Otevřel přední poklop, povylezl ven a rozhlédl se. Místo to bylo příhodné, tank ze všech stran obklopovala vysoká hnědavá úbočí. Gaj ochraptělým falzetem zapěl nějaký oddaný blábol, zmatenou rýmovanku, amatérsky sesmolenou ódu na počest největšího a nejmilovanějšího Maka; takovouto píseň by asi složil pro svého pána pes, kdyby se naučil lidské řeči.
»Mlč,« rozkázal mu Maxim. »Vytáhni ty lidi ven a polož je vedle tanku… Počkej, ještě jsem neskončil! Zacházej s nimi opatrně, jsou to moji milovaní přátelé, naši milovaní přátelé…«
»A kam jdeš ty!« zděsil se Gaj.
»Budu hned vedle, kousek odtud.«
»Neodcházej…,« zaskojíkal Gaj. »Nebo mi dovol jít s tebou!«
»Ty mě neposloucháš!« vyčinil mu Maxim. »Dělej, co jsem ti přikázal. A opatrně, nezapomeň, že jsou to naši přátelé…«
Gaj zase zanaříkal, ale Maxim ho neposlouchal. Seskočil z tanku a rozběhl se po úbočí kopce. Někde nedaleko se dál valily tanky, řvaly těžce zkoušené motory, řinčely pásy a tu a tam buchaly hlavně. Vysoko po nebi zasvištěl dělostřelecký granát. Maxim v předklonu vyběhl na vrchol, přikrčil se mezi keři a ještě jednou se upřímně pochválil za zdařilou volbu úkrytu.
Dole — doslova na dosah ruky — bylo vidět široký průsmyk mezi kopci a do toho se teď z rozlehlé planiny v nepřetržitém proudu stékaly tanky, které málem drhly pás o pás — nízké, jako připláclé k zemi, mohutné, s obrovitými plochými věžemi a dlouhými hlavněmi. Tohle už nebyly trestné prapory, to projížděla pravidelná armáda. Zkoprnělý, napolo omráčený Maxim tenhle impozantní výjev, hrozivý a nepravděpodobný jako historický velkofilm, strnule sledoval dobrých několik minut. Vzduch se potácel a chvěl šíleným řevem a rachotem, kopec se Maximovi třásl pod nohama jako polekané zvíře, ale Maxim se přesto nemohl zbavit pocitu, jako by stroje postupovaly v ponurém výhružném tichu. Velmi dobře věděl, že tam, pod pláty pancířů, v chorobném amoku třeští vojáci se znásilněným vědomím, ale všechny poklopy byly pevně uzavřeny, a tak se zdálo, jako by každý tank byl jen neživým kusem bezduchého kovu. Když projeli poslední obrněnci, Maxim se ohlédl za sebe, dolů na druhou stranu kopce, a jeho tank, stojící šikmo mezi stromy, mu připadal jako ubohá plechová hračka, jako omšelá parodie na skutečný bitevní mechanismus. Ano, průsmykem právě projela Síla, aby se utkala s jinou, ještě strašnější Silou — a když si na tu druhou Sílu vzpomněl, Maxim se chvatně svezl dolů do hájku.
Obešel tank a strnul.
Leželi všichni v řádce: modravě bílý Fank, vypadající spíš jako nebožtík, zkroucený, sténající Zef s prsty zbělenými křečí a pevně zaťatými do rudé hřívy a Háček s veselým úsměvem v mrtvých očích. Rozkaz byl splněn naprosto přesně, ale Gaj, celý otrhaný a celý od krve, ležel také — ležel opodál s rozhozenýma rukama a mrtvou tváří, ublíženě odvrácenou od oblohy. Tráva kolem byla pomačkaná a zdupaná, válela se v ní zdemolovaná bílá přílba a z rozvrácených křovin vyčnívaly čísi nohy obuté v holínkách.
»Massarakš…,« vymáčkl ze sebe zděšeně Maxim a s hrůzou si představil, jak se tu před několika málo minutami chytili s úmyslem zabít vetřelce dva vrčící a vyjící psi — oba pro větší slávu svého pána…
A právě v tom okamžiku druhá Síla zasadila odvetný úder.
Maxima úder zasáhl nejdřív do očí. Zaúpěl bolestí, ze všech sil sevřel víčka a padl na Gaje, přestože už věděl, že přítel je mrtev, nicméně se i teď snažil ochránit jeho tělo svým vlastním. Bylo to čistě reflexivní — nestačil si nic uvědomit a nic pocítit, s výjimkou té rezavé bolesti v očích — a už v pádu se jeho mozek nadobro odpojil.
Když okolní svět znovu dostal podobu lidskými smysly vnímatelnou, vědomí se mu vrátilo. Uplynulo patrně jen hodně málo času, s největší pravděpodobností sotva pár vteřin, ale Maxim se probral zalitý hojným potem a s vyschlým hrdlem a hlava mu zvonila, jako by ho někdo praštil za ucho dubovou fošnou. Všechno se změnilo, svět byl nachový, svět zavalilo listí z olámaných větví, svět byl zaplavený rozpáleným vzduchem, z rudého nebe pršely keře vytržené i s kořeny, hořící pahýly stromů a hroudy horké suché hlíny. A bylo bolestivě zvonivé ticho. Živé i mrtvé to rozházelo po hájku. Gaj zasypaný listím ležel asi deset kroků od Maxima. Hned vedle něj seděl Zef: jednou rukou se dosud držel za hlavu a druhou si zakrýval oči. Fank se skutálel do koryta, vymletého dešťovou vodou, bezmocně se tam převracel a rozdíral si tvář o tvrdou hlínu. Tank se také posunul kousek níž po svahu a otočil se. Mrtvý Háček se opíral zády o pás a dál se vesele usmíval…
Maxim přiskočil ke Gajovi, odházel z něj listí a větve, uchopil ho do náruče, zvedl ho, pohlédl do přítelových skelných očí, přitiskl se čelem k jeho tváři a proklel a ještě třikrát proklel tenhle svět, v němž je tak sám a bezmocný, kde mrtví umírají navěky, protože tu nic není, protože není čím je oživit. Snad i plakal, snad bušil pěstmi do hlíny, dupal po bílé přílbě, ale vtom začal Zef táhle naříkat, Maxim se vzpamatoval, a s pocitem, že v jeho nitru také nezbylo nic kromě nenávisti a touhy po zabíjení, se odploužil zpět na svou pozorovatelnu…
I na kopci se všechno změnilo. Křoví už tu nebylo žádné, spečená rozpukaná hlína dýmala, severní svah hořel. Na severu se rudé nebe slévalo s jednolitou stěnou hnědočerného kouře a nad touto stěnou se zvedala a před očima kynula jasně oranžová, olejnatě mastná mračna. A tam, kde k nebeské báni, která tím hrozivým úderem pukla, stoupaly tisíce tun rozpáleného prachu i do posledního atomu zpopelněné naděje, že se to dá přežít, že se dá žít dál, do tohoto pekelného kotle, který nešťastní idioti připravili pro jiné nešťastné idioty, vanul od jihu jako z objemných kovářských měchů lehký vlahý vánek.
Maxim pohlédl dolů do průsmyku. Byl prázdný, hlína rozrytá pásy a spálená jaderným požárem kouřila a tančily po ní tisíce plamínků — všude doutnalo listí a dohořívaly olámané větve. A planina na jihu se zdála nesmírně rozlehlá a nesmírně pustá: teď už ji nezatahovaly výfukové plyny a kouř ze spáleného střelného prachu, byla rudá pod rudým nebem a tu a tam se na ní černaly nehybné černé krabičky, porouchané a poškozené tanky trestných praporů, mezi nimiž už se ke kopcům sunula řídká rojnice podivných vozidel.
Připomínala tanky, ale místo věže s kanónem spočíval na každém pásovém podvozku vysoký mřížovaný kužel s mohutným kulovitým zařízením na vrcholu. Jela rychle, měkce se převalovala přes terénní vlny a nebyla černá jako tanky chudáků blitzträgrů, ani šedozelená jako těžké stroje armádního úderného sboru — byla žlutá, zářila veselou jasně žlutou barvou jako policejní hlídkové vozy… Pravé křídlo rojnice se ztrácelo někde za kopci a Maxim stačil napočítat jen osm mobilních zářičů. Dýchala z nich neomalená troufalost pánů situace: jely do boje, ale nepovažovaly za nutné ani maskování, ani tajný přesun, jako naschvál stavěly na odiv jak svou barvu, tak zrůdný pětimetrový hrb a naprostou absenci normální výzbroje. Ti, kdo stroje řídili a obsluhovali, si museli připadat v naprostém bezpečí. Ostatně o něčem takovém posádky sotva přemýšlely — prostě spěchaly kupředu a práskaly paprskovými biči do ocelového stáda, které se teď valilo peklem, a s největší pravděpodobností o těch bičích nic nevěděly, stejně jako netušily, že ty biče popohánějí i je samotné… Maxim si všiml, že krajní vozidlo na levém křídle zamířilo do blízké úžlabiny a vypravil se dolů po svahu — zářiči naproti.