Maxim po něm skočil a vložil do toho skoku všechno, co v něm ještě zůstalo. Vedle! A ještě inkasoval strašlivý úder do týla… Svět se zakymácel, Maxim se div nezhroutil, ale nakonec neupadl a znovu očima našel Poutníka, znovu ta holá lebka, pichlavé zelené oči a ruka napřažená k ráně… Stop, zastav se a on tě mine… Aha…! Kam se to dívá? Tak pozor, na tohle vám neskočíme… Poutník se s nehybnou tváří tupě zahleděl někam nad Maximovu hlavu; Maxim se po něm znovu vrhl a tentokrát zasáhl naplno. Dlouhá černá postava se přehnula vejpůl a pomalu se poroučela na asfalt. Maxim popadl dech a otočil se.
Šedý hranol Centra odsud bylo nádherně vidět, ale teď už to nebyl hranol. Zplošťoval se přímo před očima, tekl a hroutil se do vlastního nitra, nad ním se zvedala kopule chvějivého žhavého vzduchu, pára, dým a cosi oslepivě bílého, žhnoucího až sem, co strašně a vesele unikalo svislými puklinami ve zdech a v oknech… Takže tam by to bylo v pořádku… Maxim se vítězoslavně vrátil zpátky k Poutníkovi. Ďábel ležel na boku, svíral si dlouhýma rukama břicho a oči měl zavřené. Maxim se opatrně přikradl až k němu. To už se z demolovaného autíčka pracně škrábal Kňour. Maxim stanul nad Poutníkem a zauvažoval, jak udeřit, aby s ním skoncoval jedinou ranou. Massarakš, ta zatracená ruka ležícího udeřit nedokáže… A vtom Poutník otevřel oči a zasípaclass="underline"
»Dummkopf! Rotsnase!«
Pitomče… Smrkáči…
Pitomče…
Smrkáči…
Pak ze šedé dunivé prázdnoty jasně a zřetelně zazněl Kňourův hlas:
»Ustupte, Maku, mám s sebou pistoli.«
Maxim ho reflexivně chytil za ruku.
Poutník si ztěžka sedl, ale dosud si rukama svíral břicho.
»Takový kluk…,« zasyčel vysíleně. »Tak aspoň nestůjte jako pařez… a hledejte nějaký vůz… Kristepane, nestůjte, podívejte se kolem…!«
Maxim se tupě rozhlédl. Silnice ožívala. Centrum už neexistovalo — změnilo se v jezero roztaveného kovu, páru a puch; věže už nefungovaly, loutky přestaly být loutkami. Omámeným lidem se vracelo vědomí, podmračeně civěli kolem sebe, přešlapovali u svých vozů a pokoušeli se dát nějak v hlavě dohromady, co se to s nimi dělo, jak se sem dostali, proč tu jsou a co tu dělají, případně co by měli dělat dál.
»Kdo jste?« zeptal se Kňour.
»Vám do toho nic není,« vymáčkl ze sebe Poutník německy. Stěží přemáhal bolest, tlumeně hekal a nemohl popadnout dech.
»Nerozumím,« řekl Kňour a zvedl hlaveň pistole.
»Kammerere,« zvolal Poutník. »Zacpěte laskavě chřtán tomu vašemu teroristovi a sežeňte nějaké auto, okamžitě…«
»Jaké auto?« zeptal se Maxim bezmocně.
»Massarakš…!« zachroptěl Poutník. Jakž takž se zvedl, ještě pořád se zmučeně hrbil a držel si ruku kousek pod žaludkem, ale už se nejistými krůčky dovlekl k Maximovu autíčku a vlezl dovnitř. »Posaďte se, ale rychle…,« vybídl je ještě jednou od volantu. Pres rameno se ohlédl na sloup dýmu pomalovaný plameny. »Co jste tam hodil?« zeptal se zničeně.
»Termickou bombu.«
»Do podzemí nebo do haly?«
»Do podzemí.«
Poutník tiše zaskučel, chvíli bezvládně seděl s hlavou zvrácenou do opěradla, ale nakonec se vzchopil a nastartoval. Vůz se roztřásl a rozdrnčel.
»Tak sednete si konečně, nebo ne?!« zařval Poutník.
»Kdo to je?« zeptal se Kňour. »Nějaký Hont?«
Maxim zakroutil hlavou, trhl zadními vzpříčenými dveřmi a řekl mu:
»Vlezte si tam.«
Sám vůz obešel a posadil se vedle Poutníka. Automobil sebou trhl, něco v něm zapištělo a zapraskalo, ale to už jeli, třebaže auto nemotorně pajdalo, hrkalo nezavřenými dveřmi a práskalo do výfuku.
»Co hodláte dělat teď?« zeptal se Poutník.
»Počkejte…,« požádal ho Maxim. »Nejdřív mi prozraďte, kdo jste vy?«
»Jsem pracovník Galaktické bezpečnosti,« vysvětlil Poutník trpce. »Sedím tady už pět let. Připravujeme záchranu téhle nešťastné planety. Pečlivě, opatrně, s ohledem na všechny potenciální důsledky. Na všechny, rozumíte…? To mě by spíš zajímalo, kdo jste vy? Kdo jste, že se cpete do věcí, do kterých vám nic není, matete nám karty, střílíte, rozmísťujete nálože — co vy jste zač?«
»Já jsem přece nemohl vědět…,« zakuňkal Maxim zdrceně. »Kde by mě něco takového napadlo?!«
»Ano, přirozeně, vy jste nic nevěděl. Ale jistě jste moc dobře věděl, že takovéto amatérské zásahy jsou přísně zakázány, jste přece pracovník SVP… Takže tohle byste vědět měl… Na Zemi po něm matka šílí steskem…, otec nechal zaměstnání…, pořád k vám vytelefonovávají nějaké slečny… Co jste se, prosím vás, chystal dělat dál?«
»Zastřelit vás,« šeptl Maxim.
»Cože?!«
Vůz se zakymácel ještě povážlivěji.
»Ano,« pokračoval odevzdaně Maxim. »A co jsem měl dělat? Bylo mi řečeno, že jste tu ten největší netvor a…,« Maxim znejistěl.
»A vcelku to na to vypadalo, že?«
»Ano.«
»No dobře. A dál?«
»Dál by měla začít revoluce.«
»Ale běžte! A proč jako!«
»Centrum je přece zničeno, záření už nepůsobí…«
»No a co má být?«
»Teď okamžitě pochopí, že jsou v područí, že je to bídné živoření, a rázem se povznesou…«
»Kam se povznesou?« přerušil ho smutně Poutník. »Kdo je povznese? Ohňostrůjci žijí a těší se báječnému zdraví. Legie je celá a neporušená, armáda zmobilizovaná a v zemi platí stanné právo… S tím jste počítal?«
Maxim se bolestivě kousl do rtu. Teď by samozřejmě téhle smutné obludě mohl vyložit svoje plány, perspektivy atakdále, ale jaký by to mělo smysl, když není nic připraveno a nakonec to takhle dopadlo…?
»S něčím počítat musejí oni sami,« ukázal za sebe na Kňoura. »Třeba tenhle muž už s něčím počítá… Mým úkolem bylo poskytnout jim možnost, aby vůbec mohli s něčím počítat.«
»Vaším úkolem…« zabručel Poutník. »Vaším úkolem bylo sedět někde v koutě a čekat, až vás dopadnu…«
»Asi ano,« připustil Maxim. »Příště to povedu v patrnosti…«
»Ještě dneska odcestujete na Zemi,« řekl příkře Poutník.
»Ani mě nenapadne,« odsekl Maxim.
»Já jsem řekl, že ještě dneska odcestujete na Zemi!« zvýšil Poutník hlas. »Na téhle planetě mám dost starostí i bez vás. Seberte si svou Radu a leťte…«
»Rada je ve vašich rukou?« zeptal se rychle Maxim.
»Ano. Už dávno. Je živa a zdráva, nedělejte si starosti.«
»Tak za to vám děkuju, mockrát děkuju…«
Vůz už vjel do města. Na hlavní třídě hlučela, dýmala a převalovala se nevídaná dopravní zácpa. Poutník odbočil do vedlejší ulice a projížděl chudinskými čtvrtěmi. Tady bylo úplně mrtvo, jen na nárožích stály jako patníky hlídky vojenské policie. Ano, tady na události reagovali rychle — stačil všeobecný poplach a všichni jsou na svých místech. Sotva se probrali z deprese… Nebylo by tedy bývalo lepší postupovat podle prokurátorova plánu? Ne, to ne, massarakš! Jen ať všechno běží, jak to běží. A on ať mě taky nepeskuje. Ať si sami udělají jasno, co a jak, však oni to rozhodně dokážou, až se jim v hlavách vyjasní… Poutník mezitím znovu vyrazil na magistrálu.
Kňour ho hlavní pistole zdvořile poklepal po rameni.
»Byl byste tak laskav a zastavil mi tady? Tady, jak stojí ti lidé…«
Vedle novinového stánku postávalo asi pět lidí v dlouhých pláštích a s rukama v kapsách — jinak tu nebyl nikdo, masová deprese asi obyvatelstvo poděsila natolik, že se všichni poschovávali, kam to šlo.
»A co se chystáte dělat?« zeptal se Poutník a zvolnil.
»Nadýchat se trochu čerstvého vzduchu,« odpověděl Kňour. »Dnes máme mimořádně pěkné počasí…«
»Tohle je náš člověk,« zarazil Kňoura Maxim a Poutník se zoufale zašklebil. »Před tím můžeš klidně mluvit.«
»Náš?« přeptal se nedůvěřivě Kňour. »A čí náš?«
Maxim se v rozpacích zadíval na Poutníka, ale toho ani nenapadlo pomáhat Maximovi z nesnází…
»Ačkoli to je jedno,« řekl Kňour. »Věřím vám. Ze všeho nejdřív se podíváme na štáb. Podle mého názoru je třeba začít právě štábem. Vy jistě víte, co mám na mysli — jsou tam lidé, které musíme okamžitě zneškodnit, aby neovládli hnutí…«