Čím déle se Gaj na plakát díval, tím méně se mu líbil. Mimoděk si vzpomněl na plakát z legionářských kasáren: byl na něm vyobrazen čacký legionář, švarný orel v černé kombinéze (mimochodem také s malou hlavičkou a mohutnými bicepsy), odstřihující obřími nůžkami hlavu hnusnému bradavičnatému hadovi, který se vyplazil z moře. Na ostřích nůžek bylo, pokud si dobře vzpomíná, napsáno na jednom Bojová a na druhém Legie. Ana…, řekl si Gaj v duchu, no to se ještě uvidí… Ještě se ukáže, kdo koho připálí, massarakš!
Nechal plakát plakátem, popošel o pár kroků dál a zůstal jako přimrazený.
Z elegantní leštěné poličky na něj skleněnýma očima shlížela známá hranatá tvář s rusou čupřinou, končící těsně nad obočím, a nápadným šrámem, který se táhl od pravého spánku dolů. Rytmistr Puduraš. Ohňostrůjný hrdina, velitel roty v brigádě Nezapomenutelných padlých, přemožitel jedenácti bílých ponorek, který zahynul v nerovném boji. Jeho bysta, vyzdobená vavřínovým věncem nesmrtelných, nechyběla na žádném vojenském či legionářském cvičišti, zatímco jeho skutečná hlava, teď už seschlá a potažená žlutou mrtvou kůží, se neznámo proč povalovala na téhle poličce. Gaj poodstoupil. Ano, je to opravdická hlava. A tady další — neznámý ostře řezaný obličej… A ještě jedna… A ještě… Těch tu je!
»Maku! Viděls?«
»Ano.«
»To jsou hlavy,« řekl Gaj. »Normální hlavy…«
»Podívej se taky do alb na stole,« poradil mu Maxim.
Gaj stěží odtrhl zrak od zrůdné sbírky na polici, otočil se a nerozhodně přistoupil ke stolu. Přijímač cosi vyřvával v cizí řeči, ozývala se hudba, třaskaly elektrické výboje, pak zase někdo mluvil — vemlouvavým, sametovým, významným hlasem: »Likvidace, úplná a definitivní likvidace…«
Gaj nazdařbůh uchopil jedno z alb a převrátil tvrdou titulní desku, potaženou kůží. Fotografický portrét. Zvláštní dlouhá tvář s chmýřnatými licousy, splývajícími ze spánků a tváří až k ramenům, vlasy nad čelem vyholené, hákovitý nos s neobvykle proříznutými nozdrami. Nepříjemný zjev, člověk si nedokázal představit, že by se ten muž taky mohl někdy usmívat. Neznámá uniforma, nějaké odznaky nebo medaile ve dvou řadách. Totéž individuum ve společnosti jiných individuí na velitelském můstku bílé ponorky a zase se tváří chmurně, přestože ostatní se zubí na celé kolo. V rozostřeném pozadí něco jako nábřeží, nikdy neviděné stavby, exotické stromy, kalné siluety lidí… Další stránka vyrazila Gajovi dech: legionářský tank typu Drak, hoří, věž se svezla ke straně, z otevřeného horního poklopu visí tělo legionářského tankisty, další dvě těla leží stranou na sobě a nad nimi stojí s pistolí namířenou k zemi zase ten nelida, na hlavě má čepici, která poněkud připomíná dělostřeleckou nábojnici. Z draka stoupá hustý černý dým, ale místa kolem jsou známá — to je přece břeh téhle zátoky, písečná pláž a za ní v dálce duny… Když Gaj obracel další stránku, všechno se v něm napjalo, protože už tušil… Houfec mutantů, takových dvacet, a všichni nazí — celá hromada nešťastníků stažená do chumlu jediným lanem. Kolem věcně přechází několik pirátů v kuklách a se zapálenými pochodněmi v rukou a kousek vedle zase ten chlap: pravou ruku má zdviženou nad hlavu a asi vydává nějaký rozkaz, zatímco levička svírá jílec kordíku. Ti jsou ale odporní, ti mutanti, hrůza se na ně jen koukat… Dál to bylo ještě horší.
Táž otep mutantů, ale už spálená. Individuum, stojí opodál, právě přivonělo k nějaké kytičce a zády k mrtvolám rozkládá s jiným důstojníkem.
Obrovský strom v lese, celý ověšený těly. Jedni visí za ruce, jiní za nohy, ale to už nejsou mutanti — jeden má na sobě kostkovanou vychovaneckou kombinézu a tamhleten dokonce černou legionářskou bundu.
Stařec přivázaný ke sloupu. Tvář znetvořená, oči přivřené bolestí, asi křičí. A u něj samo sebou ten hnusák — s vážnou, soustředěnou tváří zkoumá jehlu injekční stříkačky…
A další oběšenci, hořící a spálení mutanti, vychovanci, legionáři, rybáři, rolníci, muži, ženy, starci, děti… Panoramatický snímek: čára pláže, na dunách stoji čtyři tanky a všechny hoří a v popředí dvě černé postavy s rukama nad hlavou…
Dost!! Gaj album spráskl a mrštil jím na zem, několik vteřin seděl bez pohnutí, pak se strašnými kletbami shodil ze stolu i ostatní alba, vyskočil a oběhl stůl.
»A s těmahle by ses chtěl domlouvat?« zařval do Maximových zad. »Tyhle k nám chceš přivést? Toho kata?« Přiskočil k hromádce alb a kopl do ní.
Maxim vypnul rádlo.
»Nevztekej se,« řekl mu. »Já už nic nechci. A moc na mě neřvi, za to si můžete sami, vy jste totiž svůj svět prošustrovali, massarakš, zdivočeli jste jako ta nejhorší zvěř! Co teď s vámi?« vyštěkl. »Co, co? Nevíš? No tak odpověz!«
Gaj mlčky vrtěl hlavou a chabě Maxima odstrkoval. Maxim ho pustil.
»To vím i bez tebe, že k vám nikoho vodit nemůžeme,« hlesl chmurně. »Kolem je to samý dobytek… Na ně samotné by bylo třeba někoho poslat…« Vytáhl z hromady jedno album a začal netrpělivě obracet stránku za stránkou. »Takový svět zaneřádit!« kroutil hlavou. »Takový svět! Jen se podívej, jaký to byl svět!«
Gaj mu nahlédl přes rameno. Toto album žádné hrůzy neobsahovalo, byly tu jen přírodní scenérie z různých míst, všechno pozoruhodně krásné a kontrastní barevné fotografie — azurové zálivy, zarámované do pohádkové zeleně, oslnivě bílá města na mořském pobřeží, vodopád v horské soutěsce, nějaká velkolepá autostráda a na ní barevné proudy aut, prastaré zámky, zasněžené vrcholky hor vysoko nad oblaky, tady zase někdo vesele uhání po sjezdovce a tady dovádějí rozesmáté dívky v mořském příboji.
»Kde je tohle všechno?« zeptal se Maxim. »Kam jste to zašantročili? Vyměnili za železo? Vy jste mi taky… lidičky…« Odhodil album na stůl. »Pojď!« Zuřivě nalehl na dveře, se skřípěním a pískotem je rozrazil dokořán a vykročil chodbou pryč.
Na palubě se zeptaclass="underline"
»Máš hlad?«
»Hm…,« odpověděl Gaj.
»No dobře, hned se najíme. Šup do vody.«
Gaj vylezl na břeh první, okamžitě si stáhl holínku a rozložil šaty, aby mu proschly. Maxim byl dosud v moři a Gaj s obavami sledoval, jak dlouho se potápí a jak dlouho zůstává pod hladinou. To přece nejde, je to nebezpečné, jak to dělá, že mu stačí vzduch…? Nakonec Maxim taky vylezl na břeh a za žábry vlekl obrovskou rybu. Vypadala nanejvýš nejapně, asi pořád nemohla pochopit, že ji někdo dostal holýma rukama. Maxim ji mrštil co nejdál od vody a řekclass="underline"
»Tahle by nemusela být špatná. Není skoro vůbec radioaktivní. Vezmi si tablety, hned z ní něco udělám. Dá se jíst syrová, taky tě to naučím, říká se tomu sasimi. Už jsi to někdy jedl? Půjč mi nůž…«
Gaj mu podal nůž a Maxim rybiznu obratně a rychle rozporcoval.
Potom, když se nasytili tím sasimi — bylo to docela dobré, to ano, komu čest, tomu čest — a nazí zalehli do písku, Maxim se ho po dlouhém mlčení zeptaclass="underline"
»Kam by nás poslali, kdybychom padli hlídce do rukou a vzdali se?«
»Jak to — kam? Tebe do tvého lágru a mě k našemu útvaru… Proč?«
»Víš to jistě?«
»To bych prosil… Tak zní instrukce samotného generálkomandanta. Ale proč se ptáš?«
»Půjdeme hledat legionáře,« rozhodl se Maxim.
»A sebereme jim tank?«
»Ne. Budeme postupovat podle tvé legendy. Zmocnili se tě degeneráti a trestanec tě zachránil.«
»Vzdát se?« vztyčil se nechápavě Gaj. »Jak tomu mám rozumět? Já taky? Zase do záření?«
Maxim mlčel.
»Tak to ze mě zase bude blbeček…,« konstatoval sklesle Gaj.
»To ne,« pokoušel se ho uklidnit Maxim. »Tedy — vlastně ano, tomu se neubráníš…, ale už to nebude takové jako dřív… Trošičku se z tebe stane blbeček, jenže teď už budeš věřit v něco jiného, ve správnou věc… To je samozřejmě taky… Ale přece jen je to lepší, mnohem lepší…«