhlý odporný zvuk, něco jako vytí či úpění, jako by čerti škrábali hříšnou duši rezavým nožem. Proboha, ale to se jen otevřel poklop, samozřejmě, závěsy byly zarezlé. Kuš, člověk se z toho až zpotí! Otevřel poklop, takže teď vyleze ven… Ne, zatím nic…
Gaj s nataženým krkem několik minut hleděl na ponorku a napjatě se zaposlouchával. Ticho. Zase to příšerné ticho, po zrezivělém zasténání snad ještě příšernější… Nebo… že by se… to víko… neotevřelo, ale zavřelo? Samo? Před Gajovýma zmrtvělýma očima vyvstala jasná vidina: Těžké ocelové dveře se za Maximem samy zavírají a sama od sebe se pomalu zasouvá masivní ocelová závora… Gaj si olízl suché rty, polkl nasucho a křikclass="underline" »Hej, Maku!« Jenže z hrdla žádný výkřik nevyšel, jen přiškrcené zasípání… Proboha, snad ze sebe dokáže vypravit alespoň jedno kloudné slovo. »Ohohó!!« zařičel zoufale. »Óóó…« vrátily ponuře duny a záliv znovu potáhlo ticho.
Ticho. Už neměl sil zavolat ještě jednou.
S očima zabodnutýma do zrezivělého trupu poslepu nahmatal samopal, třesoucími se prsty ho odjistil a bez míření vypustil nad záliv dlouhou dávku. Ozval se tlumený, ochablý třesk, jako by střílel do vaty. Nad rovnou hladinu vzlétly drobné fontánky a po vodě se rozběhla kola. Gaj zvedl hlaveň výš a stiskl spoušť ještě jednou. Tentokrát byl zvukový efekt slušnější: kulky zabubnovaly do kovu, zahvízdaly odražené projektily a zaburácela ozvěna. A — nic. Prostě nic. Víc už ani hlásek. Jako by tu byl sám a jako by tu sám byl odjakživa. Jako by se sem dostal neznámo odkud, jako by ho do těchto mrtvých míst zavál blouznivý sen, z něhož se nedokáže ani probrat, ani definitivně probudit… Teď aby tu takhle sám zůstal navždy.
Celý bez sebe vstoupil Gaj tak, jak byl, oblečený a v jedné holínce, do vody a pustil se nejdřív pomalu, ale potom už stále překotněji k ponorce; rozběhl se, zvedaje vysoko kolena, už po pás ve vodě se bezděky rozvzlykal a skrz tlumený pláč chrlil kletbu za kletbou. Hora rzi se hrozivě blížila. Gaj se chvílemi plahočivě brodil a nedočkavě rozhrnoval vodu rukama, chvílemi zase plaval, až se nakonec dostal k boku lodi a pokusil se dostat nahoru na palubu — nepodařilo se. Obeplaval loď kolem zádi, chytil se nějakých lan a s poškrábanými dlaněmi a koleny se konečně vydrápal na palubu a celý uslzený zůstal stát. Bylo mu naprosto jasné, že je ztracen. »Hééj!« zavolal přiskřípnutým hlasem.
Ticho.
Paluba byla pustá, k prolamovanému plechu pevně lnuly uschlé vodní řasy, jako by železo porostlo sleželými vlasy. Nad hlavou mu jako obrovská skvrnitá houba visela nakloněná palubní nástavba, v jejímž boku zel široký rozšklebený šrám. Gaj vykročil, zarachotil holínkou po kovu, nástavbu obešel a narazil na žebříček ještě vlhkých kovových kramlí, vedoucích někam vzhůru; přehodil si samopal na záda a chytil se prvních příček. Lezl dlouho, celou věčnost dusným tichem, vstříc nevyhnutelné záhubě, vstříc věčné smrti, nemotorně se vyhrabal až nahoru a zůstal nehybně stát na všech čtyřech. Obluda už ho očekávala, poklop byl dokořán, jako by se už dobrých sto let nezavíral, dokonce i ty panty zřejmě znovu přirezly — jako by mrtvá loď chtěla říct: Račte, jen dál…! Gaj přilezl k černé roztlemené hubě a nahlédl do ní… Hlava se mu zatočila a udělalo se slabo kolem žaludku. Z ocelového hrdla prýštilo pevné, hmatatelné ticho, léta a léta stojatého zatuchlého ticha. A Gaj si představil, jak tam ve žlutém shnilém světě, přimáčknutý tunami onoho ticha, na život a na smrt zápolí sám proti všem jeho vzácný přítel Mak, zmítá sebou z posledních sil a volá: »Gaji, Gaji!« a ticho jen s úšklebkem, ledabyle a beze zbytku polyká ty výkřiky a stále se navaluje, tiskne Maka pod sebe, dusí ho a drtí. Dál už se to nedalo snášet a Gaj se odevzdaně vnořil do tmavého průlezu.
Plakal, spěchal, nakonec se propadl do prázdna a zarachotil někam dolů, aby po několikametrovém pádu žuchl do písku. Byla tu železná, uprášenými lampičkami, řídce rozházenými po stropě, chabě osvětlená chodba, jejíž podlaha se pod šachtou s příkrým schodištěm za ta léta potáhla tenkou vrstvou písku. Gaj rychle vyskočil na nohy: stále ještě spěchal, stále se strašně bál, aby nepřišel pozdě — a běžel, kam ho oči vedly, a zoufale křičeclass="underline"
»Už jsem tady, Maku! Jdu k tobě…, už jdu…«
»Co hulákáš?« okřikl ho nevlídně Maxim, který jako by se náhle vysunul ze zdi. »Stalo se něco? Neškrábl ses do prstu?«
Gaj zastavil a ruce mu bezmocně klesly. Neměl daleko k mdlobám a musel se opřít. Srdce mu kvapně bušilo, jeho údery jako tympány duněly až v uších a hlas ho neposlouchal. Maxim na něj chvíli překvapeně zíral, ale nakonec pochopil a protáhl se do chodby — dveře kajuty znovu pronikavě zaskřípěly — přistoupil ke Gajovi, vzal ho za ramena, zatřásl s ním, pak ho k sobě přitiskl, objal ho a Gaj několik vteřin v blaženém zapomnění spočinul tváří na jeho hrudi a postupně se vzpamatovával.
»Já už jsem si myslel…, že tě tu…, že jsi tady…, že na tebe…«
»To nic,« zarazil ho laskavě Maxim. »Je to moje vina, měl jsem tě hned zavolat. Ale jsou to moc zajímavé věci, víš?«
Gaj se vymanil z jeho objetí, otřel si mokrou dlaní tvář a teprve teď se zastyděl.
»Ty si zmizíš, jako by ses do země propadl,« řekl pohněvaně a zabořil pohled do podlahy. »Člověk na něj volá, střílí… To bylo tak těžké se mi ozvat?«
»Massarakš, nic jsem neslyšel,« omlouval se provinile Maxim. »Abys tomu rozuměl — oni tu mají perfektní rádio… To jsem vůbec netušil, že u vás umějí dělat tak výkonné přijímače…«
»Přijímače, přijímače…,« brblal Gaj a už se cpal polozavřenými dveřmi dovnitř. »Ty si tu hraješ, a jeden by zatím kvůli tobě málem přišel o rozum… Co má být tohle?«
Vstoupil do dosti velké místnosti se zpuchřeným kobercem na podlaze a třemi stropními svítidly, z nichž ovšem teď zářilo jedno jediné. Uprostřed stál kulatý stůl a kolem něj křesla. Po stěnách visely podivné zarámované fotografie a obrazy promísené s cáry otrhaných sametových tapet. V rohu popraskával a vřeštěl obrovský rozhlasový přijímač, jaký Gaj v životě neviděl.
»Vypadá to na důstojnickou klubovnu,« řekl Maxim. »Jen se tu porozhlédni, tady je na co se dívat.«
»A co posádka?« zeptal se Gaj.
»Nikdo tu není. Ani živí, ani mrtví. Spodní paluby jsou zaplavené vodou. Řekl bych, že jsou všichni tam…«
Gaj na něj překvapeně pohlédl. Maxim se odvrátil a tvář měl ustaranou.
»Musím ti oznámit, že je asi dobře, že jsme do Ostrovní říše nedoletěli. Jen se podívej, podívej se…«
Posadil se k přijímači, začal mačkat tlačítka a točit ladicím kondenzátorem. Gaj se rozhlédl, ale takhle honem nevěděl, kde začít; nazdařbůh přistoupil ke stěně a rozhlédl se, že si nejdřív prohlédne fotografie. Zpočátku neměl ani tušení, co by to mohlo být, ale po chvíli pochopil — rentgenové snímky. Shlížely na ně matné, vesměs naprosto stejně vyceněné lebky. Na každém snímku se skvěl nečitelný nápis, jako by na ně někdo psal autogramy. Že by členové posádky? Nebo nějaké ostrovní celebrity? Gaj pokrčil rameny. Strýčkovi Kaanovi by to možná něco řeklo, ale my jsme jen obyčejní smrtelníci.
V koutě spatřil velký barevný plakát, zářící třemi základními barvami… Místy je sice chycený plísní, ale jinak… Na plakátě bylo znázorněno modré nebe, z něj na břeh vystupoval oranžový krasavec v neznámé uniformě, nevídaně svalnatý a s nápadně malou hlavičkou, jejíž dobrou polovinu tvořila mohutná býčí šíje. Jedna krasavcova noha už spočívala na černém břehu. V jedné ruce třímal svitek papíru s nesrozumitelným nápisem a druhou zabodával do pevniny planoucí pochodeň. Od plamene pochodně se šířil požár, který se zmocnil pobřežního města, v ohni se svíjely a škvařily nějaké zrůdičky a asi tucet dalších zrůdiček se hlava nehlava rozbíhal na všechny strany. V horní části plakátu bylo něco napsáno velkými ocasatými písmeny. Ta Gaj rozluštil, ale slova, která to dávalo dohromady, se vůbec nedala vyslovit.