Kráčel zpříma. Věděl, že ty černé poháněče bude muset z jejich kovové skořápky vydloubat násilím, a přál si to. Nikdy v životě si nic tolik nepřál, jako si přál teď cítit v prstech zmítající se živé tělo… Když sešel dolů, mobilní zářič byl už docela blízko. Žlutý stroj se valil přímo na něj, poulil slepá skla periskopů, mřížkovaná věž se pomalu kolébala v plavnějším rytmu než nadskakující podvozek a Maxim už viděl, že na jejím vrcholu září stříbřitá koule, hustě prošpikovaná dlouhými lesklými jehlicemi.
Legionáře ani nenapadlo, že by snad mohli, zastavit, a tak Maxim vozu prudce uhnul z cesty, několik metrů běžel vedle něj a pak vyskočil na pancíř.
Kapitola osmnáctá
Státní prokurátor spal lehce, a předoucí telefon ho okamžitě probudil. Ani neotevřel oči — jen zvedl sluchátko a chraptivě se ozvaclass="underline"
»Ano.«
Mňoukavý hlas referenta omluvně pronesclass="underline"
»Je sedm hodin, Vaše Excelence…«
»Ach ano,« řekl prokurátor, stále ještě se zavřenýma očima. »Ano, děkuji vám.«
Zapnul světlo, odhodil deku a posadil se. Chvíli nečinně seděl s pohledem tupě upřeným na vlastní bílé nohy a se smutným úžasem se obíral myšlenkou, že už má na krku šestý křížek, a přesto si nevzpomíná na den, kdy by ho nechali dosyta se vyspat. Celou tu dobu ho někdo budí. Jako mladého poručíka ho po flámech budil ten dobytek pucflek. Když byl předsedou Černého tribunálu, budil ho blbec tajemník s nepodepsanými rozsudky. Jako školáka ho budila matka, aby nezaspal na vyučování, a to byla ta nejhanebnější doba, nejšerednější ranní vstávání… A vždycky mu někdo říkaclass="underline" »Musíš!« »Musíte, Vaše Excelence… Musíte, pane předsedo… Musíš, synáčku…« A teď si to zatrachtilé »musíš« říká sám… Vstal, přehodil přes sebe župan, cákl si do obličeje plnou dlaň kolínské, vsadil si do úst zuby, promasíroval si tváře, pohlédl do zrcadla, nespokojeně se zakřenil a odebral se do pracovny.
Na stole už stála sklenice teplého mléka a pod naškrobeným ubrouskem čekal talíř se slanými sušenkami. Tohle měl sníst a vypít víceméně jako lék, ale nejdřív přistoupil k trezoru, ztěžka rozevřel masivní dveře, vyjmul zevnitř zelené desky a položil je na stůl vedle snídaně. Křoupaje sušenky a zapíjeje jídlo mlékem si desky bedlivě prohlédl, a nedotknul se jich, dokud se nepřesvědčil, že je od včerejška neměl v rukou nikdo nepovolaný. Jak mnohé se změnilo, pomyslel si. Uplynuly sotva tři měsíce, a tolik se toho změnilo…! Všechno! Mechanicky pohlédl na žlutý telefon a několik vteřin od něj nedokázal odtrhnout zrak. Telefon mlčel — nápadný a elegantní jako veselá hračka…, a strašný jako tikající pekelný stroj, který se nedá vypnout…
Prokurátor desky křečovitě sevřel v rukou a přimhouřil oči. Cítil, že strach roste, a dal si hodně práce, aby se z toho trochu sebral. Nene, takhle by to nešlo, musí zachovat absolutní klid a uvažovat naprosto nezúčastněně… Na vybranou stejně nemám. Takže musím riskovat… A když riskovat, tak riskovat. Riziko vždycky bylo a vždycky bude, důležité je omezit ho na minimum. A já ho na to minimum omezím. Ano, massarakš, na minimum? Vy si tím snad nejste jist, Filuto? Ach tak, vy dokonce pochybujete? Vy vždycky pochybujete, Filuto, to už je taková vaše povahová vlastnost, jste chlapík… Ale nevadí, pokusíme se vaše pochyby rozptýlit. Slyšel jste někdy o muži jménem Maxim Kammerer? Slyšel? Vyloučeno! To se vám jenom zdá. O takovém muži jste dřív nic slyšet nemohl, teď o něm uslyšíte poprvé. Moc vás prosím, vyslechněte mě a učiňte si o něm ten nejobjektivnější, pokud možno nejnezaujatější názor. Je pro mě nesmírně důležité slyšet váš objektivní názor, Filuto: na něm totiž závisí celistvost a nepoškozenost mé kůže, abyste tomu dobře rozuměl. Mdle bledé kůže s modrým žilkováním, která je mi nade vše drahá… Sežvýkal poslední sušenku a naráz dopil zbytek mléka.
A nahlas pronesclass="underline" »Tak se do toho dáme.« Otevřel desky. Minulost tohoto člověka je mlhavá, což pro počátek seznamování není právě nejpříjemnější. My však dobře víme, nejen jak z minulosti vyvodit přítomnost, ale i jak z přítomnosti odhadnout minulost. A pokud budeme minulost našeho Maka tak nutně potřebovat, odvodíme si ji koneckonců z přítomnosti. Říká se tomu extrapolace… Náš Mak zahájil svou přítomnost útěkem z nucených prací. Z ničeho nic. Nečekaně. Právě v okamžiku, kdy po něm s Poutníkem užuž vztahujeme ruku. Tady máme panické hlášení generálkomandanta, klasický skřek idiota, který nadělal paseku a teď koumá, jak se vyhnout trestu: on za nic nemůže, on všechno jedině podle předpisů a instrukcí, on nevěděl, že objekt našeho zájmu se dobrovolně přihlásil do ženijního oddílu odsouzenců k smrti — jenže objekt se skutečně přihlásil a zahynul v minovém poli. A on nevěděl. My s Poutníkem jsme to také nevěděli. A přitom jsme to vědět měli! Objekt je člověk vskutku nevyzpytatelný, měl jste od něj čekat cokoli tohoto druhu, milý pane Filuto… Ano, tehdy mně to vyrazilo dech, ale dnes už přece chápu, oč běží: někdo našemu Makovi vysvětlil, k čemu slouží věže, a tak se rozhodl, že ve státě Ohňostrůjců nemá co pohledávat, nasimuloval smrt a uprchl na jih… Prokurátor nechal čelo klesnout do dlaně, ochable si po něm přejel prsty… Ano — a tehdy to všechno začalo. To byl první chybný krok z celé série dalších mých chybných kroků: uvěřil jsem, že Mak zahynul. Jak jsem také mohl neuvěřit? Který normální člověk by utíkal na jih…? Tomu by uvěřil každý. Jen Poutník neuvěřil.
Prokurátor vzal do rukou další hlášení. O, ten Poutník! Moudrý Poutník, geniální Poutník… Takhle jsem měl postupovat, přesně jako on! Jenže já byl přesvědčen, že Mak zahynul, jih je, marná sláva, jih. Kdežto on zaplavil celé Zaříčí svými agenty. Tlustý Fank — jaká škoda, že jsem se mu svého času nedostal na kobylku a nezískal ho pro sebe! — ten tlustý a olezlý kanec z toho až zhubl, jak se štval po celé zemi, čenichal a slídiclass="underline" jeho Slepičák zdechl na zimnici někde na Šesté trase, jeho Tapy Kohoutka se zmocnili horalé, Pětapadesátku — ani už nevím jak se vlastně jmenoval — chytili někde na pobřeží piráti, ale než se tak stalo, ještě stačil oznámit, že Mak se tam pohyboval, vzdal se hlídkám a byl vrácen do svého tábora…
Takhle zkrátka pracují lidé, kteří mají hlavu na pravém místě: ničemu nevěří a nikoho nelitují. Tak jsem se tenkrát měl zachovat i já. Nechat všeho a zabývat se jen Makem, vždyť už tehdy jsem chápal, jaká je to strašná síla, tenhle Mak, ale já se místo toho zapletl se Škubálkem a prohrál jsem, pak jsem se zamotal do téhle praštěné války a prohrál jsem zas… Býval bych prohrál i tentokrát, ale nakonec jsem měl štěstí: Mak se z ničeho nic zjevil ve městě, přímo v Poutníkově doupěti, a já se to dověděl dřív než Poutník. Ano, Poutníku, ano, ty ucho chrupavčité, tentokrát jsi prohrál ty. Špatně sis to vybral, že jsi odcestoval právě teď. A já se ti musím přiznat, milý Poutníku, že tentokrát mě ani nemrzí ta okolnost, že zase není známo, proč a kam jsi odjel. Odjel jsi — a je dobře. Ty ses jako obvykle ve všem spolehl na svého Fanka a tvůj Fank ti Maka přivezl, jenže sám měl smůlu: po těch válečných dobrodružstvích se zhroutil, leží v bezvědomí v palácové nemocnici — je to významný pupík, takoví patří jedině do palácové nemocnice! — ovšem já už vedle nešlápnu a on tam bude ležet tak dlouho, dokud to budu považovat za nutné. Ty tu nejsi, Fank prakticky taky není, zato tu je náš Mak, takže to se nám moc povedlo…
Prokurátora se zmocnila obrovská radost, ale jakmile si to uvědomil, okamžitě ji ztlumil. Zase ty emoce, massarakš… Jen klid, Filuto. Seznamuješ se s novým mužem jménem Mak a musíš být svrchovaně objektivní. Tím spíš, že tenhle nový Mak už se starému skoro vůbec nepodobá: dnes už je to skutečně dospělý člověk, který ví, co jsou to finance a co je to dětská zločinnost… Zmoudřel a okoral — ten náš Mak… Už se prosadil i v ilegálním štábu (doporučili ho Memo Gramenu a Allu Zef) a tam všechny doslova omráčil návrhem, aby bylo celé podzemí informováno o skutečném poslání věží. Štáb sice kličkoval jako had, ale Mak je nakonec přesvědčil. Tak je zmátl a vylekal, že s ním souhlasili a osobně ho pověřili, aby celou akci připravil… V situaci se zorientoval přesně a rychle. A oni si to uvědomili — pochopili, s kým mají tu čest… Nebo to možná podvědomě vycítili. Tady je poslední udání: frakce osvětářů ho přibrala do diskuse o programu převýchovy a on s radostí souhlasil. Okamžitě přišel se spoustou nápadů. Není to sice žádná zvláštní sláva, ty nápady, ale o to nejde, každý hlupák dnes ví, že převýchova je naprostá idiocie, podstatné však je, že Mak už není terorista, že nechce nic vyhazovat do vzduchu a nikoho nehodlá zabíjet; důležité je, že se věnuje vlastní kariéře, aktivně si získává autoritu ve štábu, řeční, kritizuje a drápe se nahoru; důležité je, že přichází s myšlenkami a prahne po jejich realizaci — a to je přesně to, co potřebujeme, pane Filuto…