Prokurátor tohle všechno velmi dobře věděl. On sám si Pulce proklepl tak fortelně, že líp už to snad ani nešlo, a přesto, když si ho teď jen tak pro potěšení podezřívavě prohlížel, přistihl se náhle při myšlence, že ten lišák Pulec přece musí vědět, kde Poutník je, a strašně se bojí, aby to z něho někdo nevytáhl. A prokurátor se neudržel.
»Zdraví tě Poutník,« prohodil ležérně a zabubnoval prsty do opěradla křesla.
Pulec na něj překvapeně pohlédl, a okamžitě se zadíval někam stranou.
»Hmm…, ano, jistě…,« řekl a kousl se do rtu. »Ééé… okamžíček, hned bude čaj…«
»Máš mu zavolat,« poznamenal ještě nedbaleji prokurátor.
»Cože? Aha…, no dobře… Ten čaj bude dneska výborný. Mám novou sekretářku, vrcholnou znalkyni dobrého čaje… Tedy… ééé… a kam mu mám zavolat?«
»Nerozumím,« řekl prokurátor.
»Ne, to nic…, já jsem jen…, že… ehm…, když mu mám volat, musím znát… ééé… číslo…, a on nikdy žádné nenechává…« Pulec se nervózně zapýřil, chvíli rozčileně šátral rukama po stole, až konečně nahmátl tužku. »Kam mu mám zavolat?«
Prokurátor to vzdal.
»Jen jsem žertoval.«
»Cože? Co prosím…?« Pulcovou tváří proběhla celá galérie těch nejpodezřelejších grimas. »Aha! Jen jsi žertoval!« Falešně se rozřehonil. »Tos mě teda… šikovně… No to je psina! A já už se bál… Hahaha… No vida, a čajík je tady!«
Prokurátor přijal z útlých rukou pěstěné sekretářky sklenici silného horkého čaje a řekclass="underline"
»No prosím, tak jsme se zasmáli a to stačí. Času je málo. Kde máš ten papír?«
Pulec vykonal další sérii zbytečných pohybů, vytáhl ze zásuvky nějaké desky a podal prokurátorovi koncept inspekční zprávy. Soudě podle toho, jak se choulil a málem viditelně zmenšoval, projekt zřejmě překypoval záplavou smyšlenek, které měly inspektora dezinformovat a vůbec byl sestaven s podvratnými úmysly.
»Taktaktak…,« poznamenal prokurátor a labužnicky cucal kostku cukru. »Copak to tu máme…? Zpráva o kontrolní prohlídce… Mhm… Interferenční laboratoř… Laboratoř spektrálních analýz… Laboratoř integrálního ozařování… Tomu nerozumím, na tom by si snad i satan zuby vylámal! Jak se v tom vůbec vyznáš?«
»Já… jak bych ti… Já se v tom totiž taky nevyznám, já jsem přece vzděláním… hm… úředník…, a mým úkolem je takříkajíc povšechné řízení…«
Pulec zmateně těkal očima, žmoulal si rty, zuřivě si prsty jezdil ve vlasech a už teď bylo naprosto jasné, že to není žádný vedoucí pracovník, ale vysoce kvalifikovaný hontský špión. To je mi postava…!
Prokurátor se znovu zahloubal do projektu zprávy. Hlubokomyslně Pulcovi vytkl překročení plánovaných nákladů, jehož se dopustila skupina zvyšování výkonu, zeptal se, kdo je to Zon Barutu, zda to náhodou není příbuzný onoho slavného spisovatele-propagandisty Mora Baruta, vyčetl Departmentu bezčočkový refraktometr, který už stál šílené peníze, a ještě nefunguje, a závěrem shrnul výsledky sektoru zkoumání a intenzifikace záření, když poznamenal, že nějaký významnější pokrok na tomhle poli nepozoruje (zaplaťpánbůh, pomyslel si) a že tato jeho připomínka by se rozhodně měla v definitivním textu zprávy objevit.
Pasáž týkající se práce sektoru ochrany před zářením prošel ještě zběžněji.
»Přešlapujete na místě,« prohlásil. »Na úseku fyzické ochrany jste nedosáhli vůbec ničeho a ve fyziologické snad ještě méně… Ostatně, když už na to přišla řeč — nějakou fyziologickou ochranu v žádném případě nemůžeme potřebovat — nevím, proč bych se měl nechat jen tak pronic zanic kuchat, ještě ze mě uděláte idiota… Zato chemici jsou kabrňáci, zase pokročili o minutu dál. V loňském roce to byla taky minuta, předloni dokonce půldruhé… To by znamenalo, že po polknutí pilulky se člověk místo třiceti minut bude trápit jen dvaadvacet… No vida, to není špatné, téměř třicet procent… Poznamenej si můj závěr: Zrychlit tempo prací na fyzické ochraně a odměnit pracovníky oddělení chemické ochrany. To je všechno,« hodil papíry zpátky Pulcovi. »Nech to přepsat na čisto i s mými připomínkami a závěry. A teď mě jen tak pro formu zaveď, řekněme… ééé… U fyziků jsem byl posledně. Tak třeba k chemikům, podívám se, jak to tam běží…«
Pulec vyskočil, jeho prsty se znovu rozběhly po tlačítcích a prokurátor s tváří signalizující smrtelnou únavu vstal.
V doprovodu Pulce a denního referenta zvolna kráčel laboratořemi oddělení chemické ochrany, zdvořile se usmíval na muže a ženy s jednou stužkou na rukávu, tu a tam přátelsky poplácal po zádech některého z neostužkovaných, zatímco s některými dvoustužkovými se zastavil, aby jim stiskl pravici, chápavě pokýval hlavou a zasvěceně se vyptal, zda nejsou nějaké připomínky.
Připomínky nezazněly žádné. Zdálo se, že všichni pracují, nebo se tak přinejmenším tvářili — člověk se v tom nevyzná. Na jakýchsi přístrojích blikaly jakési žárovky, v jakýchsi křivulích a retortách bublaly jakési kapaliny, zapáchala tu jakási svinstva, na několika místech laboranti trápili pokusná zvířata. Měli tu čisto a prostorno, všude dostatek světla, lidé vypadali sytí a spokojení, žádné zvláštní nadšení však z nich nevyzařovalo a ve styku s prokurátorem si počínali korektně, ale chladně a v každém případě bez patřičného patolízalství.
A v mnoha místnostech — bez ohledu na to, zda šlo o laboratoř či kancelář — visely Poutníkovy portréty. Nad pracovním stolem vedle tabulek a grafů, na zdi mezi okny, nad dveřmi, někdy podobizna prostě ležela pod sklem na psacím či pracovním stole. Fotografie, kresby tužkou nebo uhlem, jeden portrét byl dokonce vyveden olejovými barvami. Poutník s míčem, Poutník při přednášce, Poutník zakousnutý do velkého jablka, Poutník drsný, uzavřený, uondaný, rozběsněný, ale taky Poutník rozřehtaný na celé kolo. Ten zatrolený spolek na něj ovšem maloval i karikatury a umisťoval je pokud možno co nejnápadněji… Prokurátor si představil, jak vstupuje do pracovny soudního rady Filtika a objevuje tam svou karikaturu, to bylo nepředstavitelné, nemožné!
Usmíval se, rozdával přátelské štulce, tiskl ruce a sám celou tu dobu přemýšlel o tom, že od loňska je tu už podruhé, a všechno na první pohled vypadá stejně, jedině téhle zajímavosti si dřív nějak nepovšiml… Až teď. Ale proč až teď…? Aha, už ví! Co pro mě znamenal Poutník před rokem či dvěma. Formálně to byl jeden z nás, fakticky však jen kabinetní figura, nemající ani vliv na politiku, ani pevné místo v politickém světě, ani vlastní politické cíle. Od té doby však toho hodně stihl. Celostátní pátrací akce, při níž byla odhalena síť cizích špiónů, byla jeho práce. Prokurátor ty procesy vedl osobně a byl tenkrát ohromen, že tohle nejsou žádní degenerátští nešťastníci, ale skuteční ostřílení rozvědčíci, které sem nasadila Ostrovní říše, aby tu sbírali vědecké a národohospodářské informace. Poutník je všechny pochytal, všechny do jednoho, a od té doby je stálým šéfem zvláštní kontrarozvědky.
A dáclass="underline" Byl to právě Poutník, kdo odhalil spiknutí vedené plešatým Puchýřem, postavou vskutku temnou, s velmi silnou a spolehlivou pozicí, který nebezpečně ohrožoval Poutníkovo šéfování v kontrarozvědce. A nakonec ho sám odpráskl, osobně, nikomu to nesvěřil. Vždycky vystupoval naprosto otevřeně, nikdy se nemaskoval a jednal sám — žádné koalice, žádné unie, žádné dočasné spolky. Takhle jednoho po druhém skácel tři náčelníky Vojenského departmentu — než se stačili rozhlédnout, už si je volali nahoru —, dokud nedosáhl jmenování Škubálka, který byl znám svou panickou hrůzou z války… Právě on přesně před rokem zabil projekt Zlato, který nahoru protlačil Říšský svaz průmyslu a financí… Tehdy se zdálo, že každou chvíli musí padnout i sám Poutník, protože projekt se mimo jiné těšil i přízni samotného Kancléře, ale Poutník ho nějak umluvil, že všechny výhody plynoucí z projektu jsou povýtce dočasné, a za takových deset let by tato akce přinesla jen masovou vlnu sebevražd a naprostý rozvrat… Po celou tu dobu je dokázal naprosto záhadným způsobem přesvědčovat, o čem chtěclass="underline" Je nikdo nikdy o ničem nepřesvědčil — jedině Poutník. A bylo vcelku jasné, proč to tak je. Nikdy se ničeho nebál. Ano, dlouho jen seděl ve své pracovně, ale nakonec si tam uvědomil svou skutečnou cenu. Pochopil, že ho všichni potřebujem, bez ohledu na to, co jsme zač, a i když se mezi sebou sebevíc koušem. Protože jedině on je schopen vytvořit spolehlivou ochranu, jedině on nás dokáže zbavit našich muk… A smrkáči v bílých pláštích si smolí jeho karikatury…