Ve snu viděl Slunce, Měsíc a hvězdy. Všechno najednou, takový to byl zvláštní sen.
Dlouho si nepospal. Vlak zastavil, skřípavě odjela těžká vrata a zupácký hlas zařvaclass="underline" »Čtvrtá rota, všechno ven!« Bylo pět hodin ráno, svítalo, kolem se válela mlha a jemně mžilo. Konvulzívně zívající příslušníci trestných jednotek se třásli předjitřním chladem a neochotně se soukali z vagónu ven. Kaprálové je vztekle a netrpělivě tahali za nohy, strhávali je dolů, těm obzvlášť flegmatickým hned jednu vrazili a houkali: »Nástup po posádkách! Nástup…! Kam se to cpeš, dobytku? Z které jsi čety…? No ty, ty, tlamo hnusná, kolikrát se tě mám vyptávat? Kam se hrnete? No tak fofr, fofr, fofr! Po posádkách!«
Nakonec se posádky s bídou, ale přece jen našly a nastoupily si před soupravou. Nějaký nešťastník v mlze zabloudil, pobíhal sem tam, hledal svou četu a krčil se před řevem a nadávkami, které k němu doléhaly ze všech stran. Zamračený nevyspalý Zef s naježeným plnovousem zlověstně a nedvojsmyslně sípaclass="underline" »Jen houšť, jen houšť, jen nás pěkně vyrovnávejte, my vám to dneska vyválčíme…« Kaprál, který zrovna běžel kolem, ho v běhu praštil pěstí do obličeje. Maxim mu okamžitě nastavil nohu a kaprál se skutálel do bláta. Posádky se spokojeně rozchechtaly. »Brigádo, pozóór!« zařval někdo neviditelný. Nato spustili velitelé praporů, div si hlasivky nestrhali, po nich velitelé rot, před nastoupenými posádkami poplašeně poletovali velitelé čet. Do pozoru se ovšem nikdo nepostavil. Blitzträgrové se hrbili s rukama zataženýma do rukávů, zimomřivě podupávali, ti šťastnější kouřili a ani se tím nijak netajili; řadami už se rozběhla zvěst, že nažrat, jak se zdá, zase nedají, tak ať jdou s takovou válkou do hajzlu. »Brigádo, pohóóv!« zařval mocně Zef. »Rrrozchod!« Posádky se užuž chystaly tomuto sympatickému rozkazu vyhovět, ale znovu se přiřítili kaprálové a najednou se podél vlaku rozběhli legionáři v lesklých černých pláštěnkách a s výhružně napřaženými samopaly v rukou a postupně vytvářeli řídký, ale spolehlivý kordon. V jejich stopách se u vagónů šířilo vyděšené ticho: posádky se chvatně vracely na svá místa, vyrovnávaly se a leckterý z blitzträgrů už se ze zvyku rozkročil a složil ruce za hlavu.
Kovový hlas z mlhy nepříliš hlasitě, ale naprosto zřetelně pronesclass="underline" »Pokud některý z těch ničemů ještě jednou otevře tlamu, dám rozkaz k palbě!« Lidé ztuhli. Minuty vyplněné jen a jen čekáním se sotva vlekly. Mlha se poznenáhlu rozplývala a odhalila nevzhledné nádražní budovy, mokré koleje a telegrafní tyče. Vpravo před nastoupenou brigádou se z prořídlé mlhy vyloupla tmavá skupinka mužů. Zaznívaly odtud tlumené hlasy a pak někdo podrážděně vyštěkclass="underline" »Splňte rozkaz!«
Maxim zašilhal dozadu — tam, kde nehybně stáli legionáři a podezřívavě a nenávistně si zpod kapuci brigádu měřili zamračenými pohledy.
Od skupinky mužů se oddělila pytlovitá postava v maskovací kombinéze. Byl to velitel brigády explukovník Anipsu, degradovaný a odsouzený za prodej erárních pohonných hmot na černém trhu.
Zašermoval před sebou špacírkou, trhl hlavou a zahájil proslov:
»Vojáci…! Ne, nemýlím se a obracím se k vám jako k pravým vojákům, přestože zatím jsme my všichni včetně mě docela obyčejná spodina společnosti… Buďte této společnosti vděční, že vám nyní dovoluje zasáhnout do bojů. Za několik hodin skoro všichni chcípnete, a to bude dobře. Ale ti z vás, co to přežijí, si budou žít jako prasata v žitě. Hodnotná menáž, kořalka a podobně… Teď se vydáme na výchozí pozice a tam si nasednete do mašin. Je to vcelku maličkost, žádá se po vás, abyste na pásech urazili nějakých sto padesát kilometrů… Za tankisty se hodíte asi jako flaška k zatloukání hřebíků, to jistě sami dobře víte, ale všechno, nač narazíte, je vaše. To vám říkám já, váš bojový druh Anipsu. Cesta zpět neexistuje, zato je před námi cesta vpřed. Kdo couvne, toho na místě upálím zaživa. To se týká především řidičů… Otázky nejsou! Brigádo! Vpravo — v bok! Rozestupy upravit! Dřeváci, stonožky! Rozkaz zněl rozestupy upravit! Kaprálové, massarakš! Kam to čumíte…? Stádo! Rozdělit do čtveřic… Kaprálové, rozežeňte mi ty prasata do čtveřic! Massarakš!«
Za pomoci legionářů se kaprálům nakonec podařilo seřadit kolonu do čtyřstupů a znovu zazněl povel »pozor!« Maxim se ocitl docela blízko velitele brigády. Explukovník byl namol opilý. Opíral se o špacírku, mírně se kymácel, co chvíli potřásal hlavou a mnul si dlaní sveřepý zbrunátnělý obličej. Velitelé praporů taky sotva stáli na nohou a schovávali se za Anipsovými zády — jeden se přitrouble chichotal, druhý si s tupou paličatostí pokoušel zapálit, kdežto třetí neustále sahal po pouzdru s pistolí a krví podlitýma očima bloudil po koloně. Řady vojáků závistivě čenichaly, ozývalo se podlézavě uznalé mručení. »Jen houšť, jen houšť,« huhlal si Zef, »to budete čumět na válku…« Maxim do něj znechuceně vrazil loktem. »Mlč,« procedil skrz zuby. »Už mě to nebaví.« V tu chvíli k plukovníkovi přistoupili nějací dva muži — četnický rytmistr s dýmkou v ústech a nějaký podsaditý muž v civilu, v dlouhém plášti se zvednutým límcem a v klobouku. Maximovi připadal podivuhodně známý, a tak se soustředil na něj. Civil něco polohlasem říkal explukovníkovi. »Cože?!« nevěřil svým vlastním uším plukovník a obrátil k civilovi kalné oči. Ten znovu něco pronesl a ukázal palcem přes rameno na kolonu. Četnický rytmistr nezúčastněně pobafával ze své dýmky. »A proč jako?« zahýkal explukovník. Civil vytáhl nějaký papír, ale explukovník ruku s papírem odstrčil. »Nedám,« rozhodl se. »Všichni chcípnou jako jeden muž…« Civil naléhal. »A na váš Department kašlu. Všichni chcípnou… Říkám to správně?« obrátil se k rytmistrovi. Ten souhlasil. Civil uchopil opilce za rukáv maskovací kombinézy a přitáhl si ho k sobě, takže explukovník ze své špacírky div nespadl. Chichotajícího se velitele praporu se zmocnil záchvat idiotského smíchu. Plukovníkova tvář zčernala rozhořčením, zašátral po pouzdru a vytáhl z něj obrovitou armádní pistoli. »Počítám do deseti,« oznámil civilovi. »Ráz… dva…« Civil si odplivl a rozběhl se podél kolony, nahlížeje do tváří ve čtyřstupech, kdežto explukovník počítal dál, a když dopočítal do desíti, zahájil palbu. Teprve teď si rytmistr začal dělat starosti, a přesvědčil explukovníka, aby pistoli schoval. »Všichni tu chcípnou,« prohlásil slavnostně explukovník. »Společně se mnou…! Brrrigádó! Na můj povel! Pochodem — v chod! A k ďasům sviňskejm do pekel!«
A brigáda se pohnula. Trestné jednotky vykročily po cestě rozryté tankovými pásy, muži v kolejích klouzali a chytali se jeden druhého, aby neupadli, pak sešli do bažinatého úvalu, cesta ostře zabočila a celá kolona se začala od železnice vzdalovat. Tady kolonu dohnali velitelé čet. Gaj se zařadil vedle Maxima — byl bledý, nervózně zatínal zuby a nejdřív dlouho mlčel, přestože ho Zef žádal, aby řekl, co je slyšet. Oval se postupně rozšiřoval, objevily se první keře a řídký lesík. Vedle cesty trčel obrovský nemotorný tank, jedním pásem uvízlý v třasovisku, jakási vykopávka, která se ani trochu nepodobala hlídkovým strojům pobřežní ochrany — měla jen malou hranatou věžičku a kanón malé ráže. Kolem tanku se motali podmračení lidé v promaštěných blůzách.: Blitzträgrové se vlekli v neuspořádaných houfech, s rukama vraženýma v kapsách a zdvihnutými límci. Mnozí z nich kradmo pokukovali po stranách, zda by se někudy nedalo zmizet. Křoviny byly lákavé, ale na svazích úvalu se každých dvě stě tři sta metrů výhružně tyčily černé postavy se samopaly. Proti koloně se přes jámy a výmoly kolébavě plazily tři cisternové vozy. Zasmušilí řidiči o blitzträgry ani okem nezavadili. Déšť sílil, nálada klesla pod bod mrazu. Šli mlčky a pokorně jako dobytek a za sebe se ohlíželi stále méně.