»Ano!« vydechl Gaj.
»Tak poslouchej jen mě. Jinak nikoho. Všechno ostatní jsou lži. Já jsem tvůj přítel, jedině já, jinak nikdo. Zapamatuj si to! To ti rozkazuju! Zapamatuj si to!«
Ztumpachovělý Gaj horlivě přikyvoval a tiše šeptaclass="underline"
»Ano, ano, ano… Jen ty. Jinak nikdo…«
»Maku!« zařval Maximovi někdo přímo do ucha.
Ohlédl se. Před ním stál ten podivně známý civil v dlouhém plášti, ale tentokrát už bez klobouku… Hranatá sloupaná tvář, rudé zanícené oči. Ale to je přece Fank! Na tváři krvavý šrám, rozražený ret…
»Massarakš!« řval Fank ve snaze překřičet ten rámus. »Vy jste snad ohluchl či co! Poznáváte mě?«
»Fanku!« zvolal Maxim. »Kde se tu berete?«
Fank si setřel ze rtu krev.
»Jdeme!« vybídl Maxima. »Ale rychle!«
»Kam?«
»Někam ke všem čertům! Rychle, proboha!«
Uchopil Maxima za kombinézu a vlekl ho pryč. Maxim se mu vytrhl.
»Zabijou nás!« křikl. »Legionáři.«
Fank zakroutil hlavou.
»Pojďte! Mám pro vás propustku!« Když viděl, že Maxim se k odchodu nemá, pokračovaclass="underline" »Hledám vás po celé zemi! Sotva jsem vás vypátral! Tak honem!«
»Nejsem sám!« postavil si hlavu Maxim.
»Nerozumím!«
»Nejsem sám!« zařval Maxim zplna hrdla. »Jsme tři, sám nepůjdu!«
»Hloupost! Neplácejte takové nesmysly! Táhněte k ďasu s tou vaší slabomyslnou ušlechtilostí! Přestal vás snad bavit život?« Fank se z neustálého křiku zakuckal, chytil se za hrdlo a snažil se záchvat kašle potlačit.
Maxim se rozhlédl. Bledý Gaj s chvějícími se rty se na něj díval a držel ho za rukáv — samozřejmě všechno slyšel.
Do sousedního tanku vtloukali dva legionáři pažbami vzpouzejícího se blitzträgra, který se je snažil odkopnout.
»Mám jednu propustku!« sípal Fank staženým hrdlem. »Jednu!« Ukázal jeden prst.
Maxim zakroutil hlavou.
»Jsme tři!« a vztyčil tři prsty. »Bez nich nikam nepůjdu.«
Z bočního průlezu vyjely Zefovy ryšavé vousy. Fank si olízl rty. Bylo vidět, že si neví rady.
»Co jste zač?« zeptal se Maxim. »A nač mě potřebujete?«
Fank po něm sklouzl pohledem a zadíval se na Gaje.
»Tenhle je s vámi?« zeptal se.
»Ano, a támhleten taky.«
Fankův pohled zdivočel. Sáhl pod plášť, vytáhl revolver a namířil na Gaje. Maxim ho vší silou zespoda praštil do ruky a zbraň opsala vysoký oblouk vzduchem. Maxim, který ještě sám pořádně nechápal, co se děje, revolver fascinovaně sledoval. Fank se předklonil a poraněnou ruku zasunul do podpaždí. Gaj ho krátkým a jistým švihem, přesně jako při výcviku, sekl hranou ruky do krku a Fank se bezvládně zhroutil. Najednou bylo kolem nich plno legionářů, všichni rozšklebení, přepadlí, zpocení přemírou práce a s obličeji znetvořenými zlostí.
»Do tanku!« zařval Maxim na Gaje, sehnul se a uchopil Fanka pod rameny.
Byl dost tlustý, takže ho poklopem do stroje dostávali těžko. Maxim hupsl do průlezu hned za ním, na rozloučenou ještě inkasoval pádnou ránu do zadku. V tanku bylo tma a chladno jako ve sklepě a sytě tu páchl motorový olej. Zef odtáhl Fanka od poklopu a položil ho na podlahu.
»Kdo to má bejt?« zařval Zef.
Maxim už nestačil odpovědět. Háček, který dlouho neúspěšně trápil startér, konečně dokázal motor nahodit. Všechno se rozehřmělo a roztřáslo. Maxim mávl rukou, vylezl do věže a vyhlédl z tanku ven. Mezi stroji nezůstal nikdo vyjma legionářů. Všechny motory běžely, po svahu se rozléhal pekelný rachot a trávník se potahoval hustým dusivým závojem výfukových plynů. Některé tanky už se pohybovaly, tu a tam z věží trčely hlavy; blitzträger, který vylezl ze sousedního stroje, dělal na Maxima jakési posunky a pitvorně křivil obličej vyzdobený několika čerstvými podlitinami. Najednou zmizel, motory zařvaly s dvojnásobnou silou a všechny tanky se s rachotem a nesnesitelným drnčením naráz rozjely vzhůru po svahu.
Maxim pocítil, že ho někdo uchopil v pase a táhne ho dolů. Pohlédl dolů a spatřil vytřeštěné zidiotštělé oči Gajovy. Jako tenkrát v bombardéru chytal Maxima za ruce, nepřetržitě cosi mumlal, jeho tvář byla najednou odporná a nezbyla v ní ani špetka klukovství a naivní odvahy — jen totální pominutí smyslů a odhodlání stát se vrahem. Už to začalo, pomyslel si Maxim, který se štítivě pokoušel odtrhnout od sebe nešťastného chlapce. Už to běží, běží to naplno… Zapnuli zářiče, už to rozjíždějí…
Tank se třaslavě škrábal na hřeben a zpod jeho pásů vyletovaly cáry drnu. Vzadu už pro modrošedý dým nebylo nic vidět a před nimi se na vrcholku návrší prudce otevřel výhled na našedlou hlinitou pláň, za níž v dálce, už na hontském území, hlídkovaly pohraniční kopce. Tanková lavina se stále nezměněným tempem valila k nim. Vyrovnané řady už dávno vzaly za své, všechny stroje uháněly jako o závod, navzájem se předstihovaly a nesmyslně otáčely věžemi. Jednomu se v plné rychlosti vyzul pás; roztočil se na místě jako dětská káča a pak se převrátil; vzápětí se přetrhl i druhý pás a jako těžký lesklý had vzlétl k obloze; hnací kola se dál splašeně točila a ze spodních poklopů vyskočily do trávy dvě postavičky, upadly, rychle zase vstaly a mávajíce rukama se rozběhly kupředu, vpřed, jedině vpřed, na proradného nepřítele… Šlehl oheň, hřmotem a řevem ženoucích se strojů se prodral jasný výstřel kanónu a všechny tanky začaly pálit, z hlavní vyletovaly dlouhé jazyky plamenů, stroje na hrbolech přisedaly a nadskakovaly, halily se do záplav nečistého dýmu a černého prachu, takže během minuty se všechno zatáhlo černožlutým mračnem a Maxim se stále díval a nebyl s to odtrhnout oči od tohoto ve své zločinné nesmyslnosti grandiózního divadla, trpělivě se vymaňoval z neodbytných rukou přítele Gaje, který ho tahal z věže dolů, volal ho, zapřísahal a prahl po tom, aby ho vlastní hrudí mohl zaštítit před jakýmkoli nebezpečím… Lidé, natahovací panáci, zvířata… Lidé.
Pak se Maxim vzpamatoval. Byl nejvyšší čas převzít řízení. Protáhl se dolů, jen tak mimochodem poplácal Gaje po rameni, chytil se nějaké železné skoby, obhlédl interiér téhle potácející se kovové truhly, div se nezalkl pronikavým pachem spáleného benzínu, prohlédl si Fankův mrtvolně bledý obličej s očima obrácenýma v sloup i Zefa, který se kroutil kolem bedny s náboji, odstrčil dotěrného Gaje a prolezl dopředu k řidiči.
Háček si obě páky přitáhl až na prsa a ze všech sil šlapal na plyn. Vyřvával hlasem tak zrůdným, že ho i v tom rámusu bylo slyšet, a Maxim dokonce rozeznal text děkovné písně. Háčka bylo třeba nějak pacifikovat, posadit se na jeho místo a najít v tom prachu a dýmu vhodnou strž, roklinu nebo nějaký kopec, za kterým by se mohli ukrýt před jadernými výbuchy… Ale ani tady nešlo všechno podle plánu. Jakmile začal opatrně rozevírat Háčkovy pěsti, sevřené v křeči kolem rukojetí pák, oddaný Gaj, který okamžitě zaznamenal, že jeho pánovi někdo klade odpor, procpal se nějak dopředu a zasadil pološílenému Háčkovi těžkým hasákem strašnou ránu do spánku. Háček ochabl, pustil páky a klesl naznak. Maxim se rozběsnil, odhodil Gaje někam za sebe, ale už bylo pozdě, teď nebyl čas na zděšení a soucit. Odtáhl mrtvolu a sám se posadil k řízení.
Řidičovým průzorem nebylo vidět téměř nic, jen malá výseč hlinité půdy, porostlé řídkou travou a dál jen šedý závoj spálených výfukových plynů. O tom, že by se v téhle mlze dalo něco hledat, nemohlo být ani řeči. Zbývalo jediné — ubrat plyn a opatrně jet dál až do chvíle, kdy stroj vjede mezi kopce. Zpomalení mu ale taky připadalo nebezpečné — kdyby atomové miny vybuchly dřív, mohou oslepnout nebo dokonce i uhořet. Gaj se k němu lísal jednou zprava, jednou zleva, hledal Maximův pohled a loudil další rozkazy.
»To nic, kamaráde…,« brumlal Maxim a odstrkoval ho lokty. »To přejde… Všechno přejde… Jen ještě chvíli vydrž…«
Gaj si všiml, že jeho pán k němu promlouvá, a zaslzel, že stejně jako tenkrát v letadle neslyší ani slovo.
Tank prořízl neprůhledný pás černého kouře — vlevo od nich někdo hořel. Sotva se z té inkoustové černi dostali, Maxim musel okamžitě stroj strhnout stranou, aby nepřejel mrtvého muže rozdrceného pásy. Z dýmu se vynořil a okamžitě zmizel pohraniční sloupek se státním znakem a za ním následovaly pomačkané a potrhané drátěné zátarasy. Z nenápadného okopu vyskočil voják v divné bílé přílbě, zuřivě zatřásl sevřenými pěstmi a zase se ztratil. Kouřová clona před nimi pozvolna řídla a Maxim spatřil hnědé kulaté kopce a docela blízko před sebou zablácenou záď jiného tanku, který se bůhvíproč plazil napříč všeobecného pohybu, a pak ještě jeden hořící stroj. Maxim zatočil doleva a zamířil do hlubokého sedla mezi dvěma návršími, zarostlého hustým křovím. Byl už blízko svého cíle, když najednou proti nim vystříkl oheň a celý tank po zásahu strašlivě zaduněl. Překvapený Maxim sešlápl plyn až k podlaze, keře s čepicí obláčku bílého dýmu přiskočily blíž, zamíhaly se bílé přílby a obličeje zkřivené nenávistí a pod pásy něco kovově zapraštělo. Maxim zaťal zuby, na místě zatočil doprava a uháněl co nejdál od tohoto místa, po vrstevnici prudkého svahu, na kterém se stroj naklonil, divže se nepřevrátil, objel celý kopec a nakonec zastavil v úzké úžlabince pod stromy mladého hájku. Rozhodl se, že tady zůstanou.